1841 / 1.2.28. Árno

Březen, léta Páně 1840

 

Zůstaň vklidu, opakoval si neustále. Zůstaň vklidu, nevybuchni. Když budeš mlčet a pak jen trpělivě, klidně odpovídat na otázky, které ti položí, dřív nebo později si jistě uvědomí, že říkáš pravdu, a nechají tě jít… utěšoval se. Předvolali ho celkem čtyřikrát, vždy jedenkrát za týden, který ve vězení strávil. Počítal, že co nevidět dojde na výslech pátý. Vždy ho omyli, rychle mu přeprali oděv a ještě vlhký jej na něho znovu navlékli. Pak ho odvedli do velké místnosti, kde uprostřed stála židle, na kterou ho posadili, aby se mohl dívat na vyvýšené pódium před sebou. Tam stál stůl a kolem něj několik mužů. Jeden, snad soudce či kdo, se ho vždy ptal. Pokládal jednu otázku za druhou, naprosto monotónně a se stejně dlouhými přestávkami, jako by někdo spustil metronom. Öörr na ně pokorně, trpělivě odpovídal a stále dokola opakoval svoji verzi událostí. Vracel se z plesu, když si všiml toho novináře La Farge, který cosi s plukovníkem řešil. Pak novinář odešel, on chtěl jít také, ale uslyšev výstřel, vrátil se plukovníkovi na pomoc.

"A proč jste měl v ruce pistoli, když jste mu, jak říkáte, chtěl pomoci?" nemilosrdně se ptal ctihodný muž.

"Protože po něm někdo vystřelil! Měl jsem pistoli, abych se mohl bránit, kdyby ten někdo napadl i mě!"

"A jak by vám pistole pomohla se bránit, kdyby po vás také vystřelil?"

Na tuto otázku malíř neznal odpověď. Tehdy nad tím nepřemýšlel. Zbraň v ruce mu dodávala jistotu, pocit, že se může bránit. Nepřemýšlel nad tím, jak. Všechno se to stalo tak rychle…

"Nevím, pane."

"Monsieur Öörr, když vás našli, klečel jste u plukovníka s pistolí v ruce a na rukou jste měl jeho krev. Můžete nám k tomu něco říct?"

"Pomáhal jste někdy krvácejícímu člověku, pane?"

"Tady se ptáme my, monsieur Öörr. Odpovězte na otázku."

"Nevím, od koho máte ty informace. Já si to pamatuju jinak. Klečel jsem u plukovníka, pistole ležela vedle mě, upustil jsem ji, abych mohl přiložit ruce k ráně a tlumit krvácení. Proto jsem měl na rukou krev."

"Chcete tím říct, že svědkové lžou?" nepřátelským a výhružným tónem se zeptal muž.

Öörr uhnul očima a zarytě mlčel. Ve skutečnosti věděl, od koho mají informace. Od Clary Alainové. Přišla s ostatními gardisty. Ještě teď viděl, jak na něj ukazuje prstem, a slyšel, jak volá: "To byl on, to on otce postřelil, viděla jsem ho!" Nebylo pro něj snadné tu Claru Alainovou, kterou tolik obdivoval a miloval, najednou nenávidět.

"Říká vám něco jméno François Ona?"

"Nikoli, pane."

"Muže toho jména jste zastřelil na nádvoří, když vás zatýkali! Byl členem královské gardy! Za to ponesete tvrdé následky!"

Poslednímu výslechu přihlížel mlčky i d'Elzzbierppe. Seděl u stolu s ostatními, nespouštěl z malíře oči a zjevně naslouchal každému jeho slovu s úmyslem nesmazatelně si je vtisknout do paměti. Malíř si uvědomil, že stále nosí šaty, které mu půjčil v den plesu. Uvažoval, jestli knížeti vrátili pistoli, již jemu zabavili.

Muži, kteří se ho dotazovali, seděli sice u stolu, ale ne nad papíry, které by studovali, ne nad papíry, na něž by si dělali poznámky; měli před sebou hostinu z pečených kuřat a jiných ptáků, voňavých brambor dělaných v popelu, různých omáček, drahého koření, vína, vody, vodky, kávy i čokolády. Všechny tyto dobroty, ať už je Öörr identifikoval podle vůně sám, nebo se jejich názvy dozvěděl z hovoru strávníků, intenzivně braly útokem jeho nos, vtíraly se mu vůní do plic i žaludku, a kdyby snad mladý malíř skutečně lhal, působily by dozajista spolehlivěji než jakékoli sérum pravdy nebo mučení. A svým způsobem to mučení je, uvědomil si jednou, sedě v cele nad miskou již studené polévky, která sestávala víceméně jen z vody, a krajícem černého, tvrdého, přece však docela chutného chleba. Ne už tak chutného, když si vzpomněl na bílý chléb na stole při výslechu a zejména na misku s rozmačkaným česnekem, kam si pečivo mnoho z mužů namáčelo.

Z takových myšlenek ho probudil rachot klíčů v zámku. Než stačil jakkoli zareagovat, žalářník odemkl a dva strážní k němu do cely strčili jakousi postavu. "Máme málo místa, budeš mít společnost," oznámil celkem zbytečně jeden z nich. Pak zase zamkli a odešli.

Muž, kterého k Öörrovi strčili, vypadal bídně. Měl dlouhé světlé vlasy a nepěstěné vousy, na svět se díval divokýma hnědýma očima. Zvedl se na lokty a malíř si všiml, že mu pravá paže končí v předloktí.

"Ahoj," zazubil se muž. "Tak jsme tu teď spolu. Jak dlouho tu jsi?"

"Hm… asi měsíc," dostal ze sebe Öörr. "Ty?"

"Hm… asi šest let," napodobil jeho tón muž.

Öörr na něj vytřeštil oči. "Tak dlouho?!" žasl. "Tak to jsem zvědav, jak dlouho tu budu já, než mě popraví."

"Páni. Co jsi udělal, že rovnou myslíš na popravu?"

"Postřelil jsem plukovníka gardy."

Muž hlasitě hvízdl.

Öörr významně zvedl prst. "Prý."

"Aha," zazubil se muž. "Už chápu! No, mě nepopraví. Mě tady nechají shnít."

"Co jsi udělal?"

"Před sedmi lety jsem se trochu připletl k povstání. Nebyl jsem tak významný rebel, aby jim stálo za to mě popravit, a tak mě tady prostě jen drží."

"Jak se jmenuješ?"

"Christian." Mávl rukou. "Na příjmení nezáleží."

"Já jsem Árno," usmál se malíř. "Árno Öörr."

Christian nakrčil obočí. "Öörr… to byl nějaký šlechtický rod, ne?"

"Ano."

Povídali si tak až do večera. Během následujících dní se postupně seznamovali více. Öörr se přistihl, že neustále bloudí pohledem k pahýlu Christianovy pravé ruky. Odolával pokušení zeptat se, co se mu stalo. Nechal si od Christiana vyprávět o povstání před sedmi lety. Přitom uvažoval, kolik mu může být let. Zarostlý obličej ho činil nepochybně starším, než doopravdy byl, Öörr si chvíli myslel, že nemůže být o moc starší než on sám, ale zmínka o sedm let starém povstání ho vyvedla z omylu. Christianovi by potom v době oné rebelie nebylo ani šestnáct let, a to se malíři nezdálo pravděpodobné.

"Kdyby ses dostal na svobodu, pokračoval bys?" zeptal se jednoho dne Öörr.

"V čem?"

"V povstání."

Christian se mu zadíval do očí. "Bez váhání. Teď ještě intenzivněji."

"Myslím," řekl pomalu on, "že to chápu."

Christian se na něj díval, jako by tušil, že chce Öörr ještě něco říct.

"Utečeme. Utečeme odsud a obnovíme povstání."

"Myslíš to vážně?" divil se Christian.

"Myslím. I mě vzal král budoucnost. Nechci být popraven za něco, co jsem neudělal. A za postřelení plukovníka gardy by mě nic jiného než gilotina nečekalo."

"Myslíš, že máme šanci? Že opravdu máme šanci?"

"Rozhodně," bez zaváhání řekl malíř. "Můj přítel Gustav mi nedávno řekl, že to mezi lidem vře. Došlo k zatčení jistého La Farge, který píše různé buřičské básničky, které má spousta lidí ráda. Proč bychom v takové atmosféře neměli šanci?"

Christian se usmál. "Počítej se mnou."