1841 / 1.1.19. Philipp

Üb nakvašeně rázoval ode dveří. Pitomí novináři! Strkají nos do věcí, do kterých jim nic není, jen aby za to dostali peníze! On to dělal taky, jistě, ale jako policista měl snad nějaké vyšší poslání, ne? Chytal zločince, zloděje a vrahy! Novináři nic takového nedělají. Jen píší dlouhé odstavce textu, často o něčem, čemu sami nerozumí. Vkročil do světnice a zastavil se s rukama v bok. "Fuj!" odplivl si. "Ten mi ale hnul žlučí, zemtek jeden novinářská! Ani jsem tam neměl chodit, měl jsem poslat Philippa se vzkazem, že nejsem doma."

"Co chtěl?" divila se Juliet.

Üb se provinile usmál. "Ani nevím. Radši jsem ho rovnou vyhodil."

Juliet zakroutila hlavou. "Ten tvůj odpor k novinářům, to už není jen odpor, Philippe, to je učiněný strach. Tak moc se bojíš, abys nemusel vzpomínat..."

"Tak mi to nepřipomínej!" vyštěkl.

"Co když chtěl vědět něco jiného?"

"Beztak nechtěl! Mně je úplně jedno, co chtěl vědět, já mu nebudu říkat nic! Žádnému novináři, proč do toho znova vrtat? Je to víc než pět let, proboha!"

"Ale vždyť udeřil znova, Philippe. Mají šanci ho zatknout, toho člověka, co ti to tehdy udělal. A jestli jim k tomu noviny nějak pomohou..."

"Noviny, Juliet, noviny, ne já! Já jim pomáhat nebudu. To by mě tehdy nesměli vyhodit." Zavřel oči. Po delší chvíli je znova otevřel. "Pojedu už. Aspoň se na čerstvém vzduchu uklidním."

Přistoupila k němu a jemně ho políbila na tvář. "Udělám ti na večeři koláč, ano? Ať máš příjemný večer, když ráno bylo takové."

Usmál se. Juliet nemohla mít ani tušení, jak příjemný večer bude mít. Jak příjemný večer oba dva budou mít... Políbil ji na rty. "Hm... to si dám líbit," usmál se. A před odchodem ještě na okamžik zmizel v ložnici, aby něco vytáhl z úkrytu, kde měl La Fargovy básně. Schoval si to do kapsy kabátu a teprve pak opravdu odešel.

 

Na práci se dnes Üb příliš nesoustředil. Nejen kvůli nedočkavosti, ale také kvůli ranní návštěvě toho novináře. Když mu hlavu zchladil studený vítr, uvědomil si, že Juliet měla větší pravdu, než si připouštěl. Co když nepřišel ve věci Alainova případu? Jistě, na pivo ho asi pozvat nepřišel, ale i tak... mohlo se jednat o něco jiného, zcela nevinného. Ostatně, kdo ví, může existovat i nějaký jiný Philipp Marcelus Üb, shodou okolností také poručík, a možná se ten novinář jen spletl... A tak došel bývalý policejní důstojník k přesvědčení, že by měl novináře vyhledat a omluvit se mu. Zbytek času, než se vrátil domů, dumal nad tím, co udělá dřív. Rozhodl se až před domem, ale správně, jak doufal. Toho novináře může najít kdykoli jindy, ostatně, nezná ani jeho jméno. Trochu zahanbeně si připomněl, že na něj začal řvát dřív, než se vůbec stačil představit. Napraví to. Někdy potom. Dnes večer měl jiné plány.

Vstoupil do domu a přešel do světnice. "Ahoj," pozdravil hlasitě, aby přehlušil chlapce, kteří se o něco přeli. Podíval se jejich směrem. "Běžte si hrát do pokoje," nařídil jim. Kluci si vyměnili pohled, ale měli ještě příliš v paměti otcův ranní výbuch, než aby se odvážili žertovně se hádat a odporovat mu. Üb s uspokojením zaznamenal, že za sebou zavřeli dveře pokoje. Otočil se ke kuchyni. Juliet právě vytahovala horký koláč s povidlím. Üba udeřila do nosu vůně pokrmu a v ústech se mu sběhly sliny. Juliet se k němu otočila. Měla vlasy svázané do uzlu a navzdory zástěře byly její šaty umouněné od mouky. Usmála se na něj, ale hned zvážněla. Těkala očima po jeho těle, jako by se snažila najít nějaký náznak, proč jen tak stojí, dívá se na ni a nic neříká.

"Co se děje?" zeptala se nakonec. Přišla k němu blíž a prohlížela si jeho tvář.

Dlouho mlčel a pátral okolo sebe po něčem, co by mu pomohlo nalézt správná slova, ale nic nenacházel. Pochopil, že je to jen na něj. Uměl volit správně slova při papírování na stanici, tak snad zvládne i tohle, byť šlo úplně o něco jiného.

"Juliet," oslovil ji. Musel se usmát nad tou ubohostí. Hned však nejistě, tápavě pokračoval: "Rozhodl jsem se, že vyhledám toho novináře, co tu byl. Omluvím se... a poděkuji mu. Musím. Protože mi připomněl, co se tehdy stalo, a připomněl mi, jak velkou oporou jsi mi tehdy byla, ty i děti, a jak je život nesnesitelně krátký. Už nemůžu čekat." Zalovil rukou v kapse. Teď už nedokázal úsměvu zabránit. Když vzhlédl, pochopil, že ví, k čemu se chystá. Ve tváři se jí mísilo překvapení s nevěřícností a radostí. Vytáhl širší pruh látky fialové barvy s okraji zdobenými stříbrnou a zlatou výšivkou. Věděl, že se jí bude líbit, a potěšilo ho, když z výrazu její tváře poznal, že se nemýlil. "Nastav ruce," vyzval ji jemně. Ani na vteřinu nezaváhala. Rozvinul stuhu a položil jí ji přes dlaně. Pak o krok poodstoupil. Chvíli si ji prohlížel, jak tam stojí, upocená, zaprášená moukou, s tím skvostem v rukou a radostí ve tváři. Potom klesl na obě kolena. "Juliet," oslovil ji znovu a snažil se na sobě nedat znát, jak je nervózní. Nechápal, proč by měl být, protože nepochyboval o jejím rozhodnutí. Přesto trému měl. "Juliet, patříme k sobě. Myslím, že během posledních let jsme si to mohli řádně vyzkoušet. Když jsem přes den na cestách, vždycky se těším, až večer zase budu tady s vámi. Už nejsem ten policista, kterého jsi tehdy poznala a dala mu dva syny. Jsem jen drožkář, ale snad to nevadí. Aspoň už se o mě nemusíš tolik bát. Spojíš se mnou svůj život oficiálně?"

"Ze všeho nejradši," hlesla a vrhla se mu okolo krku.

Políbil ji. "A teď bychom se mohli pustit do té lahůdky, co tu plní vůní celý dům, ne?"

Juliet se pousmála. "Ty a sladké."

"Když jsi byla těhotná, nestěžovala sis," namítl. To už se rozesmála nahlas.

"Zavolej chlapce, já nakrájím ten koláč, dokud je teplý."

Pochutnávali si na povidlovém koláči a u stolu vládlo klidné ticho. Pak promluvil malý Philipp. "Otče, co po vás ten La Farge chtěl?"

"Do toho ti nic..." Okřikl ho Üb, ale najednou se zarazil. Jako blesk z čistého nebe na něj plně zapůsobila slova jeho syna. Upustil svůj kus koláče na talíř. "Cože jsi to říkal?"

"Nic," sklopil rychle chlapec oči k desce stolu. "Omlouvám se."

"Ne, ne, ne!" Üb natáhl paže přes stůl, vzal synovu tvář do dlaní a zvedl mu bradu, aby se na něj musel podívat. "O to mi teď nejde. Jak jsi říkal, že se ten novinář jmenuje?"

"La Farge?" pokrčil rameny Philipp, v jehož očích viděl Üb čirou nechápavost.

"La Farge..." opakoval po něm. Náhle vyskočil od stolu a mávl rukou. "Juliet, kde jsou ty noviny? Ležely tady, když jsem přišel!"

"Vzal si je Tionas, že se bude učit písmena."

"Donesu je," pohotově se nabídl Philipp a hned se podle toho zařídil.

Üb mu noviny vyškubl z ruky, odsunul svůj talíř stranou a hodil je na uvolněné místo. Zuřivě otáčel stránky. Byly to staré noviny, z října předminulého roku Páně 1838. Konečně poručík našel, co hledal. Zabodl prst do článku. "Tady!" doprovodil své vítězoslavné gesto výkřikem. "Tady to je!" Právě pro tento článek si tehdy noviny schoval. Titulek hlásal: Pětadvacet let po krveprolití – zaschla již šlechtická krev Renairdů?

"Co?" Juliet mu nahlížela přes rameno.

"Byl jsem úplný pitomec, Juliet! Hlupák! Měl jsem to před očima, jenže by mě ani nenapadlo – zpětně sám nevím, proč – že bylten La Farge mohl být novinář!"

Juliet na něj nechápavě třeštila oči. Übovi připadalo, že jsou všichni v místnosti stejní hlupáci, jako byl do chvíle před minutou on. Netrpělivě zopakoval:

"La Farge!!"

Když na něj rodina nadále nechápavě hleděla, na okamžik zmizel v ložnici a pak hodil na noviny básně.

"Ty chceš říct, že ten novinář, co tu ráno byl, byl... ten La Farge?" dovtípila se konečně Juliet.

"Přesně tak. Musí to být on. Nechápu, jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml, podobně volených slov, podobných obratů... Ten článek napsala bezpochyby táž osoba jako ty básně. U policie jsem strávil dost času i papírováním, poznám, když dva různé texty napíše týž člověk."

"Já ti nevím, Philippe, pořád mi to přijde trochu přitažené za vlasy. A mimochodem, nemá být ten tvůj La Farge ve vězení?"

"No tak ho pustili!" zavrčel Üb a bylo jasné, že už ho nic na světě nepřesvědčí – aspoň ne v nejbližší době – že se mýlí. Poručík klesl zpět na židli, lokty opřel o stůl a držel si hlavu v dlaních. Nešťastně zanaříkal sám nad sebou: "Kriste pane, já jsem vyhodil od svého prahu La Farge!"