1841 / 1.2.23. Alexandr

"Vím, že to bude bolet, ale potřebuji vám prohmatat žebra, jestli nejsou zlomená," vyhrnoval Etü La Fargovi košili. Okamžitě se zamračil na temnou podlitinu na jeho hrudi. Sotva se ho jemně dotkl, novinář zalapal po dechu. Pro Etüho bylo snadné žebra prozkoumat. Vedle sebe slyšel naléhavý hlas poručíka Üba, který La Farge napomínal, aby dýchal. Koutkem oka postřehl, že se La Fargovy prsty zarývají do hlíny.

"Jak na tom je, Etü?" zeptal se netrpělivě Üb.

Etü potřásl hlavou. "Má zlomená žebra." Otočil se na Rinu prohlížejícího si La Fargovy hodinky. "Vy zraněn nejste?"

Rina v úšklebku roztáhl masité rty. "Sice to bylo ovlásek, málem jsem přišel o ucho, ale ne, zraněný nejsem. Nemyslím nicméně, že je to relevantní. Tento souboj lze těžko považovat za skutečně rozhodující, když se při něm podvádělo."

"Prosím?" zvedl hlavu Üb.

"No já nevím, ksakru, vy jste sekundanti, vy byste měli dohlížet na čestný průběh!"

"Můžete mi říct, co bylo nespravedlivé a nečestné?" vstal bývalý policista. "Oba jste měli stejný počet ran, stejnou dávku prachu, stejné pistole, stejné šance..."

Rina vrtěl hlavou. "Já neměl v kapse hodinky, které mi zachránily život. Kdybych toho novináře střelil, aniž by je měl, byl by mrtvý."

"A to byste chtěl? Aby byl mrtvý?"

"Ne. Chtěl bych, aby souboj proběhl znova, tentokrát spravedlivě. Bez ohledu na výsledek."

"Proboha, člověče! Vyhrál jste, co ještě chcete?!" rozhodil rukama Etü.

"Jste hluchý? Právě to říkám!"

"Tak dost!" nápadně zvýšil hlas Etü. "Teď vám něco povím, monsieur Rina. Ten souboj inicioval La Farge. Vy sám jste před ním říkal, že je to jen věc cti. Že k němu ani nemusí dojít."

"Tenhle člověk žádnou čest nemá, jinak by nepodváděl!" odfrkl Rina.

"Já jsem nedomluvil!" překřičel ho Etü. "I kdybyste oba chtěli, nemůže další souboj proběhnout, dokud se La Farge nezotaví. A já pevně věřím, že do té doby vám oběma zchladne hlava. Jste starší než já, měl byste mít víc rozumu. Aby se vám ten rozum vrátil, něco vám povím. Od první chvíle jsem s duelem nesouhlasil. Kdysi jsem už jednou sekundant byl. Dva moji kamarádi se také rozhodli bít, kvůli podobné hlouposti jako vy dva. Víte, jak ten souboj dopadl?"

"Pche, jak bych asi mohl!"

"Zastřelili se navzájem! A nebylo žádného vítěze. Takže si vy koukejte užít to svoje vítězství, které stejně nic neznamená, protože La Farge bude stejně psát dál, nehledě na to, co si vy o tom myslíte, a dejte pokoj. Co se těch pitomých hodinek týče, já osobně, protože také jedny vlastním, se vůbec nedivím, že si je tady La Farge zasunul do kapsy. Člověk to udělá naprosto automaticky. A jen tak na okraj, udělal to nám všem před nosem. Mohl jste ho kdykoli zarazit. Váš problém, že jste nezakročil."

"Můj? Vy jste byli sekundanti!"

"To už jsme slyšeli. Opakuji, jeden souboj stačil. V příštím by vám La Farge mohl třeba zabít, a pak byste litoval."

"To by se mu nepodařilo!" ušklíbl se Rina, ale pak se zarazil. "Zabil by mě a já bych toho litoval? Co to je sakra za nesmysl?"

"To je jedno. Sám vidíte, jak jste mě rozčílil," řekl Etü. "Chci říct, že další souboj považuji za ještě větší hloupost, než pro mě byl ten první. Zejména mezi námi by nemělo k soubojům docházet."

"Mezi námi? Co tím myslíte?" zaujalo to Üba.

"Vy jste si toho nikdo nevšiml? A to jsou tu dva policisté!"

"Jeden bývalý," suše utrousil Üb.

"Mlčte! Čeho jsme si měli všimnout?" zvědavě se zeptal Rina. Zlost ho začala opouštět, jak Etü dobře postřehl. Mimoděk se tomu usmál.

"Že naše společnost má něco společného. Všichni čtyři něco sdílíme."

"Co sdílíme?"

"Vy jste policie, tak na to přijděte."

Oba se po sobě podívali a zadumaně zkrabatili čela. "Jsme muži," začal Rina.

Etü se srdečně rozesmál. "Dobrý postřeh."

"To asi není to, co chtěl doktor Etü slyšet," mínil uvážlivě Üb.

"Sám na nic jiného nemůžete přijít," rozhodil rukama Rina. "My dva jsme nebo jsme byli policisté, ale La Farge ani doktor ne. Vy a La Farge jste z Ykkhó, ale já ani doktor Etü ne. Ksakru, i barvou očí se lišíme, vy je máte modré, já měděné a pánové Etü a La Farge hnědé, tak co máme mít společného!"

"Kvůli čemu byl ten souboj?" ozval se La Farge.

"Kvůli vašim pitomým básničkám," zavrčel Rina.

"Ale to taky nemůže být ono," zamumlal k sobě Üb. "Vy a já je známe, monsieur Rina s nimi taky přišel do styku, ale doktor Etü?"

"A proč je píšu?" zeptal se s výzvou v hlase La Farge.

Rina tleskl rukama. "Ovšem!" zvolal a pak mnohem tišším hlasem dodal: "Všichni čtyři nemáme v lásce krále a monarchii."

La Farge zachytil Rinův pohled a přikývl.

"Ovšem," řekl pomalu Üb. "Vy proti němu píšete, i když proč, to přesně nevím. Já ho mám důvod nenávidět, protože nese svůj díl viny na tom, že jsem musel odejít od policie."

"Jak to?" podivil se Rina.

"Já bych stejně odešel," přiznal Üb. "Ale nestihl jsem to udělat o své vůli. Dřív jsem to dostal rozkazem. Králi jsem se znelíbil, protože mi přece uprchl zloděj Alainova koně. A když jste nejmladší poručík u policie a když vám uprchne zloděj, který ukradl koně plukovníkovi královy gardy... řekněme, že to bude mít své následky."

"Ano," přikývl Rina. "Pokud jde o mě, vždycky jsem byl pro republiku. Už jen slovo král mi leze na nervy, bez ohledu na to, jaký je to král. Mám to tak trochu v krvi. Při povstání před osmi lety se k buřičům přidala moje matka. Pak uprchla na sever a dlouho utíkala z místa na místo, než ji nakonec před pár lety dostali."

"Jak se jmenovala?" zeptal se Etü zadumaně.

"Elle. Elle Rinová."

Etü smutně pokývl.

"A co vy, doktore?" zeptal se ho La Farge.

Vypověděl jim příběh oné ženy, na kterou narazil na Náměstí Čestných v rodné Soix. "Snažila se mi říct své jméno. Nerozuměl jsem jí. Dozvěděl jsem se ho až dnes." Pohlédl na Rinu. "Je mi to líto."

"Moje... matka..." hlesl Rina a překvapeně na něj hleděl.

"Máte její oči, monsieur."

"Vím. Znal jsem ji," vydal Rina charakteristické zavrčení.

"Vy pořád tak vrčíte, Rino, asi vám začnu říkat Ocelot," ušklíbl se La Farge.

"Proč zrovna ocelot?" nechápal on.

"Tak mě to napadlo," pokrčil novinář rameny.

"Mně se to líbí," zubil se Üb. "Co vám, ocelote?"

Rina zavrčel.

"Pánové, navrhuji pokračovat v teple. La Farge by se měl nadto zvednout z té trávy, ještě se nachladí."

Pomohli mu vstát a Üb a Etü ho podepřeli. Cesta trvala dlouho, ale za slabou hodinku stála čtveřice u Etüho v bytě, v rukou sklenky vodky. Liesa Etüová seděla na židli a prala La Fargovu košili, vestu a kabát.

"Po tom, co jsme si prožili, bychom si mohli potykat, co říkáte," navrhl jako nejstarší ze skupiny Rina.

"Philipp," ujal se ochotně nápadu Üb.

"Murat," přidal se La Farge. "Murat Felix La Farge."

"Roger," řekl Rina.

"Já myslel, že ocelot," zasmál se La Farge.

Všichni se podívali na Etüho.

"Alexandr. Alexandr Daniel Etü."

"A na co si připijeme?" zeptal se La Farge.

Rina se na něj téměř usmál. "Přeci na republiku."