1841 / 1.2.44. Gustav

Na Kamilu teď Joir myslel skoro každý den. Byl nesvůj, rád by se ujistil, že jedná správně, ale... to nebylo možné. Myslel na Kamilu... a na Árna. Jeho duše se zmítala v rozpolcení. Ze samého předstírání byl už sám zmatený, začal zapomínat, co vlastně předstírá a co je pravda. Trvalo to tak dlouho... Už třetí měsíc...

Vnitřně sžíraný poručík gardy začal častěji navštěvovat nevěstince. Nepřinášelo mu to uspokojení, spíš úlevu. Jednou potkal v jednom takovém podniku Etüho. Nevšímavě se minuli a Joir si čistě ze zvědavosti vzal nevěstku, se kterou předtím byl mladý lékař. Byla světlá, měla zlaté vlasy, hnědé oči a plné rty. Na paži měla drobnou jizvičku. Joir ji pomiloval zezadu, ale rukou se jí nedotknul a měl zavřené oči. Myslel na něco jiného. Když odcházel, potkal Roberta. Nepatrně se usmál. Svědek, myslel si v duchu. Ten se hodí vždycky. Vyšel z budovy, vydal se ulicí a pískal si melodii, kterou ho naučil Hans.

Zpátky do kasáren nepospíchal. Věděl, že má ještě spoustu času. Až do svítání se mohl svobodně toulat metropolí, tak proč by se hrnul zpátky do těsné místnosti, již měla jeho jednotka vyhrazenou k ležení a kde to páchlo potem a často i horšími věcmi. Šel nazdařbůh, kam ho nohy nesly. Křižoval prázdné ulice. Myslel na svůj úkol, na složitosti, které s sebou nesl... Myslel na Árna a na novinky o jeho původu. Vzdychl a rychle zaťal čelisti. Bolest ve stoličce ho vrátila do reality. Jenže, uvědomil si trpce, Árno je taky realita. Jak snadná by pro něj byla volba, na které straně stát, či spíše předstírat, na které straně stojí... kdyby v tom nebyl zainteresovaný Árno.

Zpoza rohu ulice vyklouzla postava. Joir automaticky zaujal postoj, při kterém vystrkoval na odiv nadloktí, kolem kterého měl ovázaný Pruh. Postava vysokého muže s lucernou v ruce natažené před sebou se k němu blížila. Asi pět metrů od něj se zastavila.

"Proboha, poručíku!" vykřikl Joir, vykročil k němu a zařadil se po jeho boku. "Co vás to napadá! Víte, jaký průšvih můžete mít?!"

"Vím," suše odpověděl on. "A co vy, poručíku?"

Joir se zazubil. No jo, uvědomil si, má pravdu. Oba jsme poručíci. "Mám Pruh, chrání mě," řekl nahlas. "Ale vy? Přece víte, že je zakázané se takhle v noci potulovat po ulicích! Kdyby vás chytil ponocný... nebo i já... správně bych vás měl odvést, abyste zaplatil pokutu."

Üb se pousmál. "Ale z toho, jak to říkáte, rozumím, že to neuděláte."

"Ne," zavrtěl hlavou Joir. "Ale není to tak dobře. Není to podle zákona."

"A vy děláte všechno podle zákona?" neodolal Üb otázce, která byla vpravdě zbytečná vzhledem k jejich předchozímu rozhovoru.

Joir po něm šlehl pohledem. Ví to? Proboha, jistěže ne! Jak by mohl? Přeci nemůže znát jeho myšlenky, jeho touhy, jeho přání... Nemůže mu vidět do svědomí, do duše! Aby se soustředil na něco jiného zeptal se ledabyle: "A smím vědět, co tu děláte?"

"Procházím se..." broukl Üb. "Dýchám noční vzduch..." Zamával lucernou. "A čtu si básničky."

Joir okamžitě pochopil. "Toho La Farge?"

Üb přikývl.

"He, to už je druhá protizákonná věc, kterou dnes v noci děláte, poručíku."

"Řekl jste, že mě nenahlásíte," pokrčil klidně rameny Üb. "Nevím, jak vás, ale mně už to věčné poručíku, poručíku unavuje. Co kdybychom si potykali. Philipp."

"Gustav," souhlasil ochotně Öörr.

"Ty jeho básně znáš?" pokračoval v předchozí debatě Üb.

"Ne. Poezie mě nezajímá. Jsem voják, nemám na ni čas."

"A že máš čas toulat se noční Ykkhó," pousmál se Üb.

Joir nepovažoval za nezbytné reagovat.

"Slyšel jsi už tu novinku?" zeptal se Üb.

"Jakou?" ušklíbl se poručík gardy.

"O zatčení Étienna Llanna."

"Ach, ano! Toho, co tehdy ukradl koně plukovníku Alainovi!"

"Nevíš, jak se mi ulevilo," vydechl Üb. "Je to pro mě nejlepší svatební dar. Konečně ho dopadli..."

"Řekli ti, proč to dělal?"

"Ne. Vlastně jsem se ani neptal," pousmál se Üb. "Po těch letech jsem prostě rád, že je ten chlap pod dohledem a už žádného dalšího člověka neokrade a koně neodvede. Ty to víš?"

"Vím," zhluboka se nadechl Joir. "Je to hrůza... Blázen. Nemocný člověk."

"Roger říkal, že jeden statkář vypověděl, že měl šílené oči."

"Nejen oči," řekl dutě Joir.

"Co tím myslíš?"

Dlouho mlčel. "Víš, on s těmi zvířaty... no... měl je jako ženy, chápeš?"

"Panebože..." Üb si dlaněmi přikryl ústa. "To je..."

"Nejsou slova, která by to mohla popsat," mínil gardista. "Jen jsem myslel, že máš právo to vědět. Obětoval jsi tomu případu hodně. Ale jestli nevadí, víc se o tom bavit nepotřebuju."

"Jistě," přikývl stále otřesený Üb.

Chvíli bylo ticho. Muži kráčeli beze spěchu podle sebe a Joir se starostlivě díval do Übovy tváře.

"Co bude dál, Gustave?" zeptal se posléze drožkář.

"Na co se ptáš?"

"Na nás, na naše... přesvědčení. Na republiku."

"Árno se nemíní vzdát toho, že zabije krále," bez emocí řekl Joir. "Hodlá se pomstít. A pokud jde o mne, udělám vše, co budu moci, abych mu pomohl."

"Samozřejmě," kývl Üb, "ale jak? Co?"

Joir chvilku mlčel a přemýšlel. Potom nadhodil: "Jsem gardista, troufám si říct, že z nás všech mám nejlepší výcvik a umím to nejlépe se zbraněmi. Vy a Rina to také se zbraněmi umíte, ale o tom novináři a o Etüm pochybuji, že někdy drželi zbraň v ruce."

"La Farge jsem viděl jednou střílet, ale bylo to pro něj poprvé," přikývl Üb.

"Nevyhneme se boji," pokračoval tvrdě Joir. "Oznam proto všem, že se nazítří v noci sejdeme za městskými hradbami, třeba na východě. Přivedu s sebou Orfea. Republikánské sklony pozoruji i u Isaaca, ale ten je moc pohodlný a moc zamilovaný do Taťány, než aby cokoliv sám podnikl. Začneme s výcvikem. Musíme se všichni zdokonalit."

"Dobře," energicky kývl Üb. "Přivedu je."