1841 / 1.3.45. Murat

Vinou časté manipulace s čtyři kilogramy vážící puškou mu zesílily paže. Po téměř dvou měsících výcviku však jako jediný významně zaostával. S pistolí byl dobrý, s těžkou puškou obstojný, ale když vzal šavli, nestál za nic. To ho hněvalo, ale ať se snažil sebevíc, byla mu zbraň příliš dlouhá a těžká. Rina se divil, proč s ní má La Farge takové potíže, když se jedná o pěchotní zbraň, ale Üb se mlčky postavil vedle novináře, aby demonstroval rozdíl výšky jejich postav. La Farge si dobře uvědomoval, že není ani tak vysoký jako Üb, ani tak silný jako Rina, ani tak rychlý jako Öörr. Uvažoval, v čem vlastně mezi nimi vyniká. Jistě, umí psát, jenže... Koho zabije básničkou?

"Nic si z toho nedělej," položil mu chlácholivě ruku na rameno Öörr. "Prostě se musíme smířit s tím, že jsi nebezpečný jen na dálku. Když dojde na boj zvlízka, budeme se tě snažit ubránit."

"To bude asi mou povahou," potřásl hlavou La Farge. "Prostě se moc nehrnu do popředí."

Öörr mu jen beze slova znova stiskl rameno.

Následujícího dne se oba nějak zapomněli v práci, a když se večer sešli doma, nenašli nic k večeři. La Farge nakonec Öörra pozval do města. Pojedli a popili, ale La Farge si dával dobrý pozor, aby nevypil příliš, a poměrně brzy se také svému společníkovi omluvil a opustil ho. Vrátil se domů, ještě něco napsal a pak ulehl. Už skoro spal, právě odplouval říší dřímoty do hlubšího, kvalitnějšího spánku, když ho z neurčitého snu vytrhlo odemykání dveří a hlasitý smích... dvou lidí. Árno, pomyslel si zmučeně. A zaručeně s nějakou holkou. Hlasitě vzdychl, otočil se na druhý bok, aby ležel zády k nim, a přetáhl si pokrývku přes hlavu. Přesto slyšel nepříjemně zřetelně, jak vcházejí, svlékají se... a milují. Jednou, dvakrát... Měl sto chutí vyskočit zpod pokrývky a začít na ně řvát, co si to dovolují, že někteří lidé potřebují opravdu spát, sami, snít... ale nakonec to neudělal. S kyselým výrazem se vyhrabal na vzduch, aniž by byl brán na vědomí těmi dvěma, oblékl se, vzal ze stolu zápisník a plnicí pero, popadl kabát, vklouzl do bot a zabouchl za sebou dveře. Příliš pozdě si uvědomil, že si nevzal klíče. Ale co, pomyslel si, když si přehazoval kabát přes rameno, neboť se mu nechtělo si jej oblékat. Árno mě určitě pustí dál, až přijdu. A vlastně sem hned tak nepotřebuji, vše, co potřebuji k práci, mám s sebou. Zatracený Árno Öörr, princátko jedno rozmazlené! Vyspat člověka nenchá! Zlostně uchopil šátek a zatáhl, aniž by si to pořádně uvědomoval. Vetchá, stará látka se roztrhla. Novinář nakvašeně zíral na dva samostatné útržky ve svých pěstech a zaklel.

Rozvažoval, kam by se vrtl. Jak vztekle utekl z bytu, nechal tam i peníze, nad kterými v daný moment vůbec nepřemýšlel. Teď mu to přišlo líto. Hostinec ze svého pomyslného seznamu možností k přespání mohl vyškrtnout. Zbývaly mu dvě možnosti: jít za Übem nebo Etüm. Jenže za kterým z nich? Za Etüm, rozhodl se bleskově. Má větší byt a víc místa, bydlí jen se svou sestřičkou. Üb se v domku mačká ještě s Juliet a dvěma syny, pletl bych se jim tam pod nohy. Odhodlaně zamířil k Vele. Měl štěstí, někdo líný za sebou nezamkl bránu. Proklouzl do dvora, kde se skryl v temném koutě. Okénky na chodbu viděl, že z jeho někdejšího bytu vychází jakási dívka s vlasy stejně sametově černými jako sama noc. V ruce držela vědro a mířila pro vodu. Vyšla na dvůr, nevšímavě novináře minula a ten jí rychle proběhl za zády a strčil do zužující se škvíry nohu, aby se vchodové dveře nezavřely. Proklouzl dovnitř a bezstarostně zamířil k Etüho bytu, jako by tam bydlel sám. Zaklepal. Otevřela mu Liesa a mile se na něj usmála.

"Pozdní návštěva," podotkla s veselýma očima. "Jak si ji mám vyložit?"

"Jako že jsem v nouzi a potřeboval bych místo pod vaší střechou, mademoiselle," odvětil klidně a nepatrně se usmíval, téměř podvědomě.

"Neměla bych vás pustit bez bratrova vědomí," namítla opatrně.

Netrpělivě přešlápl. "Vyženete mne tedy?" zeptal se neutrálně.

Sklouzla pohledem k roztrženému šátku, který pořád bezděky mačkal v pěstech. "Podívám se vám na to. Zatím si tu můžete odpočinout." Tajemně dodala: "Asi mi to bude trvat celou noc."

Přikývl a usmál se na ni vědoměji. Překročil práh a rozhlédl se po interiéru. Na stole stála voskovice a hromádka papírů; novinář na ně letmo nahlédl a shledal, že to jsou dopisy, které jí psal. Pyšně se nafoukl potěšením. Beze slova ukázal k posteli a Liesa Etüová přikývla. Zavřel dveře, ale neodstrojil se, jen zul boty a oděný se natáhl na posteli. Nevěděl, kdy usnul, zdálo se mu o tmavém místě, které nedokázal blíže určit. Rozhlížel se, tápal kolem sebe, a přesně ve chvíli, kdy nad ním převládlo pokušení nazdařbůh zavolat a on otevřel ústa, kde se vzala, tu se vzala, stála před ním bílá postava. Nevybavoval si nic, jen že byla bílá, snad měla tak bílou kůži, snad měla bílý šat, na hlavě kapuci... a ty oči. Ty hnědé oči, ty si pamatoval přesně. Věděl, že se na něj dívají oči dívky, která se ho ujala a přijala ho tajně pod svou střechu, aby u ní ve vší počestnosti strávil noc. Nebo že by to nebyly její oči, zahlodala v něm pochybnost. Možná si ji do nich jen promítl pro jejich barvu... možná mu Liesu připomněla ona postava něčím jiným... Zůstaň však u toho, řekl si. Tak tedy Liesa Etüová v bílé kápi držela jednu ruku nataženou před sebou a v pěstičce svírala... řetízek? Lanko? Provázek? Nebyl si jistý. Pak dospěl k názoru, že to bude nejspíše právě řetízek s nějakým amuletem; přitažená gravitací visela dole jakási věc, která se bolestivě, oslnivě blyštěla a oslepovala ho odlesky přízračného, stříbřitého, až modrého světla. Měsíc, napadlo novináře. To se od toho amuletu odráží měsíční světlo. Ale posléze ho napadlo (neměl tušení, jak na něco takového přišel) že onu záři možná vydával sám amulet. Ať už to bylo jakkoli, ona zář – a novinář si toho vskutku všiml až teď – dopadala na postavu ležící u Liesiných bosých nohou. První, čeho si La Farge všiml, bylo, že ono tělo je ve strašném stavu. Patrně ho někdo krutě zbil, na mnoha místech se leskla krev a otevřené rány, jako by šlo o mrtvolu, na které si v lese začali pochutnávat vlci. Zprvu nedokázal odtrhnout pohled od obličeje, který se nedal poznat, protože kde jej nešpinila krev, dávaly mu podlitiny modročerný nádech. První zamrazení La Farge pocítil, když uviděl v té tváři otevřené živé velké hnědé oči, které se dívaly někam do prázdna, ale jiskra života z nich ještě nevyprchala. A potom, jako by na popud tohoto objevu, si pomalu uvědomil licousy, které byly tak slepené krví, až získaly její barvu a on je proto prvně úplně přehlédl. Zatímco se mu po zádech proti prudce stékajícímu studenému potu plazily ledové prstíčky hrůzy, zděšení a paniky, uvědomil si věci, kterých by si nejspíše, pokud by osoba nebyla tak strašlivě zkrvavená, všiml jako prvních. Například jak malá ta postava je. Pak postřehl vykasanou nohavici kalhot a jizvu na lýtku... V okamžiku, kdy mu došlo, že se celou dobu dívá na ošklivě znetvořenou jako by karikaturu sebe sama, světlo z amuletu, který Liesa držela, se proměnilo z modro-bílého na zelené. O vteřinu později se La Farge probudil, ale sen mu na památku zanechal ostré nehty mrazivého strachu zaryté v zádech, studený pot na čele a dlaních... a Liesu Etüovou. Stála nad ním, ve tváři jemnou vlídnost, zároveň také obavy. Za oknem byl bílý (či spíše modrý) den.

"Proboha!" zvolal La Farge a rychle si dlaní přikryl ústa. Tlumeně dodal: "To jsem tu byl celou noc?!"

"Ano," přisvědčila klidně.

"Ale to... měla jste mě vzbudit!"

"Nemusíte se bát. Alexandr už šel do ordinace, aniž by věděl, že tu jste. Je vám dobře?"

"Ano," přikývl roztržitě a dlaní si přejížděl po čele. "Jen zlý sen..." Zarazil se. Byl opravdu zlý? Jistěže byl... Otřásl se, když si vybavil, jak v něm vypadal.

"Už je pryč," konejšivě se na něj usmála ona. "Sny jsou jen sny, s ránem odplují do ztracena."

"Jste si jistá?" zamračil se nervózně. "Mně se jednou sen splnil."

"Náhoda," opáčila bez váhání. "Co se vám zdálo?"

"Myslíte tehdy? O penězích," pousmál se při té vzpomínce. "A za pár dní mi na dveře klepal notář. Zdědil jsem něco peněz." Zašklebil se. "Za chvíli byly stejně pryč. Ale pomohly mi... Díky nim jsem dnes asi tím, kdo jsem."

"Mně se nikdy žádný sen nesplnil," řekla ona.

La Farge se neupřímně usmál. "Tenhle byl tak šílený, že se určitě taky nesplní," řekl s větší jistotou, než jakou ve skutečnosti pociťoval.

"Dáte si čaj, nebo kávu?"

"Čaj, děkuji."

Přikývla a odběhla. Novinář usedl na postel, položil si zápisník na stehno a začal psát:

 

Do modra je voda v moři,

modrá je obloha v létě,

kdy slunce mocně na ní hoří

a proplouvá nad světem.

Modrá je prý krev šlechtice,

tak pojďme žilou pustit mu,

a ze všech šlechticů nejvíce

tomu, jenž zasedá na trůnu!

Modrá krev zaplaví ulice,

na nichž se paláce zboří,

prospekty, náměstí, nábřeží zkrápíce

smísí se s Ykkhó modří

a Ykkhó ji vyplaví do moře,

v němž se ta modř zcela ztratí,

pak lid bude u moci nahoře,

z nás budou vládci a kati.

I já mám v sobě krev šlechtice,

dík Bohu? Žel? Já nevím.

Nevědomky a nechtíce

šestadvacet let ji nosím.

I já mám v sobě krev šlechticů,

ne ovšem z vlastní viny;

po dobu devíti měsíců

mé žíly krev Renairdů pily.

Z jediné noci památku pily,

když v matčině lůně rostl jsem,

však oči mé nikdy nespatřily

důvodu, proč jsem Renairdem.

 

A nadepsal básničku: Modrá krev.