1841 / 1.2.26. Alexandr

"Věříš na osud?" zeptal se Joseph nesměle.

"Ne," bez zaváhání odvětil Rina. "A jestli nějaký existuje, pak je to parchant."

"Co jsi tak zatrpklý? Mně náhodou osud přinesl štěstí."

"Opravdu?"

Joseph přikývl. "Asi jsem se zamiloval, Rogere. Pořád ji vidím před očima."

"Ale! A kdopak to je?"

"Ta dcera toho novináře. Françoise. Rogere, ona je..."

"... o takových... kolik? Deset let mladší než ty?" ušklíbl se Rina.

"A o dvacet let mladší než ty. Kdy ses narodil?"

Rina se zašklebil. "Co je ti po tom?"

"Jen mě to zajímá. Odhaduju tě tak na... padesát?"

"Cože?!" Rina skoro vyskočil od stolu. "Narodil jsem se 2. října 1799! Tak si to spočítej!"

"No jo, o pár let jsem se zmýlil..."

"Kdy ses narodil ty, můj služebně starší kolego?" zeptal se uštěpačně Rina a schválně volil slova. Josephovi mohlo být tak o deset let méně než jemu. A skutečně:

"6. června 1809," odpověděl naprosto klidně Joseph.

"Pánové, budete se ještě dlouho bavit o datech narození, nebo budete pracovat?" křikl přes místnost kolega, který tenkrát Rinu doprovázel k poručíku Übovi, aby u něj udělali prohlídku.

"To zní," vyhnul se odpovědi Joseph, "jako byste nám s tím chtěl pomoct!"

"Taky jo," kývl policista. "Mám pro vás novinku. Na přepřahací stanici před pár hodinami viděli muže, jehož popis by se hodil na toho vašeho Chevala, co není Cheval."

"A to nám říkáš tak klidně?!" zvolal Joseph a vyskočil od stolu.

"A až teď?" přidal se Rina.

"Nejspíš vyhlíží dalšího koně," zamumlal joseph.

"Bezpochyby," přikývl Rina. "A tentokrát si na něj počkáme."

"Máte v úmyslu ho sledovat? Být nablízku té stanice a čekat, až se tam Cheval objeví?"

Oba se otočili. "Ano, pane..." řekl nejistě Rina k veliteli.

"Tak to v žádném případě."

"Pane?" povytáhl obočí Rina.

"Hlídat může jeden, stačí na to. Budete se střídat."

"A co bude dělat ten druhý, pane?" zeptal se Joseph.

"Policejní práci," div si neodplivl velitel. "Máme rozkazy zeshora. Každý volný muž má jít ničit La Fargovy básně."

"Copak už jsme město nepročesali, pane?" podivil se Joseph.

"Objevily se další. Ať je ten La Farge kdokoli, nedá pokoj. Takže kdo z vás půjde první?"

"Já půjdu hlídat tu přepřahací stanici, pane," řekl Rina.

"Tak já půjdu sbírat ty papíry," pokrčil rameny Joseph.

"Těší mě, že se zvládnete domluvit mezi sebou," ocenil velitel.

 

Rinovo pozorování stanice nepřineslo žádné ovoce. Nepřekvapilo ho to však. S hlídkou začal po obědě, beztoho pokládal za nepravděpodobné, že by Cheval přišel krást ve dne, ale... když si vzpomněl, co říkal Peer Torq... Jemu koně ukradli za bílého dne.

Pozdě odpoledne ho přišel vystřídat Joseph a donesl mu malý bochníček chleba a kus sýra.

"Díky," rozzářil se Rina. Miloval sýr, a chléb byl zjevně čerstvý, hřál ho do rukou a krásně voněl.

"No počkej, to je pro nás oba!" zamračil se Joseph. "Ty sis tady vklidu stál na místě, ale já prošel kus města! Ostatně, za chvíli to tvoje nohy poznají samy." Ulomil půlku bochníčku a kousek sýra.

"Tak když už, tak snad spravedlivě, ne?" nadhodil Rina a chtěl mu dát ještě sýr, ale Joseph ho zadržel. Zvedl ruku s pečivem.

"Já radši ten chleba."

"Jak chceš," utrousil Rina a zakousl se do pečiva. Příjemně hřálo, jako kdyby kousal čaj, a kůrka mu křupala mezi zuby. Během jídla Rina svého kolegu opustil a vydal se hledat básně. Narazil na ně zanedlouho. Žasl nad tím, jak se šíří. Alespoň jedna nebo dvě visely přibité v každé ulici, kterou prošel. Postupně se mu hromadily v náruči. Rina si je neprohlížel, mechanicky je strhával a bylo mu jedno, že se papír škube a v některých básních zely díky romu díry. Pak přišel k jedné budově a zrak mu padl na papír, který uchopil do ruky. "Souboj" hlásal nadpis. Rinu udeřil do očí jeden verš. "Čas se zastavil." Rina si vybavil souboj s La Fargem a postřelené hodinky. Usmál se, i když mu to vůbec neslušelo.

"Ty básničky máme odstranit, ne je číst," ozvalo se za ním nedůtklivě.

Rina se otočil a spatřil jakéhosi gardistu. "Tak je strhávej," řekl s pokrčením ramen. "Já ti nebráním."

Gardistovi mohlo být kolem pětadvaceti. U gardy je tak rok, maximálně dva, počítal Rina. To ale nic neznamenalo. Tvrdý chlap to byl rozhodně, jinak by neprošel výcvikem a neoblékl černo-zelenou uniformu.

"Plníme vůli samotného našeho panovníka," vrčel gardista. Rina postřehl, že se mu sotva pohybují rty.

"A jen tak na okraj," nadhodil, "já je nečtu. Jen mi jedna řádka padla do oka."

"Takové věci bys neměl říkat," podotkl jeho společník. "Musím tě potrestat." Měl tvrdou pěst. Když Rinu zasáhla do lícní kosti, zavrávoral a ve snaze udržet rovnováhu nebo se něčeho zachytit zamával pažemi. Z rukou mu vylétly papíry s básněmi a rozvířily se kolem něj jako peří. Rina zkusil udělat krok dozadu, ale už se hroutil k zemi. Zabolela ho kostrč, když těžce dosedl na dlažbu, a hlavou se uhodil o zeď budovy. vzhlédl ke gardistovi a odhrnul si z obličeje měděné vlasy. Dostal chuť ho také udeřit, byl o dobrých patnáct let starší než on, takový mladík do něj přeci nebude bušit pěstmi. Ovládl se však. Věděl, že udeřit gardistu by mohlo mít nemilé následky. Modřina pod okem, kterou si nejspíš odnese, mu stačila.

"Nejde mi do hlavy, proč ho pustili," bručel nahlas gardista a strhával básně. "Měli ho pod zámkem a zase ho nechali jít. Pak se mohou divit, že se jim tady objevují další básničky."

Rina se musel mírně pousmát, ale tentokrát si dával pozor, aby ho gardista neviděl. "Třeba si nebyli jistí, že mají toho pravého," pronesl nahlas.

"Zjevně měli," odfrkl gardista. "Další básně se, pokud vím, neobjevily, co byl ten chlap pod zámkem. Pustili ho – a hned tu mají nadílku."

Rina ho příliš neposlouchal. Pohled mu zabloudil k chudobinci, který tu stál. Otevřenými dveřmi viděl pracující. Nebyly to zdaleka jen děti. Také pár dospělých. Jen oni měli sílu rozbíjet kámen na drobné kousky, které se použijí k posypu namrzlých silnic a cest nebo na jejich opravu.

Za ramenem hromotluka, který právě rozbíjel kámen, jako by to byla keramika, aby si tím odpracoval noc v chudobinci a misku teplého jídla, zahlédl chlapce. Nebo si alespoň zpočátku myslel, že je to chlapec. Seděl na zemi a soustředěně cosi dělal s kusy lan. Seděl v dostatečné vzdálenosti, aby na něj neodlétaly úlomky kamene. Hlavu měl skloněnou k práci. Byl celý v černém, zjevně mu byla zima a ruce měl... Rina přišel blíž. Přestaly ho zajímat jeho ruce, daleko víc ho zaujaly chlapcovy divoké licousy. To není chlapec, uvědomil si. Je to dospělý muž, který svým malým vzrůstem jen připomíná chlapce.

La Farge.

Policista dočista pozapomněl na roztroušené papíry. Zamířil k chudobinci a protlačil si cestu dovnitř. Bez zaváhání namířil své kroky k novináři. Jak se blížil, všiml si hromádky vedle něj a pochopil, co malý mužík dělá.

"Co tady vyvádíš, Murate?" zvolal překvapeně. Klekl k novináři a vzal ho za ruce. Mužovy prsty nechaly na jeho dlaních krvavé stopy.

"Prosím tě, nech mě. Musím to dodělat, a jestli si udělám přestávku, začnou mě ty ruce bolet. To si nemůžu dovolit."

"Vždyť je máš rozedřené snad až na kost!" vykřikl Rina.

"Musím ty provazy rozplést na vlákna," kývl La Farge unaveně směrem k hromádce, jíž si předtím Rina povšiml. Hned začal zase pilně pracovat. Rina zamračeně sledoval, jak se mu stále tenčí a tenčí vlákna zařezávají do prstů a barví se lepkavou krví. "Bude z nich koudel, která se zužitkuje při opravách lodí."

"Co hrudník?" zeptal se policista a uhýbal pohledem.

"Pomalu se hojí," pokrčil rameny novinář.

Rina se zahleděl ven na ulici. Na papíry roztroušené po dláždění. "Měl bych to jít sebrat," vzdyhl. Uvědomil si, že by možná raději také rozplétal stará lana. Nestal se policistou proto, aby ničil básničky...

Nesoustředěně se s novinářem rozloučil a vyšel ven. Sebral papíry a pokračoval v nudné činnosti. Jako by pracoval v nějaké továrně. Jednoduchá, jednotvárná činnost ho ubíjela. Raději už však básně nečetl. Zato si jednu kopii Souboje zastrčil do kapsy kabátu.