1841 / 1.2.24. Árno

Zastihl knížete d'Elzzbierppe v salonku. Seděl v pohodlném křesle, červeném stejně jako tlusté koberce sloužící jako obložení stěn. Nábytek byl z tmavého dřeva a empírový styl vytvaroval nohy stolku, křesel i skříněk do podoby nohou a tlapek rozličných zvířat. Naproti křeslu knížete stálo ještě jedno, prázdné. Mezi nimi stál stolek nesoucí na sobě zlatem zdobenou mísu ve tvaru obrovského květu leknínu plnou medových koláčků, elegantní štíhlou konvici a dva šálky.

Kníže d'Elzzbierppe sám byl spíše menší postavy, měl knírek, jako by byl voják, ačkoliv do bě napoleonských válek mu mohlo být nejvýš deset let, a na svět se usmíval veselýma očima, které byly stejně černé jako jeho nepatrně prošedivělé vlasy. Oblečený byl do lehké košile, tmavých kalhot a vesty, z jejíž náprsní kapsičky se plazil řetízek kapesních hodinek.

"Bon jour, monsieur Öörr," usmál se na malíře, když si všiml jeho přítomnosti. Mávl rukou k volnému křeslu.

Öörr kývnutím poděkoval a posadil se. Cítil se nesvůj, když mu někdo vykal, ale nedokázal knížete přimět k opaku. D'Elzzbierppe mu to vždy slíbil, ale následující den mu už zase vykal.

"Jak se máte?" zeptal se kníže a vzal si koláček. Přitom malíři pokynul, aby si také nabídl, a bez ptaní mu nalil čaj.

"Špatně," odpověděl upřímně on. Vděčně si vzal čaj a hřál si o něj ruce. "Předpokládám, že jste slyšel, co se stalo předevčírem na trhu."

"Ano," souhlasil aristokrat. "A musím vám říct, že se mi to nelíbí, mladý pane. Pana plukovníka byste si měl předcházet."

"Pan plukovník by měl platit stejně jako ostatní."

"Árno, plukovník Alain není špatný člověk."

"Pomáhá králi, který mi zabil otce!" vzkřikl Öörr.

"Plukovník Alain," zvýšil hlas d'Elzzbierppe, "stál do poslední chvíle na straně krále Damona II. Změnil stranu, aby přežil. Jako většina z nás. Ale srdcem byl dále Damonův." Jako by chtěl říct ještě něco, ale pak se zarazil. "Ale to vy nemůžete chápat," mávl rukou.

"Ne, nemůžu," souhlasil bojovně Öörr. "Když v někoho věřím, přece se od něj neodkloním! Budu si pevně stát za svým, aby měl aspoň nějakou podporu."

"Za svým, jak říkáte, si stál váš otec. A jak dopadl."

Öörr sklopil oči.

"Zabloudili jsme někam, kam jsme nechtěli," mírně řekl kníže. "Jen jsem chtěl říct, abyste si nedělal z plukovníka nepřítele. Je to člověk, který by se jednou mohl hodit."

"Trochu mne překvapilo," změnil téma Öörr, "že jsem se tu nesetkal s vaší dcerou. Vždycky mě tu vítá."

"Se kterou?" opáčil vesele kníže a hodil si do úst další koláček.

Öörr také rychle po jednom sáhl, dokud tu nějaké byly. "S Heloisou."

"Ach, ovšem. Heloisa Akková pro mne něco zařizuje. Vrátí se asi až večer, možná půjde rovnou na ples. Půjdete také?"

Tím Öörrovi nahrál do karet. "Ano," souhlasil. "Vlastně jsem vás přišel požádat o nějaký vhodný oděv." Usmál se. "Nejsem tak vysoký, jako prý byl můj otec. Jeho oblečení je mi velké."

D'Elzzbierppe pokýval hlavou a vstal. "Následujte mne." Společně vybrali malíři pěkné šaty. Öörr se prohlížel ve vysokém zrcadle a uvazoval si blankytně modrý šátek. Mhouřil oči a přemýšlel. Ulevilo se mu, že se ho kníže sám zeptal, zda na ples půjde, protože vůbec netušil, jak by toto téma zahájil on sám. Ještě vděčnější byl, že se ho nevyptává, proč tam tak chce. Nechtělo by se mu líčit, jakou historii s Heloisou prožil. Jak si nikdy neprohlížel knížecí dcery, až se kolem něj začala točit ona. Zalíbila se mu, prožili pár týdnů domnělé lásky a pak se dozvěděl, že je to dcera jeho kmotra. Smutně si přiznal, že do té doby neznal ani její jméno. V jádru mu to nevadilo, jen potom poznal Claru Alainovou. Heloisa Akková proti ní byla malá bezvýznamná šedá myška. Byla divoká, poživačná, nejraději by se také učila šermu (a on ji podezíral, že to tajně opravdu dělá). Clara naproti tomu byla něžná, uhlazená... Mimo jeho dosah. Ano, i to ho přitahovalo.

"Máte zbraň?" vytrhl ho z myšlenek kníže.

Překvapeně na něj pohlédl. Zavrtěl hlavou. "Ne. Ne, to opravdu nemám."

"Tady máte pistoli. Opatrně s ní."

Zamračil se. "Mám raději šavli, jsem s ní šikovnější."

"Vím," kývl věcně kníže. "Sám vás učím. Ale pistole bude lehčí. Stejně pak budete muset zbraň odevzdat, ať bude jakákoli. Ale cestou se může přihodit cokoliv. Obzvlášť, půjdete-li pěšky, a jak vás znám, vy půjdete. Hlavně opatrně. I na tu zbraň."

"Já vím," kývl Öörr. "Křesadlové pistole jsou ošidné."

"Nemůžete to vědět lépe než já," pousmál se kníže. "Vy jste se takhle sám nepostřelil."

V rezidenci knížete d'Elzzbierppe se malíř zdržel až do pozdního odpoledne. Potom na grošákovi, kterého mu kníže půjčil, přijel ke královskému zámku. D'Elzzbierppe ho vybavil i průvodním listem, který ho měl bez potíží dostat do komplexu. Uvažoval, že by použil nějaké falešné jméno, ale naštěstí se naučil číst, a tak mu došlo, že by to bylo k ničemu. Kníže vystavil dokument na jeho jméno. Nezbývalo mu než trochu zariskovat.

Do zámku se nicméně dostal bez potíží. Stačilo průvodní list doprovodit pár slovy o jakési nemoci, jež knížete náhle skolila, pročež jeho, Öörra, posílá místo sebe, a bylo hotovo. Spokojeně prošel na nádvoří. Pátral po Joirovi. Věděl, že pro dnešní den bylo zakázáno užít Pruh dokonce i jemu. Všichni museli být přítomní a hlídat. Pár důstojníků gardy, zejména plukovník Alain, se směli účastnit vlastních zábav v síni, ale někdo jako poručík Joir určitě nepatřil mezi královy zvláštní oblíbence.

Našel ho na stráži před samotnou plesovou síní. Pozdravili se tichým pokývnutím a pohledem do tmavých očí. Pak malíř vstoupil dále. Sál byl plný hostů, dvojice kolem sebe pečlivě tančili za doprovodu táhlé melodie vyluzované klavírem a violoncellem. Zastavil se a pátral pohledem po Heloise. Na parket ho vtáhla jakási tělnatá dáma v temně zelených šatech, aniž by se ho zeptala, jestli chce tančit. Teď byl za lekce svého kmotra ještě vděčnější. Dáma byla neúnavná, tančila a tančila, dokud se Öörrovi nepodlamovaly nohy. Několikrát jí nechtěně, ale s potěšením, dupl na nohu, dokud ho nepustila, nevynadala mu (jistě, že ve vší zdvořilosti) jaký je mizerný tanečník, a neodebrala se pryč. Malíř se znova rozhlédl. Heloisu stále v žádné z dam nepoznával.

Najednou ho něčí ruka uchopila za rameno. "Ahoj," uslyšel známý hlas. Ohlédl se. Vesele se na něj usmívala, v tmavých očích jí hořely ohníčky. Hnědé vlasy měla smotané do uzlu a ozdobené umělou růží modré barvy, jež ladila s modrým náhrdelníkem, který jí obepínal krk. A také s modrým šátkem, který mi dal kníže, uvědomil si malíř. To už ho táhla ven ze sálu. Prosmýkli se kolem Gustava a ještě jednoho gardisty a zmizeli za masivním sloupem. Heloisa ho k sobě přitáhla a vášnivě políbila.

"Co to děláš?!" ohradil se a jemně, ale důrazně ji od sebe odsunul. "Heloiso, tohle nemůžeš. Už je konec."

"Já vím," mrkla na něho znova. "Tak mi to promiň."

"už to neopakuj," varoval ji. "A teď pospěš. Musíš odsud!"

"Proč?"

"Jsi hloupá? Je tu Alain!"

"Tady ne," opáčila a chytila ho za ruku.

Okamžitě se vykroutil a uchopil ji za ramena. "Heloiso, nevím, co se stalo Joachimu Alainovi, ale jeho otec z toho viní tebe. Možná není tady v sále, ale někde v zámku je určitě a nesmíte na sebe narazit. Nevím, jestli jste se za ten rok mohli změnit tak, abyste se nepoznali."

Heloisa chvilinku přemýšlela, ale pak zjevně usoudila, že se jí to opravdu nechce riskovat. "Máš pravdu. Chtěla jsem si užít a... neuvědomila jsem si to. Díky, že jsi mě přišel zachránit." Znovu se k němu začala lísat.

"Pojďme!" vykřikl slabě, ale naléhavě.

Přikývla. Běželi bok po boku, až se ocitli na čerstvém vzduchu na nádvoří. U brány jim vydali pistoli, kterou předtím malíři zabavili. Od kašny se k nim nesly hlasy. Öörr se bezděky zastavil a poslouchal.

"To je Alain," hlesl.

"Tak pojďme!" zatahala ho za ruku Heloisa.

"Počkej, jen chvilinku," řekl nevrle. Kromě plukovníkova slyšel ještě jiný hlas. Připadal mu povědomý. Pak si vzpomněl. Jakýsi La Farge. Občas recitoval své buřičské básně. Párkrát ho pasivně zaslechl. Měl příjemný a pro Öörra nezaměnitelný hlas. Chvilinku poslouchal, ale slyšel jen hlasy, slovům nerozumněl. Popošel blíž. Pak uslyšel kroky, které se k němu blížily. Ti dva se zjevně rozloučili, protože La Farge se spokojeným mumláním prošel bez povšimnutí kolem nich. Öörr ho ztuhle sledoval, jak odchází.

A pak uslyšel výstřel. Následoval tichý výkřik hlasem plukovníka a pád těla. Öörr měl vteřiny na rozmyšlenou. Vybavila se mu slova jeho kmotra, že plukovník Alain by se jim jednou mohl hodit.

"Uteč, Heloiso," pobídl dívku. "Sejdeme se před branou, utíkej!" A sám se také rozběhl, jenže opačným směrem. K plukovníkovi. Netušil, jak mu toto rozhodnutí změní život.

Po cestě tasil pistoli, kdyby útočník ještě byl poblíž a hrozilo nebezpečí i malíři samotnému. Připadalo mu, že ke gardistovi doběhl neuvěřitelně rychle. Klekl k němu a pevně přitiskl dlaň na krvácející ránu v jeho břiše. Plukovník Alain tlumeně zasténal.

"Budete v pořádku, pane plukovníku," šeptaly téměř samovolně Öörrovy rty. Nahlas zakřičel: "Pomoc!" a zoufale se rozhlížel kolem. To už k nim pospíchala skupinka gardistů. Zaznamenal, že Gustav mezi nimi není.

"To je on, to je ten střelec!" uslyšel hlas Clary Alainové. Ukazovala na něho.

"Ne!" bránil se a kroutil hlavou. "Ne, já ne..."

Někdo mu vrazil facku. "Nelži!" okřikl ho. "Máš na rukou krev!"

"Snažil jsem se mu pomoci..." koktal zmateně a šokovaně.

"A k tomu potřebuješ pistoli, že?" ušklíbl se gardista.

Öörr nevěděl, co dělat. Potřeboval uniknout, byl nevinný! Neměli právo takhle s ním jednat. Popadl pistoli, natáhl kohout a naslepo vystřelil. Jeden z gardistů se svezl k zemi v kaluži krve. Vzápětí ho obklopila těla, začaly po něm hmatat ruce, křičely na něj hlasy. Malíř si matně uvědomoval, jak mu někdo páčí pistoli z rukou. Nevnímal to příliš pečlivě. Díval se na mrtvého gardistu na zemi. Zabil ho on. Zabil člověka. Jak se to mohlo stát?