1841 / 1.1.20. Alexandr

Tentokrát to byl Joseph, kdo přišel do práce s tmavými kruhy pod nevyspalýma očima. Když se ho Rina se zájmem zeptal, proč vypadá, jako by vůbec nespal, Joseph pokrčil rameny.

"Protože je to pravda."

"Cože?" zmátl tím Rinu.

"Vůbec jsem nespal. Celou noc jsem překresloval portrét toho Chevala, co vlastně ani není Cheval."

"Není to Cheval, je to Chevalier!" zasmál se kdosi a několik hlasů se k němu přidalo.

"Máš pro mě kopii?" zeptal se věcně Rina, nevšímaje si veselí kolem.

Joseph přikývl a podal mu papír. Podle popisu Peera Torqa nakreslil tučnou tvář, v níž se takřka ztrácely malé rty. I na kresbě vypadaly oči šíleně. Vlasy byly krátké a tmavé. Obličej Adama Chevala.

"Díky," přikývl Rina. "Napadlo mě, že zajdu za poručíkem Übem, jestli ho pozná."

"Já ti nevím, Rogere," kroutil hlavou nepřesvědčeně Joseph. "Je to víc jak pět let, mohl se změnit."

"Aspoň to zkusím," vedl si svou Rina.

Üba nezastihl doma. Když se ptal Juliet, kde může být, prohlásila žena, že šel najít nějakého novináře, který u nich včera byl.

"Novináře?"

"Ano," luskala prsty ona. "Jmenoval se... jmenoval se..."

"La Farge?" napověděl jí její syn.

"Ano, to je ono. La Farge."

"Nevíte, kde bych ho našel?"

Zavrtěla hlavou. "To opravdu nevím."

"A nevíte aspoň, pro jaké noviny píše?"

Juliet mu podala noviny, které ležely na stole.

"Aha, Květ..." zabručel si prosebe Rina. "Děkuji," vrátil jí noviny. "Děkuji, mademoiselle," poděkoval pro jistotu znovu a odešel. Drožkou se nechal odvézt k redakci novin Květ a vstoupil. Chvíli trvalo, než si získal pozornost a než vysvětlil, koho hledá.

"La Farge? Ten bydlí ve Vele," řekl kdosi. "Párkrát jsem tam za ním byl."

Rina si od něj nechal popsat cestu a La Fargův byt a vydal se tam. Dlouho klepal, než mu otevřela asi osmnáctiletá černovláska v pokročilém stupni těhotenství. Rina na ni na okamžik hleděl, než se vzpamatoval.

"Bon jour, madame, hledám Monsieur La Farge."

"Kdo jste?"

"Rina, Roger Rina, policie."

"Aha... No, monsieur La Farge tu už nebydlí."

"Cože?" ozval se za Rinovými zády hlas poručíka Üba. "A kde tedy bydlí?"

Dívka pokrčila rameny a zavřela dveře.

"Tak to vypadá na zajímavé pátrání, viďte?" obrátil se s úsměvem Üb k Rinovi.

Přikývl. "Jo, jenže... kde ho hledat?"

"Mně by zajímala jiná věc. Proč nám ten novinář lhal?"

"Třeba nelhal, třeba to jen nevěděl."

"Já se ho vrátím zeptat," vedl si svou Üb.

"Doprovodím vás," prohlásil Rina.

Jenže novinář se bránil, že o tom opravdu nic neví. "Co vlastně Murat provedl?" divil se.

"Co by měl provést?"

"Že ho hledá policie," podotkl novinář.

"Hleďte si svého," zavrčel Üb.

"Nevíte, na jakém článku pracoval?" zeptal se Rina.

"Jo, náhodou jo... na nějakém... jo, na případu plukovníka Alaina. Prý se znovu objevil ten, kdo tehdy ukradl toho jeho koně."

Rina se podíval po Übovi. Ve tváři drožkářově se nedalo číst vůbec nic. Obrátil se zpět k novináři. "Děkujeme."

Nakonec jim pomohla náhoda. Když se vraceli domů, nabídl Rina: "Co kdybychom zašli na oběd? Zvu vás."

"Rád," souhlasil drožkář. Nakonec poseděli v hospodě déle, než měli původně v úmyslu. Povídali si a Rina ukázal Übovi portrét muže, jehož znali pod jménem Adam Cheval.

"Znám ho," kývl Üb. "Tedy znám ho... poznávám ho. Je to on, kdo mě tehdy postřelil a koho jsem tehdy pronásledoval. Ale to byla jediná a první příležitost, kdy jsme se setkali."

Rina kývnutím poděkoval.

Když vyšli ven, za roh ulice právě zahýbala dvojice mužů. Jeden z nich byl maličký, jaksi se potácel a musel se o svého společníka opírat. Druhý, o víc než hlavu vyšší, ho trpělivě podpíral a snažil se mu pomáhat. Rina cítil, jak se mu Übova ruka zaťala do ramene.

"To je on, to je La Farge. Co se mu stalo?" zamumlal spíš pro sebe než k Rinovi. Vykročil kupředu a Rina ho rychle následoval. Dvojici dohonili záhy.

K Alexandru Etümu dorazili ve čtyřech. Etü se pacienta ochotně ujal. Když po dlouhé době vyšli, vypadaly rány o poznání lépe, zato La Farge o poznání hůře. V obličeji byl zelený a podlamovaly se mu nohy. Muž, který ho prve doprovázel, se k němu ihned vyřítil, aby si ho převzal.

Doktor Etü se s nápadným zájmem obrátil k Übovi a Rinovi. "Jste tu taky jen jako doprovod, nebo něco potřebujete? ... Vás si pamatuji, monsieur," obrátil se k Übovi. "Co váš chlapec?"

"Mnohem lepší, monsieur le docteur," pousmál se Üb.

"A... vy... vy jste?" obrátil se Etü k Rinovi.

"Roger Rina," představil se on.

Etü se zarazil. "Roger Rina..." opakoval. "A z jihu, jak slyším... nejste z Agoulle?"

"To jsem," přikývl Rina.

"Proboha! Nechtěl jste říct, že jste Alexandr Roger Rina?!" zvolal Etü. Do Riny jako by udeřil blesk.

Výraz v Übově tváři se změnil. Náhle pohlížel na Rinu s neskrývaným obdivem. "Vy jste opravdu... Alexandr Roger Rina? Ten Alexandr Roger Rina?" užasl. "Je mi nesmírnou ctí, monsieur. Četl jsem vaši práci a..."

"...obdivuji vás," dokkončil za něj La Farge. Rina zachytil, jak se jeho a Übův pohled setkaly a oči jim zazářily.

"Jak je možné, že jsme se dosud neznali?" pousmál se Üb a La Farge souhlasně několikrát přikývl.

"Jsme úplně stejní, jak se mi zdá! Alespoň... no řekněme... v jistých věcech," dodal celkem zbytečně.

"Tak jste to vy, pane Rino?" naléhal Etü.

"Bože můj, ano!" zavrčel Rina. "Jsem Alexandr Roger Rina a nepředstavoval jsem se celým jménem proto, že... no právě kvůli tomuhle. Navíc se mi nelíbí. Nemám jméno Alexandr rád, takže kdybychom si náhodou někdy potykali, prosím, říkejte mi Rogere."

"To má být nabídka?" zajímal se Etü, ale Rina si ho nevšímal. Zaujal ho rozhovor La Farge a Üba.

"Omlouvám se, jak jsem se k vám choval, monsieur. Musím se vám přiznat, že jsem přišel na to, kdo... no kdo jste... a s někým jako vy rád rohovor udělám. Pro vás vše, monsieur. Jste veliký muž."

"I když neměřím asi ani půl druhého metru?" zasmál se La Farge, ale hned se mu tvář zkroutila bolestí.

"On a veliký muž?" pochybovačně zvedl obočí Rina a změřil si La Farge pohledem. "Kolik mu je? Dvacet? Ještě mu teče mléko po bradě."

"Pětadvacet," opravil ho věcně novinář.

"To je jedno," mávl rukou Rina. "Stejně si nemyslím, že by se vám tady Üb měl klanět jako nějakému božstvu."

"Četl jste něco od něj?" podivil se Üb.

"Ne, a ani nechci. Někdo takový nemůže napsat nic slušného," odplivl si Rina. "A ještě se k tomu tak hlásit a dokonce to podstrkovat na veřejnost."

"Jaký je rozdíl mezi tím, co dělám já, monsieur, a co jste udělal vy? A byl jste mladší než já."

"Já se k tomu nehlásím," znovu si odplivl Rina. "Jestli jste neposlouchal, změnil jsem si kvůli tomu i jméno. Nevím, kdo to pustil do novin, alevědět to, vyřídil bych si to s ním. V tichosti. Nejsem tak sebestředný jako vy."

"Pche, nemíním se nechat urážet!" ucedil La Farge.

"Není to urážka, ale pravda."

"To se nevylučuje," podotkl věcně Etü.

"Omluvíte se mi, monsieur," ukázal La Farge na Rinu.

"Za co?"

"Urazil jste mne. A když to vezmu kolem a kolem, hned dvakrát."

"Ani mě nehne!" zašklebil se Rina. "Stojím si za svým."

"Já také," přikývl La Farge. "Takže co teď s tím? Když ani jeden nechceme ustoupit, navrhuji, aby příště za nás promluvily pistole. Dokáží ranit efektivněji než slova, snáze se tak ukáže, kdo z koho."

"Souboj? Murate, to nemyslíš vážně!" zvolal jeho kolega, ale Rina zakroutil hlavou.

"Přijímám. Já nemám co ztratit. Zvolme si sekundanty. Já si volím tady monsieur Etüho."

"Mně?!" užasl doktor.

"Nechcete snad?" významně po něm šlehl pohledem Rina.

Etü zaváhal. "Kdepak, souhlasím. Aspoň bude na místě lékař."