1841 / 1.2.27. Murat

„Murate… Slyšíte mě? Vzbuď se, Murate…“

Někdo mu třásl ramenem. Vnímal dlaň na něm položenou a posléze do jeho vědomí pronikl i hlas.

„Hm… Françoise? Co se… Co se děje?“ zabručel ještě napůl ve spánku. Pokoušel se setřást její ruku, ale bolelo to.

„Celý hoříte. Otevřete oči, podívejte se na mě.“

Poslechl, ale hned oči přivřel před plamenem olejové lampy, kterou na něj svítila.

„Co se vám zdálo? Mluvil jste ze spaní.“

„Nepamatuju se. Co jsem říkal?“

„Mluvil jste o nějaké Louise… nebo Liese? Na L to jméno začínalo.“

Aspoň že to nebyla Françoise, blesklo La Fargovou zpomalenou myslí. Náhle si uvědomil, že mu pokrývka sjíždí z těla. Chňapl po ní a přitáhl si ji zpátky k bradě, protože ho okamžitě roztřásl chlad.

„Murate Felixi La Fargi!“ rozzlobila se mladá žena.

„Vy znáte celé moje jméno?!“ užasl.

„To vám teď může být jedno!“ odsekla a strhla z něj pokrývku, kterou hodila mimo jeho dosah. „Košili si doufám zvládnete sundat sám.“

„I košili…“ hlesl a jektal zuby.

Xavierova dcera vyvrátila oči v sloup. „Ano, i košili,“ protáhla. „Chci se vám podívat na ten hrudník.“

„Ale…“ Novinář nevěděl, kam s očima. „Ale… já pod ní nic… nemám…“

„Tohle vás trápí?“ Françoise vypadala, že má chuť se dát do zoufalého smíchu. „Proboha, Murate, mě vaše mužství nezajímá! Slibuji, že tak nízko ani pohledem nezabloudím. Chci vidět ten hrudník.“

Neochotně a trhaně si začal svlékat košili. Když odhalil podlitinu na hrudi, Françoise slabě zalapala po dechu.

„Kdy jste měl ten souboj? Předevčírem? Před třemi dny? Nemělo už by to vypadat líp?“

La Farge rozhodil rukama. „Co já vím. Copak jsem doktor?“

„Rozhodně nejste, to byste se choval jinak. Ale já na vás dám pozor. Od teď budete pod mým dohledem.“

„Prosím?“

„Choval jste se, jako by vám nic nebylo! Chodil jste za rozhovory… a ví Bůh, od čeho máte ty ruce rozedřené do krve!“

„A co mám dělat?“ zvolal on. „Musím pracovat! Neživím teď jenom sebe, slíbil jsem Xavierovi, že se o vás postarám!“

Při zmínce o jejím otci se Françoise na okamžik zarazila. La Farge ji rychle chytil za ruce.

„Promiňte,“ hlesl.

„To nic, jen… je to ještě moc čerstvé,“ špitla. „Murate, cením si toho, ale já jsem dospělá. Otec měl možná na mysli péči, když jsem byla nemocná, ale teď jsem už zdravá. Vypadá to, že nemocný jste spíš vy, Murate. Takže navrhuji tohle: vy si teď tak dva dny vklidu poležíte a věřím, že se vám udělá líp. A starat se budu já o vás.“

„S Xavierem… promiňte. Měli jsme dohodu, že si tu svůj pobyt odpracuju…“

„Ale ty peníze vám budou k ničemu, když vám při práci to zlomené žebro propíchne plíci, že?“

Otřásl se při té představě. „Ano…“ souhlasil váhavě.

„Výborně. Takže se nejdřív uzdravíte. Když vám zítra bude lépe, mohla bych vám dát poznámky k článku a vy byste mi diktoval text a já bych vám to napsala.“

„Vy umíte psát?“

Usmála se. „Otec mě to naučil. Takže dohodnuto?“

„Dohodnuto,“ rezignoval La Farge. V duchu už si maloval obrázek slastné budoucnosti. Díky tomu, že už neplatil nájem ve Vele, šlo splácení dluhů mnohem snáze. Dostane nějaké peníze za článek, který napíše za Xaviera, ještě si přivydělává něco málo stranou, tak za pár měsíců by se mohl dluhů dočista zbavit a pak… pak už může žít jako většina jiných normálních lidí. Něco si našetřit, aby získal nějaký majetek, navštívit notáře, sepsat testament. Samozřejmě vše odkáže Françoise. Když už si maluje tak krásnou budoucnost, proč by nemohla zahrnovat i ji? Třeba v něm také najde zalíbení, vezmou se… Když La Farge bude mít peníze, už nebude dětem nic bránit. Alespoň tím se přeci musí pomstít králi. Jestliže měl král v úmyslu, aby rod Renairdů zanikl, postará se La Farge o pravý opak a ještě jej rozmnoží. Bude mít s Françoise tolik dětí, že mu je bude Eva Mörgdtová závidět!

Uvědomil si, že mu Françoise kontroluje hřbetem ruky teplotu. Asi nebude nic moc, pomyslel si, když pocítil její ruku na čele chladnou jako led.

„Donesu vám obklad,“ rozhodla vzápětí.

La Farge zaskřípal zuby. „Bude hrozně studený…“

„To je jeho princip, Murate,“ lehýnce se usmála Françoise.

„Nebo… byste mě mohla zahřát vy. Přilehnete si…“

Pobaveně se rozesmála. „Asi vám opravdu není tak špatně, jak jsem si myslela, když takhle žertujete. Víte co, uděláme kompromis. Udělám vám čaj. Ten vás zahřeje, ale zároveň pomůže proti horečce.“

„Zahřeje? To si dám líbit.“

„Leží se vám pohodlně? Všimla jsem si, že máte pod polštářem ještě složený kabát.“

„Upřímně bych asi potřeboval být ještě výš, ale už tu není nic, čím bych polštář podložil.“

„Tady máte můj. Lepší?“

Zavřel oči. „Ach, mnohem, díky,“ vydechl blaženě. Sevřel její ruku. „Děkkukji, Françoise.“

Jemně se mu vymanila. „Půjdu postavit na ten čaj.“

 

Ráno už byl napůl vzhůru, když se ozvalo zaklepání na dveře. Françoise šla otevřít a za chvíli už slyšel její hlas: „Murate? Přišel za tebou nějaký poručík Üb.“

„Philippe!“ usmál se novinář na příchozího. Vzhlédl k jeho modrým očím. Byl na to zvyklý, protože i když zrovna neležel a stáli s Übem vedle sebe, nesahal novinář vozkovi ani po ramena.

„Ahoj,“ usmál se poručík. „Co dělají žebra?“

„Bolí,“ trpce se pousmál La Farge.

„Vypadáš strašně,“ poznamenal bývalý policista.

„V noci… jsem měl horečku… a teď asi ještě stále mám…“

Üb se zatvářil ještě víc starostlivě. „Neměl bych říct Alexandrovi, aby se na tebe zašel podívat?“

„Ne,“ mávl rukou La Farge. „Jsem v pořádku.“

„Jak chceš. Přišel jsem ti říct… nevím, jestli už se ti to doneslo… zase ničí tvoje básně. Roger mi jich pár donesl, nějaké se mu podařilo zachránit, ale…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena.

„Vím to,“ kývl on. „Včera jsem Rogera potkal… no potkali jsme se ve městě.“

Drožkář pokrčil rameny. „No tak jsem sem šel zbytečně. Aspoň jsem tě ale viděl. Vypadáš vážně příšerně.“

„Trochu si odpočinu a budu v pořádku.“

„Zvláštní. Před chvílí jsi tvrdil, že v pořádku jsi už teď. Každopádně věřím, že ti bude líp, když máš tak krásnou ošetřovatelku. Půvabná manželka, vskutku.“

Několik vteřin na něj oba zírali. La Fargovi spadla čelist a Françoise vykulila oči a potlačila úsměv. Nenápadně zašilhala po La Fargovi, aby svého přítele vyvedl z omylu. Novinář semkl rty a snažil se ovládnout hlas, aby nezněl tolik zklamaně, když říkal:

„Spolubydlící. Žádná manželka. Jen spolubydlící. Je to dcera toho mého kolegy, se kterým jste mě viděl tehdy u Alexandra v ordinaci.“

„Aha,“ usmál se poručík. Obrátil se k mladé ženě. „Promiňte, mademoiselle. Ale na svém výroku, že jste půvabná, si dovoluji trvat.“ A políbil jí ruku.