1841 / 1.2.25. Murat

"Kdo tam?" ostražitě se zeptal hlasitě, z bezpečné vzdálenosti La Farge.

"Gneus," ozvalo se.

Novinář bezstarostně přešel ke dveřím a otevřel. "Jak jsi mě našel?"

"Byl jsem u našich. Prý už tam nebydlíš. Předevčírem jsi odešel. Tak jsem se prostě vyptal na malého... Panebože, Murate, co se ti zase stalo?!"

La Farge sklouzl pohledem na svou hruď, stále poznamenanou podlitinou. Pokrčil rameny. "Nic. Památka na souboj."

"Souboj?"

"Eva ti to neřekla?"

"Co mi měla říct, Murate?"

Novinář mávl rukou. "Už je to pryč. Pojď dál. Dáš si čaj?"

"Děkuji. Proč jsi se mnou chtěl mluvit?"

Dlouho La Farge mlčel. "Víš... je mi... je mi to trapné,a le... jak jsi tehdy říkal, že bys mi půjčil... Platí ještě ta nabídka?"

"No jistě," přikývl Mörgdt. "Kolik potřebuješ?"

"Kolik by stál takový malý skromný pohřeb?"

Mörgdt zalapal po dechu. Chytil La Farge za paži. "Pohřeb?"

Přikývl.

"Murate, co se stalo?" Z Mörgdtova hlasu zaznívalo napětí a obavy.

"Xavier Zemřel," špitl smutně on. "Prosím, ztiš se. Nejsem tu sám. Nechci, abys ji probudil."

"Dobře," přikývl Mörgdt a poslušně přešel do tlumeného šepotu. "Kdo byl Xavier? A... co se mu stalo?"

"Můj kolega. Tohle byl jeho byt. Teď patří jeho dceři. Když jsem se vrátil z toho souboje, nebyl tady. Šel jsem si po své práci, jen co jsem si trochu odpočinul, ale k večeru už mi to přišlo divné, stále se totiž neukázal. Chystal jsem se, že kdyby tady nebyl ani ráno, šel bych ho hledat, určitě by tu nenechal Françoise samotnou. Nemohl vědět, že jsem tu já. No," vzdychl, "ráno už jsem ho hledat nemusel. Z postele mě vytáhla policie."

"Co se stalo?" zašeptal Mörgdt.

"Našli ho v jedné uličce. Někdo ho přepadl. Zmizely jeho dost drahé hodinky. Koupila... mu je Françoise."

"To mě mrzí."

"I mě," souhlasil La Farge. "Je to ironie. Já šel na souboj, ale mrtvý je Xavier... Ještě ráno mi dělal vajíčka..."

Mörgdt mlčel.

"Jdu ti udělat ten čaj," ukázal La Farge ke kuchyni. "Můžeš se zatím posadit. Jen buď prosím tiše. Nechci, abys Françoise vzbudil. Spánek jí sluší."

Mörgdt se tiše zasmál pod černým knírkem. "Líbí se ti?" Střelil pohledem po dívce. Měla měkce opálenou pleť, tenká obočí a ve spánku se mírně usmívala.

"Lhal bych, kdybych řekl, že ne," připustil novinář a sledoval pohled svého přítele. "Hlavně její vlasy." Byly dlouhé, hladké a černé jako samet.

"To je ta dcera tvého kolegy? Pěkná, opravdu."

La Farge neodpověděl.

"Je..." Mörgdt zaváhal. "Nevypadá jako dítě. Myslel bych, že bude mladší. Jak starý byl ten tvůj kolega?"

"Měl ji hodně mladý," přešel hned k věci La Farge. "Byla to... nehoda. Ale krásná nehoda," dodal a opět se zadíval na dívku. "Mám překrásnou spolubydlící." Nepatrně vzdychl. "Bohužel jen spolubydlící. Nic, jdu konečně udělat ten čaj."

Horký nápoj vypili mlčky. Potom se Mörgdt zeptal: "Když jsme se před měsícem ráno viděli, říkal jsi, že by se ti snad mohlo podařit udělat rozhovor s plukovníkem Alainem. Měl jsi štěstí?"

"Měl," usmál se on. "Včera jsem tam byl. Mluvil se mnou překvapivě ochotně. Odcházel jsem ještě celý zaražený tou vstřícností."

"Kdy jsi ho opustil?"

La Farge protáhl obličej. "Nevím. Přišel jsem o hodinky."

"Tu noc ho někdo postřelil. Povídá si o tom celá Ykkhó. Prý už znají pachatele."

"Kdo to je?"

"Představ si, Árno Öörr."

Novinář zavrtěl hlavou. "Jestli by mi mělo to jméno něco říkat, tak promiň, Gnee, ale ne."

"Malíř. Moc se o něm nahlas nemluví, ale na jeho obrazy nebo aspoň kresby můžeš snadno narazit."

"Vím," přikývl La Farge. Vybavil si kresbu zobrazující Madame Orfeu U Voňavé růže. Iniciály Á. Ö.

"Noviny se budou moct utlouct po zprávách o tomhle incidentu. Ten malíř je totiž ještě ke všemu synem Pierra Öörra. To byl bohatý šlechtic, který se odmítl sklonit před Olbramem I. Byl popraven a byl mu zabaven majetek. Zbyla po něm vdova Jasmína a syn Árno."

"Ví se, proč to udělal? Proč ten malíř postřelil plukovníka?"

"Neví, ale musel to být on. Našli ho u plukovníka, měl ruce od krve a ještě držel pistoli."

"Ruce od krve? Víš o tom něco víc?"

"Co bych měl vědět?"

"Já nevím. Zní to divně. Kdyby ho třeba bodl dýkou nebo nožen, chápu, že měl krev na rukou, ale u pistole..."

Mörgdt pokrčil rameny. "Nejsme policie. Ani garda. Ani soud. Nemáme moc nic změnit. Může nám být jedno, jestli to opravdu udělal, nebo ne. Naše věc to není."

"Asi máš pravdu," neochotně připustil La Farge. "Štěstí, že jsem s ním stačil udělat ten rozhovor. I když o jeho postřelení psát určitě nebudu. Kdyby ano, už o tom vím."

"No, mon ami, měl bych se už vrátit do tiskárny."

Krátce přikývl. "Taky už musím. Píšu dva články, slíbil jsem Xavierovi, že mu pomůžu s tím jeho, a teď... měl bych ho dokončit." Při těch slovech už vstal, odnesl hrnky do kuchyně a po návratu do jizby si oblékl košili a vestu.

"Neříkal jsi, že už nemáš hodinky?" zeptal se jeho přítel, když vstával, a díval se přitom na řetízek visící z náprsní kapsy.

La Farge sledoval, kam se dívá, a zavadil pohledem o dírku, kterou kule nechala v látce. Dosud neměl čas ji zašít. Se smutným pousmáním vytáhl hodinky z jejich úkrytu. "Mám je, ale v tomhle stavu."

"Proč si je necháváš?"

"Na památku."

"Myslíš na památku své prohry?"

La Farge to nekomentoval. "Už opravdu musím, bel ami," řekl a vykročil ke dveřím. Jeho přítel ho následoval.