1841 / 1.2.43. Árno

Ke 20. květnu se Öörr definitivně nastěhoval k La Fargovi. Byl si vyzvednout poslední věci z Jasmínina domu, a když se vrátil, byl zachmuřený.

"Byla doma?" hádal novinář a otočil se k němu od rozepsaného článku.

"Proč vlastně nikdy nepíšeš v redakci?"

"Mám rád svůj klid. A hlavně, že ten článek vůbec napíšu, ne?" pousmál se on. "Tak odpovíš mi?"

"Byla doma," přiznal zničeně. "Pohádali jsme se. Ale dozvěděl jsem se i něco užitečného a zajímavého."

"Poslouchám," řekl La Farge, i když se vrátil k článku.

Öörr usedl na postel. "Nejsme jen my a roajalisté. Nejsou jen dvě strany."

"Cože?" podivil se La Farge během čekání, až se pero naplní inkoustem.

"Díky tomu, co se stalo před jednadvaceti lety, jsou tu tři strany. Ta třetí doufá v návrat syna krále Damona."

"V tvůj," upřesnil La Farge. "Jak to, když si všichni mají myslet, že je mrtvý?"

"To je právě to," procedil naštvaně malíř. "Ukázalo se, že existuje skupina lidí, která ví o tom, kdo jsem. Prostě to celou dobu věděli všichni kromě mě! Například – podrž se – plukovník Alain! Ten, který na mě řval na trhu! Proto jsem s ním měl být podle knížete d'Elzzbierppe takový kamarád! A mimochodem, ono se vědělo, že jsem plukovníka nepostřelil já, ale byl jsem z toho obviněn, abych byl v bezpečí!"

"Počkej, počkej, nerozumím ti, zpomal," mírnil ho novinář. "Jak to myslíš?"

"Sám tomu nerozumím!" okřikl ho Öörr. "Někdo, neví se kdo, postřelil plukovníka. A já byl..." zaváhal a vložil do toho slova veškerou ironii "naštěstí poblíž. Takže se narychlo rozhodlo o tom, protože se předpokládalo, že někdo plukovníka zranil, aby vyzradil, kdo je korunní princ – zkrátka se rozhodlo o tom, že budu zatčen já, aby mě vězení ochránilo. Jenže král se samozřejmě začal ve zranění svého důstojníka vrtat. Pak už vzal otěže do rukou on. Dal ke mně strčit Christiana a rozhodl o našem převozu do pevnosti. Jenže my uprchli, tedy já uprchl."

"Kdo všechno tedy ví, kdo jsi?"

"Nevím. Kromě vás a Jasmíny a knížete d'Elzzbierppe ještě plukovník Alain, Clara Alainová... a dál opravdu netuším."

"Někdo od gardy?"

"Myslím, že jen Gustav... proč, prosím tě?"

"Protože je to půl druhého měsíce, co jsi uprchl. tobě není divné, že po tobě stále nikdo nejde? Už jsi měl být dávno zatčený a zpátky ve vězení, ne-li rovnou na šibenici nebo pod gilotinou! Ale ono to vypadá, že garda ani nejeví zájem tě chytit."

"Možná v tom má prsty Gustav..." uvažoval Öörr.

"Na to je asi moc malý pán, i když je poručík, ne?" namítl La Farge.

Öörr pokrčil rameny.

"Co budeš dělat?"

"Ignorovat to. Nechci být král. Teď už ne. Možná kdybych se byl pravdu dozvěděl dřív, než jsem byl zatčený, ale teď..." Zadíval se La Fargovi do očí. "Mého otce zabil jeho bratr, matka je nevím kde, ani nevím, jestli ještě žije. Sourozence nemám a Jasmína... Jasmína mi jednadvacet let lhala." Zakroutil hlavou. "Budu s vámi. Vy jste moje rodina. Ty, Etü, Rina, Gustav, Üb..."

La Farge pomalu přikývl. "Taky to tak vnímám. Na rozdíl od tebe jsem nikdy neměl ani iluzi rodiny."

Věci se začaly dávat do pohybu. Od 10. května, kdy se v ulicích poprvé objevila La Fargova nová báseň o nejmenovaném hrdinovi inspirovaném Öörrem, který uprchl králi z vězení a rozpoutal povstání, se ono dílo rozšířilo Ykkhó jako morová epidemie. Öörr pod báseň nakreslil sebe sama v ukradené uniformě a vůbec tak, jak tenkrát přibyl do města. Öörr nevěděl, jak to básník udělal, ale kdykoli gardisté jeho báseň o Öörrovi zničili, do týdne se objevila znova. Potom La Farge několikrát přistihl, jak po nocích pořizuje opisy svého díla. I tak se mu však zdálo, že kopií básně je příliš mnoho, než aby za nimi byl jen novinář sám. Malíř sám mu s tím začal pomáhat, neboť si všiml, že La Farge současně pracuje na článku o nehodě při stavbě železnice, který mu zabíral spoustu času.

Na konci května se konal trh, na kterém La Farge bezostyšně recitoval novou báseň do omrzení pořád dokola. Öörr ho podpořil tím, že se v ulici objevil v kradené uniformě a s lukem v ruce. Když La Farge dokončoval recitaci, poslední verše odříkával Öörr s ním. Vyhledal očima jeho pohled a z náhlého popudu ho chytil za ruku.

"Jsme my to ale buřiči, že?" ušklíbl se.

La Farge mu věnoval letmý úsměv. Oči mu zářily.

Když se druhý den ráno chystal do redakce, právě si obouval boty a ještě naposled se ohlédl, aby se s Öörrem rozloučil. Ztuhl. "Co to má znamenat, Árno?!" skoro zakřičel.

Öörr se na něj obrátil od malířského stojanu. "Co?"

"Ty mě maluješ?!"

Pokrčil rameny. "Ano," odpověděl zaraženě. Pořád trochu nesvůj se obrátil a pokračoval v malování lavičky v rohu obrazu. Zachycoval novináře tehdy v parku. Slunce mu zesvětlilo kaštanové vlasy, které si právě pohybem hlavy odhazoval z čela.

"Proč?" nemínil se tématu vzdát novinář.

"Líbil ses mi," zabručel Öörr. Rychle dodal: "Jako model."

"Ale já nechci být tvůj model!" vybuchl on. "Není na mě nic zajímavého! Jsem malý, chudý a... a prostě si nepřeju, abys mě maloval! Čemu se sakra směješ?!"

"Tvé zoufalé snaze tvářit se skromě," pobaveně odpověděl malíř. "Dobře víš, že jsi sice malý a chudý, ale taky jsi syn Murata Renairda, jsi skvělý básník, když chceš, umíš pracovat se slovy. Napadlo tě někdy využít svého původu?"

"Jak to myslíš?" zpozorněl on.

"Vyvraždění rodu Renairdů tehdy lidi náramně popudilo. Byl to oblíbený rod, mocný, bohatý, ale nepovyšoval se. Proto bylo pro krále snadné ho zničit. Ne náhodou stojí Vela tady ve městě, rezidence rodu Renairdů. Bydleli tady, mezi námi, chápeš, Murate? Byli jedni z nás. Ne jako králové, kteří si hrají své mocenské hry, při kterých teče krev a mísí se s otrávenými víny. Lidé nezapomněli, co se tehdy stalo. Kdybys vyrukoval s tím, kdo jsi, spousta lidí by se k tobě přihlásila. A je to jen jeden z mnoha důvodů, proč nenávidět krále. Olbram I. po svém nástupu na trůn zrušil Zákon o svobodě vyznání. Ani to se lidem nelíbí. Řekl jsi to sám tehdy v parku. Ty píšeš, ale já mám odvahu k činu. Spolu můžeme něco změnit. Jsme to my dva, kdo má teď v rukou budoucnost monarchie, Murate. A pokud jde o mě, říkám pryč s ní!"

La Farge se pousmál. "Já bych začal jednodušeji. Pryč s králem."

"O to se moc rád postarám," přikývl Öörr. Jednou mi unikl, myslel si. Podruhé už se mu to nepovede.

"... při kterých teče krev a mísí se s otrávenými víny..." opakoval La Farge. "Tak ti nevím, který z nás je tady básník."

Öörr se na něj zašklebil.

La Farge přešlapoval na místě, jako by chtěl něco říci, ale nevěděl, jak, či se ostýchal se vyslovit. Nakonec se sebral a nuceně pevným hlasem pronesl: "Ty, Árno, mohl bych tě o něco požádat?"

"Co by to mělo být?" zareagoval malíř, ale hned dodal: "Ale nezničím ten obraz! Prostě na jednom mém obraze budeš, smiř se s tím."

"Co mi zbývá," rezignoval on. "Ale chtěl jsem tě vlastně požádat o jiný obraz. Stačí mi kresba jako tehdy na tom plakátě. Namaloval bys mi Alexandrovu sestru?"

"Alexandrovu sestru..." Öörr nechápavě krčil obočí.

"Mademoiselle Orfeu," řekl honem La Farge.

Öörr se chápavě usmál. "Jasně," kývl.

"Zaplatím ti," slíbil La Farge. "Teď už musím jít."