1841 / 1.2.22. Philipp

Do zad ho pálil chlad. Opíral se o kamennou zeď, ruce měl zabořené v kapsách, aby ho nezábly v chladném větru. Tvářil se klidně a vyrovnaně. Doktor Etü naproti tomu přecházel sem a tam a něco si pro sebe mumlal. Přestože měl rukavice, co chvíli si ruce promnul, aby v nich rozproudil krev. Jako by byl Übovým pravým opakem. Üb nosil tmavý oděv, vlasy měl černé a uhlazené a tvář holou. Pleť poznamenal čas strávený na slunci. Etü naproti tomu byl celý světlý. Nosil béžové oblečení, vlasy měl zlaté jako slunce a trčely mu na všechny strany stejně jako licousy. To jediné, co bylo na Übovi výrazně světlejší, a sice jeho modré oči, bylo u Etüho naopak tmavší. Oči měl hnědé, temné a vřelé.

"Tak kde sakra je?!" ulevil si Rina. Stál kousek od Üba, ramenem se také opíral o zeď a hypnotizoval bránu. "Kolik je hodin?"

"Nemáte vlastní hodinky?" zeptal se Etü, když vytahoval ty své. Měli pouzdro ze stříbra, ale již začínalo černat. "Je pět minut před půl sedmou," řekl. "Ještě má chvíli čas. Ksakru, z těch hodinek mi mrzne ruka!" Doslova hodil hodinky zpátky do kapsy a strčil si ruce do podpaží. Také Üb v kapsách zatínal a rozevíral pěsti, aby neztratil v prstech cit. Etü se začal při svém pochodování sem a tam vzdalovat až k bráně. Rina jednou nohou kopal do trávy před sebou.

"Nevyhlížejte ho, monsieur le docteur," pronesl k Etümu a Üb si uměl představit, jak vyvrátil oči v sloup. "Ten nepřijde. Podle mě nemá kuráž."

"Sám vás vyzval," namítl lehce Üb.

"Ale sám se bojí. Podle mě to bylo jen gesto, stejně jako moje přijetí. Buď nepřijde, nebo se bude chtít smířit. Ale jestli přijde, tak ať je to včas. Nehodlám tu kvůli takové pitomosti mrznout kolik hodin."

"Pitomosti?" zvedl obočí Üb. "Vám se to zdá jako pitomost?"

"No ovšem, proboha!" Rina rozhodil rukama. "Jak to chcete nazvat jinak?"

"Podle mě je to vážná věc, je přeci v sázce lidský život, přesněji řečeno dva," upozornil Üb.

Rina ho ignoroval, ale místo něj jako by odpověděl jeho vraník, na kterém přijel.

"Už jde!" houkl Etü od brány.

"To je dost," utrousil Rina, pohupuje se ze špiček na paty. Üb mu na hlase poznal napětí. Vytušil, že i policista je nervózní a má strach. Popošel blíž, aby mu nahlédl přes rameno. Právě k nim mířila La Fargova drobná postavička.

"Promiňte, pánové," zabručel. "Chtěl jsem si naposled zakouřit. A stejně jsem se zdržel jen..." vytáhl hodinky "... asi o tři minuty." A zasunul jejich mosazné pouzdro zpět do náprsní kapsy.

"Tak to pojďme vyřídit, když už jste se konečně uráčil dostavit," zavrčel Rina a pohrdavě si La Farge měřil. Pak stočil pohled směrem k Etümu.

"Ano," přikývl ten. "Ale ne zde. Jsme příliš blízko. Mohli by nás chytit všechny čtyři."

"Kde tedy celá věc proběhne?" zajímal se Rina.

Üb napřáhl paži. "Támhle. Ten les je hustý, je ale je ho jen relativně úzký pás. Za jeho hradbou nás nikdo neuvidí."

"Můžu se zeptat, proč jsme se v tom případě nemohl rovnou setkat tam?!" vypěnil Rina. "Takhle tady kdo ví jak dlouho mrznu zbytečně!"

"Abychom byli měli jistotu, že se dostavíte oba, a v případě, že by se tak nebylo stalo, měli kratší cestu domů," ušklíbl se Üb, jen napůl sarkasticky.

"Ksakru, já souboj inicioval, proč bych se asi nedostavil?!" odplivl si La Farge.

"Dostavil jste se, tak už na tom nezáleží," zpražil ho Rina. Rázně přešel ke svému vraníkovi a energicky se vyšvihl do sedla.

Cesta lesem trvala necelých patnáct minut. Když se stromy rozestoupily, vyvrhly čtveřici na volné prostranství. Jako rozvinutý pruh stříbrného koberce se zde plazila řeka Ykkhó a blahosklonně přijímala vodu ze svých četných horských přítoků. Všechny byly pravostranné. Tekla pomalu a líně a melancholicky zrcadlila pochmurná mračna na obloze. Üb se na ten odraz díval a zamračil se nad ním.

"Snad nám na ten souboj nezačne pršet," prohodil k sobě.

"Nebo nedej Bože sněžit," dodal La Farge, těžce kráčející vedle něj.

Ale drožkář zakroutil hlavou. "Kdepak. Sníh už tu touhle dobou nehrozí.

Novinář pokrčil rameny a potáhl z dýmky.

"Jsme na místě, pánové," prohlásil Etü, ale hned se podíval po Übovi, předávaje mu slovo.

Drožkář pokývnutím vyjádřil díky. Sáhl pod kabát k opasku a podal Etümu pistoli. Pak se oba rozešli k sokům.

"Tady máte zbraň, tři kule a odměřenou dávku prachu, opatrně s ním. Je na vašem uvážení, jak s ním budete hospodařit, ale nedoporučoval bych vám dát tam příliš málo a už vůbec ne příliš mnoho."

"Já jsem ale nikdy..." začal La Farge, ale Üb ho nenechal domluvit.

"Na to jste měl pamatovat před tou výzvou," řekl chladně.

Novinář sklopil hlavu. Po očku se podíval po Rinovi v naději, že by od něj mohl odpozorovat, jakou dávku prachu zvolit pro jeden výstřel. Naštěstí stál Rina při nabíjení tak, že se to La Fargovi povedlo.

Na pokyn sekundantů (přesněji řečeno Üba) k sobě oba protivníci přišli. Zpříma si pohlédli do očí.

"La Fargi, Rino, musím se zeptat," zasáhl ještě Etü. "Opravdu se nechcete ještě smířit?"

"Pokud jde o mě, rozhodně ne. V tuto chvíli už je to otázka cti. Ztratil jsme leccos, ale svou čest ještě ne. Nehodlám to dopustit," odpověděl Rina. "Ale možná tady náš poeta bude chtít couvnout."

"Ani nápad," energicky zakroutil hlavou La Farge. "Stále čekám na vaši omluvu, monsieur, a jestli ji nedostanu, souboj je obávám se nevyhnutelný, alespoň co se mě týče. Ostatně," trpce se usmál, "už jsem přece nabil tu zatracenou pistoli. A že mě už jen to stálo hodně potu."

V Rinových očích zahlédl Üb na okamžik dokonce něco jako uznání. Sám drožkář se musel usmát nad La Fargovými posledními slovy, ale zároveň postřehl, že s Etüm to nijak nehnulo a doktor zůstal vážný a ostražitý. Je možná více napjatý než ti dva sokové, napadlo Üba.

"Tak, štěstí jste si popřáli, tak můžeme pokračovat, ne? Otočte se a každý udělejte dvacet kroků."

Poslechli.

"Otočte se zase k sobě. Připravte se."

V Rinových měděných očích zahlédl pobavení. Jako by už dávno připravení nebyli, tedy přinejmenším on, Rina, přeložil si v duchu výraz toho pohledu.

"Teď!"

Vítr se ztišil, jako by i on napjatě sledoval duel. Když zazněl výstřel, Etü se nepatrně přikrčil. Navzdory La Fargově nezkušenosti se mu podařilo vystřelit současně s Rinou. A současně s Rinou i minul. Üb viděl, jak se mu třesou ruce, když znovu nabíjí, aniž by zbraň čistil. Rinovy ruce byly klidnější. Z každého Rinova pohybu vyzařovalo sebevědomí a jistota. To by byla přeci obrovská náhoda, aby mě ten chlapeček vůbec zasáhl, vnímal v jeho chování bývalý policista.

Druhý výstřel. Vítr, který to už nevydržel, opět zahučel a opřel se do skal čnících na obzoru. Také La Farge jako by se pod jeho nárazem znatelně zapotácel. Rinovu kuli nestihl Üb sledovat, ale La Fargova kule se prohnala těsně kolem Rinova ucha, které odhalil vítr, když mu vehnal dlouhé vlasy do tváře. Rina sebou mírně škubl a ohlédl se, jako by se snažil kuli zahlédnout. Zjevně ho vyvedlo z míry, jak blízce ho minula. Zkoumavě se zahleděl na La Farge, který pilně nabíjel pistoli potřetí, a sám se dal také do díla.

Třetí výstřel. Tentokrát Rina vystřelil jako první beze vší pochybnosti. Teprve po zdánlivě dlouhé chvíli La Farge pomalu, trhaně napřáhl paži a stiskl vlastní spoušť, jako by celou dobu čekal, až bude po Rinově výstřelu. Ruka mu cukla do strany a on Rinu minul, jako by ani nikdy nemířil na něj.

Üb se pousmál, když viděl, jak z Riny znatelně spadlo napětí. Lehkým krokem se policista vydal k Etümu, aby mu vrátil pistoli. Üb se automaticky otočil k La Fargovi v očekávání, že mu také donese zbraň. Polil ho studený pot. Novinář stál na místě jako socha. Byl i bílý jako mramor. Üb nejprve sledoval jeho pohled k pistoli, kterou svíral v pravé ruce, takže mu pár vteřin trvalo, než si všiml, že levá La Fargova ruka spočívá na levé straně jeho hrudi. Vykročil k němu a v té chvíli vítr nabral na rychlosti a La Farge se pod ním začal hroutit ke straně, jako by závan větru nakláněl plamínek voskovice. Věděl, že k němu nedoběhne včas. A skutečně. Než se ocitl těsně u něj, La Farge už ležel celým tělem na zemi. Üb k němu přiklekl a vzal pistoli, která novináři vypadla z pravé ruky. Potom se zadíval na ruku levou, která ležela v trávě. Dlaň byla ušpiněná čerstvou krví.

"Etü, potřebuji vás!" křikl, jak nejhlasitěji mohl, aby přehlušil vítr. "La Farge zjevně jedna kule zasáhla!" Aniž by čekal na doktora, začal rozepínat jeho kabátec a vestu. Když odhalil bílou košili, všiml si okamžitě, že je v několika místech blízko u sebe zakrvácená.

"Etü!"

"Jsem tady," ozval se těsně vedle něj hlas mladého lékaře. "Hned se na to podívám, vy ho hleďte vzkřísit. Potřebuji, aby byl vzhůru."

Üb krátce přikývl a začal pleskat novináře přes tváře. "La Fargi!" naléhal. Jen jednou se ohlédl, aby se podíval, jak Rina několik metrů od nich přešlapuje na místě. Konečně se novinářovy hnědé velké oči doširoka otevřely. "No, sláva. Bylo načase," šťouchl ho lehce do ramene drožkář. "Jak vám je?"

"Mdlo..." zasípal skomírajícím hlasem. Hnědé oči se začaly stáčet vzhůru.

Üb jím navzdory jeho zranění zacloumal. "Dívejte se na mě!" nařídil mu. S úlevou pozoroval, jakzornice zase kloužou dolů mořem bělma a upírají se na něho. "To je ono," pochválil ho mírněji. Obrátil se k Etümu. "Jak je na tom?"

"Potřebuji trochu vody," požádal lékař nesoustředěně.

"Já pro ni dojdu," prohlásil Rina svým nepříjemným hlasem. Üb mu kývnutím poděkoval.

"La Fargi!" zaječel, když se znovu obrátil a shledal, že novinář má opět zavřené oči. Okamžitě se zase otevřely.

"Jen jsem... mrknul," zamumlal slabě.

"Prosím vás, ani nemrkejte! Když vidím ta zavřená víčka, nejsem si jistý, že se ještě otevřou."

"Já... taky ne," přiznal. Velké hnědé oči se upřely na drožkáře, plny strachu. "Zemřu?" zeptal se tichoučce, skoro mu nebylo rozumnět.

"Etü?" přeposlal Üb otázku k lékaři.

Jmenovaný ani nezvedl hlavu. "Rozhodně přežije," zabručel, věnuje veškerou pozornost La Fargově hrudi. Üb se chvíli díval jeho směrem a proběhlo jím zamrazení, když se výraz lékařovy tváře změnil.

"Co se děje?" zeptal se znepokojeně.

Etü se dlaní opřel o trávu a usmál se. Pak druhou dlaň natáhl k Übovi a rozesmál se nahlas.

"Co to má znamenat?"

"Tohle jsem z něj vytáhl," řekl Etü a vysypal Übovi do dlaně několik střepů a střípků různé velikosti.

Üb na něj nechápavě hleděl.

Etü si poklepal na kapsičku vesty.

"Nerozumím vám," zamračil se Üb. "Dobrá, střepy jsou venku, a co kule?"

"Žádná kule není," vypravil ze sebe Etü. Začal prohmatávat La Fargovu vestu. "Kule je tady," řekl a vytáhl hodinky. Byly pootevřené, sklo z nich bylo vysypané a uvnitř vězela olověná věcička neurčitého tvaru, která kdysi byla kulí z pistole.

Když se Rina vrátil s vodou, Üb se na něj zubil. "Tak co mu je?" zeptal se policista.

"Nic."

"Myslel jsem, že jsem ho zastřelil," poznamenal suše.

"Zastřelil jste La Fargovy hodinky." Zvedl pěst, v níž svíral řetízek, ze kterého visel poškozený předmět.