1841 / 1.2.35. Murat

"Nyní se konečně můžeme pustit do záležitosti, kterou jsme chtěli probrat," spustil rozvážně Etü. "Příběh tady monsieur Öörra všichni známe. Totiž jeho překroucenou verzi."

Slova se ujal sám malíř: "Z novin všichni znají oficiální verzi, jak správně posotkl tady doktor Etü. A já se hodlám postarat, aby všichni poznali i moji verzi. Doufám ve vaši pomoc. Především ve vaši," obrátil se přímo na La Farge.

Ten rozhodil rukama. "Jak vám můžu být nápomocný?" nechápal.

"Sepíšete můj příběh."

"Jako do novin? Zbláznil jste se? Nemůžu si dělat, co chci! Kdyby to byly moje noviny, prosím, rád bych tam o vás napsal, ale do Ykk já jen píšu. Nevlastním je."

"Já nemyslel, že byste to sepsal coby novinář," vrtěl hlavou Öörr. "Ale jako básník. Když jsem teď slyšel, že jste strohou píseň dokázal přepsat do malebné květnaté povídky, proč byste to nesvedl obráceně? Proč nepřetvořit moje prosté vyprávění ve skvělou básničku? Když ji rozvěsíte po městě, někdo si ji určitě stihne přečíst, než ji zase policie odstraní. Obzvlášť, když bude z pera velkého La Farge."

La Farge se nafoukl. "Mám sice rád volnou ruku, ale vaší věci se ochotně ujmu. Pustím se do toho ovšem až zítra, dnes už něco mám."

"A co, jestli se můžu zeptat?"

Novinář pokrčil rameny. "Kostky."

"Kostky?" zavrčel Rina. "Hraješ v kostky?"

"Tobě se nelíbí nic, co dělám, že, Rogere?"

Rina pokrčil rameny. "Dělej si co chceš. Já jen, že na takových hrách se člověk snadno stane závislým."

"Já závislý nejsem," ujistil ho jedovatě La Farge.

"Možná ne na kostkách," uznal Rina, "ale řekl bych, že na tabáku jsi závislý dost."

La Fargovy zornice se zúžily. "Nejsem závislý. Kouření mě prostě baví."

Rina se rozesmál. "To je povedené! Prostě tě to baví!"

La Farge vyvrátil oči v sloup. Na to nebudu reagovat, pomyslel si v duchu unaveně.

"Tak pánové," vložil se do toho Öörr. "S dovolením bych se vrátil ke své věci. Monsieur La Fargi, máte představu, kdy byste mohl mít hotovou tu báseň?" zeptal se věcně, jako by zmíněné dílo vůbec nemělo být o něm.

"Nemám nejmenší tušení," odpověděl novinář. "Záleží na spoustě okolností."

"Tak řekněme za měsíc?"

"Já vám to opravdu nedokážu říct!" nepatrně zvýšil hlas novinář, aby zdůraznil význam svých slov. Ten malíř si snad myslí, že nemám nic jiného na práci, uvědomil si popuzeně. To není pravda, dřu od rána do večera. Běhal po rozhovorech, trmácel se na druhý konec města a přitom měl pocit, že jeho práci nikdo nedocení. Novinář má přece tak snadné zaměstnání, vždyť co dělá? Jen sedí a píše... Nikdo neviděl, kolik času ho stojí třeba jen jediná věta článku. Kolik zjišťování, ověřování... A přitom si nikdy stejně nemohl být jist, že mu lidé říkají pravdu. A pak předloží článek, který se redaktorovi nelíbí, a může začít znova. Přepisuje celé odstavce kvůli pár slovům, která se nadřízenému zdají špatně zvolená, sedí nad tím co noci, nespí, nejí... A stejně nemá dost peněz. Dvakrát do měsíce zajde do chudobince, dovolí si tak dva dny, kdy na novinářskou práci ani nesáhne; zato trpělivě pohybuje prsty v monotónní činnosti a rozdírá si kůži o vlákna provazu, která se mu zařezávají tím hlouběji do masa, čím tenčí nitky se snaží získat. Ještě teď ho prsty svědí, pálí a bolí, jako by hluboko v mase nějaká vlákénka ulpěla. A v prstech, které málem nepoznává, jak jsou sedřené a krvavé, musí druhý den zase držet pero a zase psát a psát a opravovat a přepisovat, až se mu písmena vlní před očima a on na ně pro slzy bolesti sotva vidí. Tolik k jeho snadnému životu.

"Tu máš," poklepával mu na rameno Etü. Jako by mu četl myšlenky, přistrkoval mu na klín mísu teplé vody, nazelenalé bylinkami. "Na ty ruce."

La Farge do odvaru opatrně ponořil konečky a bříška prstů, pokryté strupy dávno zaschlé krve, které se odmítaly odloupnout, protože tkáň pod nimi stále nebyla zhojená. Protože však živé maso strupy chránily, byliny ve vodě neštípaly. Teplá voda strupy změkčila, a když La Farge ruce vytáhl, vnímal namísto pahu zaschlé krve jen omamnou vůni.

"Díky, Alexandře," vydechl vděčně.

"Jen je tam nech, ať prosáknou, kam je potřeba," poradil mu lékař.

Öörr si odkašlal. "Zdá se mi, že neustále odbíháme od tématu," upozornil naoko bezstarostně.

"Díky vám se k němu vracíme," usmál se na něj Etü. "Už vás posloucháme."

"To, že tady náš poeta napíše tu báseň, je jen jedna část plánu," řekl malíř a napil se z Rinovy sklenice vody, zjevně aniž by si to uvědomoval. "Chci udělat něco mnohem radikálnějšího. Něco, co se přímo odtkne krále. Když se jen napíše nějaké básnička, on si toho ani nevšimne, protože má kolem sebe tucty lidí, kteří se o tu záležitost postarají, aniž by se mu o tom obtěžovali zmínit."

"To je pravda," připustil sklesle La Farge, kterému Öörrova slova připadala jako útok na jeho osobu. "Co tedy chcete udělat, aby se o tom dozvěděl?"

"To, o čem vy jen píšete, já proměním ve skutek," odhodlaně vyhrkl malíř a nechal svá slova působit. Na La Farge zapůsobila okamžitě.

"Pokusíte se ho zabít?" zalapal po dechu.

Öörr okamžitě přikývl. "Přesně tak. Slova jsou k ničemu, to činy něco zmůžou. Z vás všech mám já největší důvod ho nenávidět."

"Větší než já ne," namítl Üb. "Ale možná tak stejný."

Öörr mu věnoval úsměv, jako by se právě dohodli na ceně obrazu, která vyhovovala jim oběma. i La Farge porozumněl. Ten úsměv říkal: Počítám s vámi.

"Počítejte i se mnou," přidal se.

"No jo," zabručel Rina. "I se mnou. Jsme v tom všichni společně. Ale prozraďte mi, jak to chcete provést?" zeptal se ostražitě.

Öörr se usmál. "Samozřejmě mám plán. Mám přítele u gardy. Gustav říkal, že panovník má přijet do města. Osobně. Heslem jeho rodu je: Platíme si své dluhy... nebo něco takového. A on pojede doslova zaplatit dluh. Město mu půjčilo nějaké peníze, už nevím, na co, snad na ten ples. On osobně je pojede vrátit. Má k tomu dojít někdy v půlce dubna, takže máme tak týden, dva na doladění plánu."

"A ten nedoladěný plán zní jak?" zeptal se Üb. "A jen tak na okraj, půlka dubna je za týden."

Öörr jeho poznámku ignoroval. "Dvůr radnice je malý, s kočárem, kterým král určitě přijede, se tam nedostane moc gardistů. Takže tam můžeme čekat my a zaútočíme!"

"Jak?" zeptal se Üb.

"Hodím pod kočár granát," pevně prohlásil Öörr.

"He, a ten chcete vzít kde?" ušklíbl se kriticky Rina.

"Od Gustava. Od toho svého přítele. Pomůže mi. A doufám, že i vy mi pomůžete."

"Jak?"

"Budu potřebovat odlákat stráže od kočáru. Aby jich tam zůstalo co nejmíň."

"Nechcete jich zlikvidovat co nejvíc, až pod kočár hodíte granát?" divil se Rina.

"Především potřebuji co nejmíň očí, které mě přitom uvidí," namítl Öörr. "Potřebuju taky vědět, že je král ve voze. Bylo by k ničemu tam granát hodit, kdyby byl kočár prázdný. Proto potřebuji vidět, že král opět nasedá."

"Teď jsem se v tom trochu ztratil," omluvně se ozval Etü.

"Král přijede na radnici. Vystoupí. V tu chvíli budu potřebovat, aby někdo odlákal od kočáru gardisty, abych dobře viděl, až se král bude vracet. V okamžiku, kdy nastoupí, hodím granát. Pár gardistů se jistě stihne vrátit, než dojde k výbuchu, takže několik jich určitě zahyne s králem."

"A jak je máme odlákat?" zajímal se Etü.

"Nejlepší budou barikády," řekl zamyšleně Üb. "Na koncích ulice. Garda bude muset nejdříve vyklidit cestu, aby kočár mohl odjet, to je zdrží a odláká."

"Ano, to by mohlo vyjít," souhlasil Öörr. "A v nastalém zmatku po výbuchu by měla být hračka zmizet."

"Co můžu dělat já?" odkašlal si La Farge.

"Vy byste mohl také zabavit gardisty."

"K výbuchu se nepřiblížím," upozornil novinář.

"Samozřejmě," usmál se na něj Öörr. "Nemůžeme o vás přijít. Ale napadlo mě, že by vám mohlo vyhovovat, že byste vojáky odlákal recitací. Například té básně, kterou o mně složíte."

"Bude mi potěšením," usmál se na něj vřele novinář. "A teď se nezlobte, pánové, ale už musím jít." Vytáhl prsty z bylinného odvaru.

"Na shledanou," loučili se s ním postupně.

"Na shledanou," pravila z kuchyně Liesa Etüová.

"Au revoir, mademoiselle," odpověděl La Farge. Přešel ke dveřím, oblékl si kabát. Etü ho šel vyprovodit. Novinář slyšel, jak za ním zavírá dveře. Prošel důvěrně známou trasu ke vchodovým dveřím a automaticky zanořil obě ruce do kapes, aby vytáhl dýmku. Najednou se zarazil a začal se šacovat. "To je divné," broukl nespokojeně. "Byl bych přísahal..." Zaraženě se otočil a vracel se. Zaklepal na dveře doktorova bytu. Etü po chvíli otevřel a tvářil se ustaraně.

"Copak je, mMurate? Zapomněl sis něco?"

"Možná," usmál se on. "Nevytrousil jsem tu někde zápisník?"

Etü rozhodil rukama. "To opravdu nevím, ale nikde jsem tu na něj nenarazil. Jsi si jistý, že jsi ho měl u sebe?"

"Vždycky jej nosím..." ne moc přesvědčeně hlesl novinář. "To nic. Omlouvám se. Asi jsem věděl, že ho tu nebudu potřebovat, a nechal jsem ho doma. Ale... byl bych přísahal, že jsem ho měl. To víš, je to zvyk, strčím ho do kapsy, ani nevím, jak..." Mávl rukou. "Určitě bude doma. Proč bych ho sem nosil? Tak se nezlob."

"Nezlobím. Hodně štěstí, Murate."

La Farge opustil Velu a zapálil si. Podvědomě rukou stále šátral v kapse. Plnicí pero s sebou ale měl, tak proč ne zápisník? Ještě víc v něm ta otázka začala hlodat ve chvíli, kdy večer prohledal byt. Po zápisníku jako by se slehla zem.