1841 / 1.2.34. Alexandr

Zaklepal na dveře Etüho bytu.

"Kdo tam?" ozvalo se ostražitě.

"Roger," řekl svým chrčivým hlasem.

"Pojď dál, je otevřeno," pozval ho lékařův hlas.

Rina vstoupil a nakrčil nos. Na čichové buňky zaútočila káva. Její ostrý hořký pach protkával celý byt. U stolu nad šálky temné tekutiny seděli tři muži. Etü, Üb a ještě kdosi. Rina ho neznal. Byl to ještě mladík, měl dlouhé kaštanové vlasy, hebce opálenou kůži a šedé oči.

"Roger Rina," představil se mu Rina.

"Árno Öörr," odpověděl on.

Policista překvapeně povytáhl obočí a tázavě pohlédl na Etüho, ale ten netrpělivě mávl rukou.

"Sedni si, Rogere. Počkáme ještě na Murata, nehodlám to tu vykládat natřikrát."

Policista mrkl na Üba, ale pak polkl zvědavost a klesl na židli.

Üb si odkašlal. "Měl bych asi také počkat na Murata, ale už to prostě nevydržím. Musím vám to říct. S Juliet se budeme brát. Svatba bude 6. května. Nemusím doufám dodávat, že jste srdečně zváni."

"Rádi přijdeme," souhlasili Rina s Etüm unisono. Öörr se tvářil nezúčasněně a okázale ochlazoval dechem kávu. Rina si ho prohlížel. Jak mohl takový mladíček dokázat uniknout gardě? Nešlo mu to do hlavy.

"Na koho že se to ještě čeká?" zeptal se Öörr.

"Na Murata. Na La Farge," odvětil Üb.

"A ten samozřejmě přijde pozdě," ušklíbl se Rina. To je ta zatracená mladá generace, myslel si v duchu.

"Zničil jste mu hodinky," podotkl Üb.

Rina mávl rukou. "Ten chodil pozdě, i když ještě byly v pořádku. I na ten souboj přišel pozdě."

"O tři minuty," podotkl Etü. "Proboha, jsem to ale hostitel... Kávu si asi nedáte, jak vás znám, ale smím vám nabídnout čaj?"

"Voda postačí," mávl rukou policista.

"Lieso!" křikl přes rameno do kuchyně lékař. "Sklenku vody pro Rogera!"

"Tak na Philippa a Juliet," připil Rina.

"A na malého Philippa a Tionase," dodal Etü.

Rina se pousmál. Pobavilo ho připíjet si kávou. "Můžu?" zeptal se a ukázal na noviny.

"Ale beze všeho," usmál se na něj Etü a podal mu je. "Hezky si čtěte, Rogere, a já zatím něco proberu s Philippem."

Rinovi vyhovovalo, že se dva muži zdvihli od stolu a zamířili spolu zpět ke dveřím na chodbu. Neopustili však byt, zůstali stát stranou od ostatních a debatovali. Rina očima přelétal řádky textu. Původně si myslel, že je to prostě článek v novinách, ale záhy poznal, že se jedná o povídku. O krátkou povídku, nad jejímž názvem se musel při vzpomínce na návštěvu kavárny usmát. Povídka se jmenovala Královské perníčky. Velmi květnatě a dramaticky popisovala okolnosti smrti syna krále Richarda IV.

Čtení povídky nicméně Rinovi nikterak nebránilo poslouchat, o čem se Etü s Übem baví.

"Měl bych na tebe jistou prosbu... dost diskrétní prosbu, Philippe," řzačal trochu rozpačitě lékař.

"Povídej," povzbudil ho Üb.

"Když jsi nám vyprávěl, jak jsi přišel na La Fargovu identitu... Dokázal bys to znovu? Myslím porovnat dva texty a říct mi, jestli je napsala tatáž osoba."

Rina slyšel, jak se Üb usmál. "Víš, Alexandře..." evidentně se zdráhal. "Já mám písmoznalectví jako koníček... nejsem nikdo oficiálně uznávaný v tomhle oboru..."

"To nevadí, ty mi stačíš," mávl rukou netrpělivě Etü.

"O jakou osobu se má jednat?"

"Zatím nemám žádný text, se kterým bys mohl dopis porovnat, ale než odsud odejdeš, dám ti ho. Jen ho musím opatřit," vyhnul se obratně odpovědi Etü.

"Dobře," přikývl Üb. "A můžu se zeptat, proč to po mně vlastně žádáš?"

Etü otálel s odpovědí. "Liesa dostává nějaké milostné dopisy. Už dostala dva nebo dokonce tři, během dost krátké doby, tak mě zajímá, kdo se jí dvoří. Přesněji řečeno mě zajímá, jestli se jí nedvoří někdo konkrétní. A mám podezření, že... moje obavy jsou oprávněné, ale stejně bych chtěl mít jistotu. Věřím, že tu mi můžeš dát ty."

Üb neodpověděl.

Namísto jeho slov se ozvalo zaklepání na dveře. "Á, to bude Murat!" zvolal Etü a otevřel. "Vítej!"

"Bon jour," pozdravil La Farge. Rina se otočil, aby ho spatřil a mohl ho také pozdravit.Postřehl, že novinářova ruka zajela do kapsy kabátu a vytáhla dýmku. Etü ho bleskově chytil za zápěstí.

"Tady ne!" ozval se ostře. "Tady mi nekuř. Stačí, že ten proklatý tabákový kouř cítím pokaždé, když otevřeš ústa."

La Farge cosi zabručel, ale poslechl. Svlékl si kabát a chystal se jej pověsit, ale Etü mu ho vytrhl z ruky.

"Běž si udělat pohodlí, já ti ten kabát pověsím."

La Farge pokrčil rameny a zamířil k Rinovi a Öörrovi.

"Árno Öörr," vstal malíř a pousmál se na novináře. "Minuli jsme se přede dvěma měsíci na plese, zrovna jste odcházel..."

"... od plukovníka Alaina, ano," souhlasil La Farge. "Vy si to pamatujete?" Rina pochopil, že se taktak zadržel, aby nedodal: "Já si vás vůbec nepamatuju."

"Na něco takového se nedá zapomenout," usmál se Öörr. "Asi dvakrát jsem vás zaslechl recitovat... váš hlas bych poznal kdekoli."

"Já zase jednou zahlédl vaši kresbu, vlastně to byla kresba Mademoiselle Orfey... Jste mistr, monsieur. Já se v tom nevyznám a obdivuji vše krásné, ale... jste mistr."

"Ale jděte. Kdybych byl mistr, žil bych domnívám se poněkud jiný život."

"Právě jsem dočetl Královské perníčky," potutelně se na novináře usmíval Rina. "Povedené. Mnohem lepší než ta strohá píseň."

La Farge se pousmál. "Děkuji. Od vás je to opravdová poklona, drahý Rogere. Znamená pro mne víc, než kdyby tu povídku uveřejnily všechny noviny světa."

"Tak to je zase poklona pro mne," prohlásil Rina vesele.

"Už to mám!" vykřikl Öörr. Vysunul bradu a vojácky začal recitovat, jako by šlo o raport. Rina okamžitě poznal jednu z La Fargových básní, které u sebe přechovával Üb. Letmo se podíval na novináře. Ten seděl, nejspíše četl nějaký jiný článek v novinách ležících před Rinou a ve tváři se mu nehnul ani sval. Nedal vůbec najevo, že by se ho báseň jakkoli týkala, tvářil se naprosto nevzrušeně, ne-li dokonce lehce otráveně, jako by chvilku poezie snášel jen s velkým utrpením jako někdo, kdo poezii nemá vůbec v lásce.

"To jste dobrý, když si ty verše pamatujete, když jste je slyšel jednou, dvakrát, jak říkáte," podotkl policista směrem k Öörrovi.

Malíř pokrčil rameny. "Zaujala mě. Tak si ji pamatuji."

"Zvláštní," otočil se Rina k La Fargovi. "Měl jsem pocit, že tohle je nějaká nová báseň, když se tu tak vyrojila poté, co vás pustili z vězení."

"Napsal jsem ji dávno. Je jedna z mých nejstarších. Jen mi přišlo, že by si zasloužila být zase chvíli v popředí." La Farge pokrčil rameny. "Občas to tak dělám. Když nemám žádný nápad, oživím nějakou starou báseň, čímž získám čas na vymýšlení další tvorby."

Vrátili se Etü s Übem. "Dáte si kávu? Nebo čaj, vodu...?" zeptal se Etü La Farge.

"Trochu kávy, děkuji vám."