1841 / 1.2.40. Murat

Po pouhých několika dnech La Farge shledal, že bydlet s Árnem Öörrem není takový med, jak si myslel. Narážel na jednu potíž za druhou a většinu času se hádali. Když se probudil druhé ráno po tom, co Öörra přijal pod svou střechu, místnost málem nepoznal.

"Co to má být?" zvolal. "Kde mám věci? Kde mám oblečení?" Ve chvíli, kdy se začalo oteplovat, začal spávat v rouše Adamově.

"Tady," samozřejmým tónem odpověděl Öörr a ukázal do nohou La Fargovy postele.

"A kde se tam vzalo?" zeptal se La Farge hlasem třesoucím se rozčilením.

"Válelo se všude po podlaze, uklouzl jsem na tvých spodkách, tak jsem to všechno sebral, složil a..."

"Kde mám kabát?" přerušil ho La Farge.

"Vždyť ses ještě ani pořádně neoblékl," namítl Öörr.

"Já si ho nechci oblékat, chci vědět, cos udělal s ním!"

"Visí na dveřích."

La Farge si frustrovaně prohrábl vlasy. Vstal, natáhl si kalhoty a přešel do kuchyně. "Kde je všechno nádobí?!" zahřměl.

"Uklizené."

"Panebože, Árno!" zařval nepříčetně novinář. "Kdybych chtěl, aby se to tu všechno blýskalo jako z alabastru, abych měl vyprané a úhledně složené oblečení a boty... vlastně ani nevím, cos mi s nimi udělal, určitě jsi mi je taky uklidil, nejspíš i umyl, že? Kdybych tohle všechno chtěl, neberu si domů tebe, ale ožením se!" Nevěděl, kde hledat nádobí, a tak jen vzal krajíc chleba, ani si k němu nic nedal, zakousl se do něj a vrátil se do hlavní místnosti. "Proboha, a co jsi udělal s mými poznámkami!"

"Srovnal je. Ležely všude na stole... a taky na většině podlahy. Nedal se tu udělat krok!"

"Vyznal jsem se v tom! Přesně jsem věděl, kde co je!"

"Například když jsi šel na záchod, věděl jsi, že cestou uklouzneš na poznámkách k další básničce, a ne na chystaném článku?" ušklíbl se Öörr.

La Farge po něm šlehl rozhořčeným pohledem.

"No promiň," rozhodil rukama malíř. "Já jen, že přesně to se stalo večer mně. Tak jsem to nesnesl a dal to tady trochu do pořádku."

"Nedávej mi do pořádku moje věci!" požádal ho hlasitě novinář s důrazem na slovo "moje". Trochu se uklidnil a automaticky se vrátil ke kuchyni. "Chceš čaj?"

"Díky."

La Farge nahlédl do místnosti a couvl. "Tak ho udělej. Nevím, kam jsi dal konvici."

Öörr se rozesmál.

"Takhle to nejde!" rozčiloval se La Farge. "Nemůžu se nevyznat ve vlastních věcech. Mám nápad." Přešel k malířskému stojanu a přesunul ho mezi postele. Pak se zapřel do stolu a s hekáním jej takřka silou vůle přemístil kousek od stojanu zhruba doprostřed místnosti. "Tak," pochvaloval si. "Tahle strana bytu je tvoje, měj si tu čisto, jak chceš. Strana u mé postele je moje a ty se nedotkneš jediné věci, jasné?"

"Hm," zabručel Öörr. "A co kuchyně?"

"Neutrální půda," nezaváhal La Farge. "Svoje nádobí si umývej, mého se ani nedotkneš."

"Dobře, nechám je tam, až na něm budou bzučet mouchy," ušklíbl se malíř. "Jen dotaz. Pro petrolej můžu do tvé strany bytu, nebo si musím kupovat svůj?"

La Farge na něj zazíral. "Myslíš to vážně, nebo jako legraci?" zeptal se nebezpečným tónem.

"Jen jako legraci, samozřejmě," couvl Öörr. "Hned po snídani si zajdu koupit svůj. Když bude na plotně řekněme ovesná kaše, můžu si ji dát, nebo ji mám překlopit jinam a uvařit si vlastní?"

"Můžu chodit na záchod, který je na tvé straně bytu, nebo to musím dělat do vědra jako ve vězení?" zeptal se La Farge a napodobil jeho tón.

"Hm... to si ještě rozmyslím," zazubil se na něj malíř.

Novinář zabloudil pohledem k hodinám a shledal, že není zase tolik hodin, jako si myslel. Řekl si, že čas využije k přípravě oběda. Vytáhl kkonzervu, nakrájel cibuli, kterou se chystal maso vylepšit, a pak ho něco napadlo a šel se vážně podívat, co mu Öörr provedl s botami. Našel je, jak předpokládal, srovnané a umyté. Když se vrátil do kuchyně, stál malíř u pracovního prostoru a vedle hromádky La Fargovy cibule položil talíř něčeho, co nejspíše kdysi byla placka se sýrem či s čím, ale teď byla rozkrájená na drobné kousky.

"Nejez mi mou cibuli!" obořil se na něj La Farge, když Öörrova ruka zajela do hromádky. Malíř se podíval a nejspíše si teprve teď uvědomil, že v hrsti opravdu má cibuli. Pustil ji a posunul ruku nad hromádku těstových kousíčků. "Nemáš zuby?" nechápal La Farge a kroutil hlavou nad nnakrájenou plackou.

"Mám," usmál se na něj malíř, jako by mu je chtěl ukázat. "Ale takhle si ji víc vychutnám."

"Já zapomněl, že jsi vlastně to královské princátko," zašklebil se novinář. "Jestli by si měl někdo placku takhle upravit, tak snad spíš já, než ty."

Öörr se patrně chystal na další jízlivou poznámku, ale už ji neřekl. Nedovolilo mu to zaklepání na dveře. "To bude asi pro tebe," řekl a velkoryse mávl směrem k La Fargovi. "Já tu bydlím moc krátce, než aby sem za mnou někdo chodil."

"Třeba tě už přišli zatknout," nadhodil La Farge, míře otevřít. Na prahu stála Françoise.

"Co tu děláte?" hlesl, neschopen ničeho jiného.

"Budeme se s Josephem brát," oznámila. "Přišla jsem se zeptat... totiž... Půjdete mi za svědka?"

La Farge sevřel čelisti. "Françoise... Ne."

Sklopila oči.

"Promiňte," řekl rozpačitě.

Opět k němu zdvihla pohled. "Je to nutné?" zeptala se.

"Co?"

"Být spolu na kordy. Nemůžeme se usmířit? Být přátelé?"

"Já s vámi nejsem na kordy," namítl. "Jen vám nechci jít za svědka. Teď prosím běžte, za chvilku musím do práce."

"Kdo to byl?" ptal se Öörr, když se La Farge vrátil do kuchyně. "Snad ne ten gardista, který mě přišel zatknout?"

"Nikdo," zabručel novinář a hodil cibuli na pánev. "Byl to omyl."

"Jak to vypadá s tou básní, o které jsme mluvili tehdy u doktora Etüho?" ptal se dál Öörr.

"Vidíš, málem bych zapomněl," chabě se usmál La Farge. "Už jsem na ní začal pracovat. Chceš si přečíst, co zatím mám?"

Dokončil ji 3. května. 5. května oslavil své šestadvacáté narozeniny tím, že si opět vyšel s Liesou Etüovou.