1841 / 1.2.41. Philipp

Díval se na jejich propletené prsty. Jejích ruce spojovala lehce omotaná fialová stuha, kterou tehdy koupil. V místnosti byli jen oni dva, rychtář a svědci. Jeho byl Joseph, Julietin Rina. Už to nebyla Juliet Juillová. Teď byla Juliet Juillová-Übová. Nahmatal její druhou ruku, sevřel ji a pak se k ní naklonil a jemně se rty dotkl jejích. Usmála se na něho.

Z radnice vyšli (či spíše vyběhli) jako první Rina s Josephem, zařadili se k ostatním, a jakmile se na dvoře ocitli i novomanželé, začali po nich všichni svorně házet růžové, žluté a bílé okvětní plátky. Utkvívali jim na oblečení, na botách, ve vlasech. Lístky po nich házeli i Tionas s Philippem. Vesele se smáli a hlasitě pokřikovali. Joseph s sebou vzal Françoise, která také nešetřila okvětními plátky. Měla na sobě červené šaty, které se k ní podle Übova názoru vůbec nehodily. Öörr s sebou vzal Joira. Mladý gardista také zasypával novomanžele plnými hrstmi lístků, ale vypadal jaksi posmutněle a skoro nemluvil. Působil dojmem, že je duchem někde jinde.

Od radnice se družina svatebních hostí vydala k Übovým domů. Kromě svědků, ostatních Übových přátel La Farge, Öörra a Etüho byli přítomní ještě Julietini rodiče, kromě Josepha ještě jeden Übův dobrý kamarád od policie a kněz, který si nechal říkat otec Jean a který cestou při zastávce v kostele stvrdil sňatek i před tváří Boží. Společnost se v domě bývalého policisty usadila ke stolu, slavnostně prostřenému ke svatební hostině. Na opačných koncích stolu seděli novomanželé, po jejich pravicích svědkové. Vedle Riny usedl La Farge, naproti nim Julietini rodiče. Vedle těch se usadili Philipp s Tionasem, vedle novináře si sedl Etü se svou sestrou. Naproti sourozencům ze severu seděli otec Jean a Übův kolega. Vedle těch dostali místa Françoise a Joseph a naproti nim Öörr a Joir.

Když dojedli, otec Jean se omluvil a odešel. Vstala i Juliet, která všechny celou dobu varovala, aby si nechali místo na moučník. Üb měl pocit, že to platilo především pro La Farge, který očividně ochotně využíval příležitosti zadarmo se dobře najíst. Teď novomanželka zamířila do kuchyně, aby dort donesla. U stolu vládl šum hovorů. Novinář bubnoval prsty do desky stolu, očima sledoval kuchyni a nesoustředěně odpovídal na Rinovy pokusy zapříst s ním rozhovor. Joir s Öörrem mluvili o tom, kdy se příště uvidí. Françoise s Josephem si cosi šeptali mezi sebou a Julietini rodiče rozmlouvali s Philippem a Tionasem, kteří odpovídali jeden přes druhého. La Farge si posléze přestal úplně všímat Riny a zalétl očima tu k Liese Etüové, tu s rozpačitým výrazem k Françoise. Rina se vzdal a obrátil pozornost k pití.

Juliet právě kladla dort na stůl, když se ozvalo zaklepání na dveře. Üb vstal a zaraženě zamířil ke dveřím. Napadlo ho, že se něco stalo a policie přišla povolat zpět do práce Josepha, Rinu a třetího přítomného policistu, potom ho napadlo, že si třeba otec Jean něco zapomněl, a pak ho se zamrazením vyděsila myšlenka, že třeba přišla garda zatknout Öörra. Když otevřel dveře, překvapeně zalapal po dechu. Vzápětí ho zachvátila euforie.

"Bože, Olafe!" zvolal rozradostněně. "Už jsem nečekal, že..." Samým rozrušením se mu zadrhl hlas.

Olaf se na něj zeširoka usmál a párkrát ho pleskl přes záda. "Moc rád tě vidím, Philippe. Promiň, nestihl jsem obřad. Přál bych si, aby tu mohla být i máti, chtěl jsem ji přivést, ale..." Na okamžik se odmlčel. Posmutněle dodal: "Otec jí to zakázal."

"Jsem rád, že jsi přišel aspoň ty," usmál se na něj Üb, aby zaplašil chvíli smutku, která ho ovládla. Jeho otec... Historie, kterou si nerad připomínal. Aspoň Olaf mu zůstal. "Pojď dál," vyzval ho. Uvedl ho ke stolu a tónem, v němž se prozrazovala radost, ho představil.

"Vážení, můj mladší bratr, Olaf Üb."

Rina se zvedl. "Roger Rina."

"Olaf Antoine Üb," potřásl si s ním krátce rukou Olaf.

"Murat Felix La Farge."

"Olaf Antoine Üb."

"Alexandr Etü."

"Olaf Antoine Üb..."

"Tak se pustíme do moučníku, ne?" s úsměvem nadhodila Juliet.

"Ano," souhlasil Üb a k hostům řekl bodře, ale významně: "Krájejte opatrně. A kousejte taky."

"A polykejte taky," dodal potutelně Olaf.

"Proč?" nechápal La Farge.

"Ty nevíš?" otočil se na něj Rina.

Novinář zakroutil hlavou a odhrnul si pramen vlasů, který mu spadl do čela.

"Ty jsi nikdy nebyl na žádné svatbě?"

"Ne," řekl on. "Tak prozradí mi už někdo, o co jde?"

"To poznáš," odbyl ho Etü.

Dort, kterého postupně ubývalo, putoval po stole. Jako první na minci narazil hned při krájení Rina. Bylo zvykem, aby si jej hosté krájeli sami. Chvíli po Rinovi objevil minci rovněž při krájení Julietin otec. Na další narazil při prvním soustu Tionas. Potom už se v tom Üb ztratil, protože ji současně objevily Françoise a Liesa Etüová. Když dojedli, na každém talíři ležela nejméně jedna. Na každém kromě La Fargova a Joirova.

"Musíte si dát ještě," dobromyslně prohlásil Üb.

"Kdepak, děkuji," zakroutil hlavou La Farge.

"Taky ne," souhlasil gardista.

"To se neodmítá," ozval se Olaf. "Musíte si vzít ještě, dokud nebudete mít alespoň jednu minci."

La Farge na něj pohlédl. "To myslíte vážně?"

"Ovšem," přitakal Joseph. "Je to zvyk."

"Co mám s vámi dělat," zeširoka se usmál novinář. Pohled jeho očí Übovi prozradil, že se zdráhal jen naoko. Nejspíše mu nevadilo přijmout nabízené jídlo, když bylo zadarmo a chutné. Sáhl po noži, ale Joir byl rychlejší.

"Tak si tedy taky dám," utrousil podstatně méně nadšeně než La Farge. Ponořil nůž do těsta. Ocel zaškrábala o povrch mince. Joir se vítězoslavně usmál, peníz vzal a potom naložil odkrojený kus moučníku novináři na talíř. La Farge se na něj na okamžik zamračil, ale pak usedl zpět na židli a chutě se pustil do jídla. Všichni ho pozorovali, když si spokojeně vychutnával pokrm a asi při čtvrtém soustu odložil na okraj talíře minci. Po chvíli druhou, pak třetí. Při objevu každé další se tvářil víc překvapeně a pobaveně. Než dojedl, našel ještě čtvrtou. Vzápětí se málem začal dusit, protože ho Rina přátelsky udeřil do zad.

"Jestli ty nemáš štěstí, kamaráde!" řekl a jeho hlas nenechával nikoho na pochybách, že vypil alkoholu víc, než by pro něj bylo dobré. "Ty prostě umíš překvapit, Murate."

Julietini rodiče se omluvili a také odešli. Potom vstal Joir.

"Měl bych se vrátit ke gardě," poznamenal.

"Půjdu také," vyskočil hned Öörr, který se očividně celou dobu necítil dobře.

Übovi se se všemi rozloučili a počet lidí u stolu prořídl. Joseph si přesedl k Olafovi.

"Jaká je vaše profese, jestli se smím zeptat?"

Übův bratr sklopil oči. "Jsem... policista," hlesl neochotně.

Joseph povytáhl obočí. "Já taky a neznám vás," podotkl překvapeně.

"Pracuji prakticky na opačném konci města," vypravil ze sebe Olaf.

Tentokrát se Joseph otočil na Üba, jako by se ho chtěl zeptat, proč na to téma Olaf reaguje tak zdráhavě.

"Za to může... náš otec," stiskl rty Üb.

"Já bych se byl stal policistou i tak, ale..." Olaf strhl Josephovu pozornost zpět na sebe. "Mrzí mě to kvůli tomu, že si připadám, jako bych... ukradl Philippovi život. Žiju život, který měl žít on. Jako policista, člen rodiny..."

"Abys rozuměl, Josephe, otec vždycky chtěl, aby se pokračovalo v rodinném řemesle, jak se říká. Policistou jsem se stal jako nejstarší syn já a... když mě zranili a já odešel, dost těžce to nesl. Od té doby tvrdí, že... má jen jednoho syna. Olafa."

Joseph sklopil oči. Olaf si dolil vodku.

Olaf se odebral k Philippovi s Tionasem a dal se s nimi do řeči. Françoise otáčela v prstech minci, kterou našla ve svém kousku dortu, ale víceméně jen proto, aby rozproudila krev v prstech. Její oči se dívaly někam jinam. Vlastně se dívaly na La Farge, který opřený v židli odpočíval po vydatném jídle. Etü chvíli nasupeně sledoval její pohled a snažil se upoutat její pozornost, ale když se mu to nedařilo, přitáhl si dort a ukrojil si ještě malý kousek. Na pokrm se však nesoustředil, a když omylem kousl do mince, zkřivil obličej. Rina, který se na obřadě tvářil tak vesele, se úplně proměnil. Dál pil a už se ani nesnažil o čemkoli mluvit. Jeho oči zesmutněly. La Farge se protáhl a položil mu ruku na rameno.

"To stačí, Rogere," řekl mírně.

Rina pomalu zavrtěl hlavou.

"Má pravdu, Rogere," řekla Juliet. "Už dost."

"Sakra, nechte mě na pokoji!" vybuchl Rina zlostně a bezděky rozhořčeně máchl rukou, až se hladina vodky v jeho sklence rozhoupala a několik kapiček vyšplíchlo na stůl. "To je moje věc!"

"Není, když se na tebe musíme dívat," řekl La Farge.

Rina se k němu obrátil. Novinář se na okamžik zatvářil zděšeně, jako by si myslel, že ho jeho soused shodí ze židle, ale Rina ho probodl pohledem. "Nic o mě nevíte. Nevíte, co to ro mě znamená. Nikdo z vás!"

La Farge zvedl ruku a líně si otřel z obličeje sliny, kterými ho Rina zaprskal. Nepatrně se od něj odtáhl.

"Co pro tebe znamená co?" divil se Üb.

"Tohle!" máchl znova rukou Rina a tentokrát vylil půlku sklenky na podlahu. "Tohle! Být tady, být svědek!" Otočil se téměř vyčítavě na Juliet.

"Mohl jsi odmítnout," namítl Üb.

"Odmítnout," ušklíbl se Rina. "To jistě."

"A co to tedy znamená?" zeptala se klidně Juliet a pak se obrátila k synům a vyzvala je, aby okamžitě odešli do pokoje.

Rina dopil zbytek sklenky a chtěl si nalít. Překvapeně zalapal po dechu, když shledal, že vodku nelije do sklenice, ale na La Fargovu ruku, kterou novinář přes sklenku položil, aby mu zabránil v dalším pití.

"Co se stalo, Rogere?" zeptal se neutrálně.

Když Rina promluvil, nebyl si Üb jistý, zda si jistou plačtivost v jeho hlase jen představuje, nebo se tam skutečně promítla. V Rinově srdci jí ale bylo víc než dost. Vyprávěl jim podnapilým tónem o George. Jak ji poznal v Paříži, jak spolu trávili příjemné chvíle za úsvitů na lukách a v zahradách, jak se do ní zamiloval. Jak při odjezdu do vlasti požádal její rodiče o její ruku a odvezl si ji s sebou do Gon. Jak deset let čekali na dítě. Jak nakonec George otěhotněla jen proto, aby o devět měsíců později přivedla na svět mrtvou dcerku a sama druhý den zemřela.

"Jsem už starý na to, abych se ženil znova. A nic bych z toho neměl. Při mé smůle by ještě určitě taky zemřela při porodu. Odjel jsem z Agoulle, abych zapomněl, ale... docela se zapomenout nedá. A teď..." Zhluboka se nadechl, jako by potlačoval pláč. "Prostě celou dobu se mi tu vybavuje moje svatba, stuha, kterou jsem jí dal, když jsem ji žádal o ruku, stuha, kterou byly ovázané naše ruce... naše svatební hostina..."

Zavládlo hrobové tiho. V Übovi soupeřil soucit se zlostí. Tohle byl jeho den, jeho svatba, Rina nemá právo sem tahat svoje smutky a kazit jimi jejich radost!

La Farge mu položil ruku na rameno. "Pojď domů, Rogere. Vyspi se."

Rina neochotně přikývl a pomalu vstal.

"Radši ho doprovodím," řekl novinář k ostatním a zamířil se obléct.

"Sakra, nech toho, umím chodit!" vzpouzel se Rina. Pravdou bylo, že stál pevně a nekymácel se ani při chůzi. Přesto Üb docela chápal La Fargovu potřebu raději jít s ním.

Novinář se ještě objevil ve dveřích. "Na shledanou," pronesl a přelétl pohledem zbytek hostů u stolu. Přestože by se slušelo zvláště se rozloučit s hostiteli, jeho oči se zastavily na Liese Etüové. "Na shledanou, mademoiselle," usmál se na ni podvědomě.

"Na shledanou," hlesla ona.

Etü se nápadně zamračil.

"Zapnete ho vůbec?" pobaveně se zeptala Françoise a sledovala, jak La Fargovy prsty obratně prostrkávají knoflíky příslušnými dírkami.

Šlehl po ní pohledem. "Zjevně ano," podotkl odměřeně a spolu s Rinou Übův důmopustil.