Každý červ se seká od hlavy

Každý správný příběh začíná v hospodě. Bylo ještě časné dopoledne, tak v ní nebylo moc lidí. A on tam seděl u baru, popíjel si to své hnusné pivo a z meče na zádech mu kapala krev po kapkách na zem. Cizí, samozřejmě. Kdyby jste se zeptali kohokoliv v té putyce, zda není divné, nosit si do hospody meč, řekl by vám něco ve stylu ‘To vůbec není divné.’ nebo ‘Tenhle svět už dávno patří magorům.’. A budou mít pravdu. Tenhle svět už není jako kdysi. Člověk si už může v klidu nakráčet do hospody s mečem od krve a nikdo se ho nebude na nic ptát, nikdo mu nebude nic vyčítat. Kdo by se ptal, byl by stejný magor jako osoba dotazovaná. Ale jak už zaznělo, svět je plný magorů. A tak se ho hospodský zeptal: „Těžká zakázka?“
Dotazovaný s mečem na zádech se lehce zakabonil. „Byl bych nerad, kdyby sis mě pletl s kdejakým nájemným zabijákem nebo lovcem odměn. Já mám svůj cíl. Tím je pomsta a toho se držím.“
„Pomsta?“ otázal se opět hospodský. Jako by šlo v tomto světě o něco neobvyklého. Na druhou stranu, když stojíte celý život za výčepem, moc toho o světě nezjistíte a jediné co vám zbyde, je to co uslyšíte od hostů.
„Pár špatných lidí mi udělalo pár špatných věcí. Dlouhá historie, nebudu to rozpatlávat. Teď jsem jim prostě na stopě.“ Za ty měsíce putování svůj příběh hodně zkrátil, protože ho vypráví téměř na každé své zastávce.
„V tom případě, čí je ta krev?“ zeptal se opět, tentokrát možná až moc zvědavě.
„Jiní špatní lidé.“ usmál se otázaný. „Ale to už není problém.“ Zaplatil pivo a těsně před odchodem se otočil k hospodskému. „Pivo tu máš hnusný ale jinak celkem fajn podnik.“
Venku před hospodou si porovnal svůj otrhaný batoh na kterém visel jeho meč. Krev už zaschla. Na meči měl vyryté své jméno, aby na něj už nikdy nezapomněl. Jeho pravé jméno mu před lety sebrali. Rex Thunder totiž vyrůstal v jednom z undergroundových sirotčinců. Od standardních a vlastně pradávných sirotčinců se tyhle lišili pouze tím, že se místní ošetřovatelé nebáli fyzických trestů, požadování těžké práce po dětech a v horších případech byli děti pouze zboží nebo levná pracovní síla. Odmala si přál z toho prokletého místa utéct a pomstít se všem kteří za ty roky trýznění jeho osoby mohli. Po letech plánování masakru zřízenců se ale ukázalo, že nitky sahají víš. A každý červ se seká od hlavy. Jemu je jedno jak vysoká a nedostupná tahle hlava je. Už po něm jdou a on je v tom namočený až po uši. Už není cesty zpět. Možná až jednou dojde k svému cíli, pozná chuť normálního života. Nebo ho zabijou. To je mu všechno teď ukradený.

• • •

Život v dolním centru Nordenhamu, jednoho z bývalých německých měst, nebyl snadný. Proto, aby člověk přežil v takovém prostředí, se musel živit něčím, co bylo pro ostatní nezbytné. Prodejna ryb nedaleko od vstupu do centra byla jedna z těch podniků, jejichž majitel patřil mezi ty šťastnější. Prodej ryb tady prosperoval, páč přinášel ostatním levnou a dostupnou potravu. Majitel i prodavač v jedné osobě byl starý, plešatý a trochu při těle. Propocené tílko, které nosí každý den, už je těsně před rozpadem. Zrovna se chystal zavřít obchod s úmyslem jít na oběd, když v tom mu digitální zvonek oznámil, že dovnitř vstoupil další zákazník. Byl to mladý chlapec v otrhaném tričku. Chvíli tak zmateně stál ve dveřích a rozhlížel se, než se rozhoupal k tomu, nakráčet k pokladně. Není divu, že mu to chvíli trvalo, prodavač ho viděl v obchodě poprvé.
„Jednoho lososa.“ dožadoval se chlapec. Slušné chování nebylo na denním pořádku, prodavač by ani nevěděl co slovo ‘prosím’ znamená.
„10 gramů.“ odfrkl prodavač.
Chlapec položil klíčky různých tvarů a velikostí na stůl, popadl lososa a běžel zase pryč. V samém spěchu si ani neuvědomil že dal a pult o 3 gramy klíčů navíc. Běžel několik metrů a když zaběhl za druhý roh, zastavil se u muže v rudé kožené bundě.
„Je tam!“ vyhrkl chlapec.
„Jsi si tím jistý? Popis sedí?“
„Jo.“
Muž si klekl na jedno koleno a sundal batoh ze zad. Meč na něm pověšený zacinkal o zem. Vytáhl z batohu sáček s cinkavým obsahem a předal ho chlapci. Ten ho opatrně přijal a zarazil se.
„Děkuji... vám...“ řekl nejistě. Bylo na něm vidět, jak pracně ta slova hledal v hlavě.
„Není zač.“ opáčil muž s úsměvem. Dobře věděl jaký je život na ulici v podobných oblastech. Sám si tím prošel. Dva roky po útěku ze sirotčince takhle strávil život. Pak se chlapec rozeběhl pryč.

• • •

Prodavač ryb vyšel na ulici a vytáhl cigaretu z kapsy. Chtěl si zrovna zapálit, když ucítil ledový chlad ostří na hrdle. Otočil se směrem k jeho držiteli.
„Rexi! Tak si teď říkáš, ne?“ řekl prodavač s údivem a dal ruce nahoru. „Mohl jsem tušit že toho chlapce někdo poslal.“
„Dlouho jsme se neviděli. Čekal jsem že po té spoušti, co za sebou nechávám, budeš obezřetnější. Nebo už dávno mrtvý.“
„Dobře vím o co ti jde. Být na tvém místě, chtěl bych to samé. Sám s ním mám nevyřešené vroubky.“ řekl a lehce se zasmál ale hned opět zvážněl. „Ale i když ti řeknu kde je, zabiješ mě.“
„Přesně tak. A ty dobře víš, že si tuhle svobodu a tenhle život nezasloužíš. Takže stále můžeš udělat správnou věc a já ti dovolím alespoň odejít se ctí. A splacení jeho dluhu vyřídím za tebe, to se nemusíš bát.“
Prodavač se zamyslel.
„Naposledy byl prý viděn v ulicích města Rokle, směrem na východ.“
„To. Je. Lež.“ procedil Rex pomalu, mezi zuby.
„Není to lež. Dobře víš, že už nemám důvod ho chránit. Jsem vyvrženec, stejně jako ty.“ řekl a do očí mu vtekly slzy. „Moc se ti za ty roky omlouvám. Dovol mi to splatit alespoň takto.“
Rex se mu podíval zhluboka do očí. Zatáhl mečem který byl rychle potřísněn krví. Dalším sekem byl prodavač kratší. Bezhlavé tělo padlo na zem. Nikdy dlouho nepřemýšlel nad svými činy, naučil se tím netrápit. Vždy si našel důvod proč si někdo zasloužil svojí smrt. Bez ohledu na prosby o milost. Tenhle prodavač ryb tehdy v sirotčinci řezal prsty dětem, které málo pracovali. ‘Když neví co s nimi, nezaslouží si je’ říkával. Vždy si našel svůj důvod.

• • •

Rex s lehkostí přeskočil drátěný plot. Nemusel nijak spěchat, v dolním centru nikdo zákon nehlídal. Jednak to není nezbytné pro ostatní a taky žádný neexistoval. Pocit bezpečí může mít jen člověk co žije ve vyšších vrstvách, v bezpečnějších oblastech. Shodil batoh na zem a vytáhl z něj mapu. Je to jiné místo než mu řekli předchozí pracovníci. Nemůže být na více místech zároveň. Ledaže… by se neschovával ale cestoval. Nezbývalo nic než navštívit dalšího bývalého zaměstnance. Třeba to pak konečně začne dávat smysl.
Došel až na severní okraj Dolního centra. Tam na něj čeká jeho kočár ukrytý v lese. Motorka. Než vyrazil na svou pouť za spravedlností, obstaral si stroj který by mu pomohl s cestováním na velkou vzdálenost. Základ té mašiny se mu povedlo ukrást na jednom nehlídaném parkovišti. Zbytek si buď dal dohromady sám nebo u mechaniků na které sem tam narazil. Motorku nastartoval a vydal se na další místo.

• • •

Řítil se lesem. Podzimní listí mu šlehalo za koly a všechno zatím šlo jako po másle. Vše šlo možná až moc dobře.
Prásk!
Kámen vržený odněkud z lesa narazil do jeho helmy a srazil ho z motorky k zemi. Motorka padla na bok a po pár metrech zastavila. Rex si sundal rozbitou helmu a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo. Popadl batoh a odplazil do hloubi lesa. Z druhé strany mezitím vyšli dva muži vybaveni útočnými puškami.
„Kde je? Teď tady byl!“ podivil se jeden z nich.
Když se ten druhý rozhodl nadechnout aby mohl svému parťákovi odpovědět, z úst mu vylezl hrot šípu. Poslední ze zbývajících mužů se ihned rozhlédl na místo odkud šíp přiletěl.
„Pojď sem ty srabe!“
Držel prst na spoušti a byl připraven kdykoliv pohotově vystřelit. Pozorně sledoval okolí kolem sebe. Najednou za sebou zaslechl dupot nohou. Prudce se otočil ale než vůbec stihl zamířit, vržený šutr mu vyrazil zbraň z rukou a zmátl ho natolik, že následný průnik čepele do hrudního koše nemohl nijak odrazit a když mu ta samá čepel vylezla ze zad, už se nemusel problémem ani trápit. Rex otřel meč, složil luk do batohu a ráčil se zjistit, kdo mu to je vlastně v patách. Vytáhl dokladovku u padlého a zkontroloval ID čip. No jasně. Domov. Nebyl čas přemýšlet zda jde o pomstu či zastrašení. Tak jako tak si bude muset pospíšit. Už je blízko. Zvedl motorku a vyrazil dál.

• • •

Déšť a mlha. Tak by se dalo popsat počasí, které v Mlžném městě panovalo vlastně neustále, a které bylo vidět z oken vysokého mrakodrapu. Muž v dlouhém kabátě pokuřoval doutník, drbal se na vousaté bradě a sledoval město z výšky svého okna, když náhle přiběhl jeden z jeho lidí.
„Dostal jsem potvrzení, že náš útok v lesích byl potlačen.“
Tyhle slova neslyšel rád.
„Jak je od nás daleko?“
Nastala dlouhá chvíle ticha.
„To… nevíme. Od útoku není v našem radaru.“
„Tak to sakra zjistěte!“ třísknul muž v kabátě do stolu tak moc, že mu spadl hrnek s kávou na zem. Což byla škoda, káva je drahá komodita.
„Ano pane.“ podřízený vyběhl z kanceláře a po schodech sešel do patra níže. Zaběhl do velké místnosti, která svítila modrým světlem monitorů. Měli živý přenos všech ulic a zákoutí města a každý z operátorů pátral očima po obrazovce, hledajíc očekávaného nepřítele.
„Ví už někdo sakra, kde se Rex nachází?“ zařval, nyní pro operátory, jejich nadřízený. Nikdo na něj nepohlédl, každý měl rozkaz bedlivě sledovat situaci venku. Nikdo se neozval. Nadřízený vyšel z monitorovny a šel opět ke schodišti s myšlenkou se optat ještě o patro níž. Ale už na schodech si všiml, jaké je dole strašné ticho. A tma. Vytáhl z opasku pistoli, odjistil ji a připravil si prst na spoušť. Nebyl dostatečně dobře vytrénován na tyhle situace a proto se mu klepaly ruce. Vešel na chodbu, když se najednou ozvalo: BOOM! Nástražná šňůra v chodbě odjistila trhavinu, následovala exploze která pracovníkovi utrhla celou nohu. Ten v obrovských bolestech padl na zem a rozhlížel se zapraženou a temnou chodbou.
Velká garda, která se vydala za výbuchem, našla pracovníka už mrtvého. S prostřelenou hlavou. Rozprostřeli se po chodbě se svítilnami a útočnými puškami a hledali útočníka. Na začátku jich bylo pět. Když se vrátil na původní pozici, byli už jen čtyři. Ačkoliv měli všichni zakázáno to říct nahlas, panika začala stoupat. Ze tmy levé chodby přiletěl šíp a přišpendlil hlavu jednoho strážce k hlavě druhého. Zbylí dva to opětovali zbrklou palbou do zmíněné temnoty. Vysypali tam snad celý zásobník. Pak, když přišlo ticho, ze tmy jim odpověděly dvě rány z pistole.

• • •

„Chci okamžitě vědět co se tam dole sakra děje!“ rozčiloval se muž v dlouhém kabátě a mlátil do stolu. Káva na zemi už zaschla.
„Pane, ztrácíme tam dole lidi. Není pro vás bezpečné tady zůstat.“ míní úplně jiný podřízený.
„Tady je všechno co mám, vše co jsem vybudoval. Bez toho tam venku nepřežiju. Nebudu se před ním schovávat. Před ním ne!“
Jen to dořekl, otočil se, odemkl svůj trezor a popadl svůj revolver. Když se otočil zpět, podřízený, nyní vybaven dírou v hlavě, ležel na zemi. Rex stojící ve dveřích odhodil pistoli s tlumičem. Obličej měl plný krve. Cizí, samozřejmě.
„Jsem tady.“ řekl s výdechem a vytáhl meč ze svého batohu.
„Dobrá, tak ať je tedy po tvém.“ odsekl kabátník a zamířil svým revolverem přímo na Rexe.

• • •

„A co se dělo dál?“ zeptal se hospodský.
„Dostal jsem od něj informace, co jsem potřeboval, ale ukázalo se, že je tahle síť spletitější a spletitější. Takže teď musím hledat dál. Ušel jsem zatím málo a ještě delší cesta mě čeká.“ dořekl Rex, dopil ty hnusné splašky z kanálů, kterým tady každý říká pivo, zaplatil a vydal se ven z putyky. Každá návštěva mu připadala stejná a přitom tak rozdílná.
Každý neřád kterého potkal, a který tehdy v tom sirotčinci fungoval, byl jen nepatrný článek tohohle obrovského červa. Ten červ se zdá být stále delší a delší. A on, zarytý poustevník putující za spravedlností, hledá jeho hlavu, samotného ředitele sirotčince. Páč jak mu tehdy někdo správně řekl, každý červ se seká od hlavy.