Šarlatýn I., část 2.

Sedí v rohu velké tmavé pohovky plné polštářů s pár přikrývkami, pod kterými leží úplně odrovnané štětky, které nic okolo sebe nevnímají. Rogerios je však velice střízlivý. Jaká ironie. V klubu je každý podnapilý, nebo zfetovaný, ale právě on, jeho majitel, který rozhoduje o všem, co se tam bude dít, o tom, co se tam bude prodávat a podávat, tak on jediný musí být ve střehu a naprosto čistý při smyslech. Jako Hamíd, i on holduje doutníkům, ale tam, kde Hamíd má falešný taliánský škvár, Rogerios kouří pravé skvosty z Karibiku a Nového Peloponésu.

„Zvědavost. Zvědavost a obezřetnost tě sem přivedla,“ řekne šedivějící muž v rozhalené košili ležící na pohovce a stále se dívá na taneční parket pod námi. „Tenhle klub je plně legální. Máme licenci k prodeji narkotik všeho druhu. Nekonají se tu žádné protivládní schůzky, žádné pašování zbraní, na dohody k prodeji otroků a orgánů máme taky licenci, ale moc to neděláme. Takže, co po nás Direktoriát chce?“

„Mohu vědět, jak víte, že jsem z Direktoriátu?“

„Nepopíráte?“

„Kdybyste nevěděl, tak mě sem nevedete. Čím padlo moje krytí?“

„Od začátku jsi nemělo žádné krytí. Padlo v momentě, kdy jsi vešlo do klubu a prošlo detektorem. To, že na sebe narveš o něco víc kůže, tkání a rušiček ti moc nepomůže. Řekni to svým nadřízeným, až budou vyrábět další model.“

„Ovšem.“

„Nicméně, neodpovědělo jsi. Proč tu teda jste? Dvanáct návštěv a nejsem ve vězení, takže se Vám nepodařilo najít, co hledáte.“

„Jde o drogy.“

„Jak jsem řekl, máme tu konopí, heroin, kokain, pervitin, opium, MDMA a houbičky, všechno v legálních limitech.“

„A šarlatýn?“ otázka vzbudí nečekaně bouřlivou reakci. Rogerios vyskočí na nohy, div nesrazí zmatlané štětky z pohovky a nebýt zvukotěsného skla, nejspíše by i přes burácivou hudbu bylo slyšet, jak na mě řve.

„S tímhle jděte do prdele, rozumíte?! Všichni! Tuhle sračku na mě nehodíte! Tohle tady nikdo neprodává! Kosto, pověz, co se stalo tomu zmrdovi, který tu před rokem zkusil prodat šarlatýn,“ křikne na svého bodyguarda.

„Nevíme, v drtičce odpadu z něho moc nezůstalo,“ zachraptí šklebící se gorila a prostitutky se rozhlížejí, co se děje.

„Vypadněte, jděte do prdele,“ zakřičí na ně rozzuřený Rogerios, hodí jim pár bankovek a obě holky se polonahé dekují pryč. „A Vy, ty i ten tvůj Direktoriát, mě dobře poslouchejte, ty kuse podělaného plastiku, i šmejdi, co nás přes tebe odposlouchávají, tady žádný šarlatýn nebyl, není a nikdy nebude. A jestli na mě chcete něco hodit a připravit mě o klub, tak to Vás přijde draho.“

„Máme podezření na dva případy výskytu šarlatýnu ve Vašem klubu.“

„Dva případy?“

„Z prosince 1722 a července letošního roku. Loni v prosinci navštívil tento klub Eugen Janner, přístavní technik. Další den zabil svou ženu i děti nožem. Policii řekl, že to byla jediná cesta, jak opět cítit tu orgasmickou euforii. V červenci Beka al-Fajíd se vrátila z tohoto klubu a další den zabila svého snoubence. Ubila ho k smrti kladivem, aby opět dosáhla stavu orgasmické euforie. Stejný termín, stejný popis, stejný motiv, stejná situace a stejný klub. Takže tu někdo prodává šarlatýn. Žádný jiný společný klub. A nyní je i třetí případ. Teď v září.“

„V září?“

„Tam se podařilo na poslední chvíli zabránit vraždě. Soused zavolal policii na Rufuse Partezziho, když se pokusil svého spolužáka umlátit dřevěnou tyčí. Křičel, že musí někoho zabít. Svědectví nás dovedla k tomu, že Rebeka a Rufus navštěvovali pár různých klubů, ale shodně, jen tento a Eugen nenavštěvoval žádný klub, kromě Vašeho. Šarlatýn je tady.“

Rogerios už se uklidní a posadí se na pohovku, začne být příčetnější a přístupnější. „Nevím, jak by se tu mohl vzít. Doufal jsem, že zabití toho dealera jasně vyšle signál všem těm zmetkům, že tohle svinstvo tady nechci. Sakra, vždyť to není droga, ani nevím, jak to popsat.“

„Biochemická zbraň.“

„Zas tak moc bych to nepřeháněl.“

„Oficiální klasifikace. Šarlatýn je zapsán jako biochemická zbraň vydávající se za narkotikum.“

Rogerios zapne holografickou obrazovku a začne v šifrovaných souborech něco vyhledávat. Je to jmenný seznam. „Tady jsou moji oficiální dealeři, kteří tu jsou každý den a pak platiči. Dealeři, kteří platí poplatek za to, že tu mohou prodávat, ale nejsou na mě psaní. Moji dealeři tu jsou pořád, návštěvy platičů jsou zaznamenané. Prosím,“ a natočí obrazovku mým směrem.

Začnu podle záznamů ve své databance hledat korelující návštěvy platičů s šarlatovými vraždami. „Oni Vám dávají svoje jména?“

„Zkratoval ti obvod? Všechna jsou falešná.“

„Valens, Erika a S4zyam. Tihle tři se shodují s vraždami.“

„Erika ne. Ta platí poplatek tím, že ji píchám, takže tam si sem jist, že šarlatýn neprodává. S4zyam je frajírek z Dalmácie. Blbeček. Úplně bych se nedivil, kdyby se do toho zapletl, ale nejsem si jist, jestli má na něco takového koule a kontakty. Valens tu působí dlouhodobě, ale nikdy jsem mu moc nevěřil. Byl jsem rád, že ho mám pod dohledem, ovšem nic se šarlatýnem jsem nenašel.“

„Nikoho nevylučuji. To, že s Erikou pícháte, jak říkáte, neznamená, že nemůže být podezřelá. Mohla Vás obelhat. Nebo nás obelháváte Vy a kryjete ji, protože víte, že…“

„Drž hubu. Máš v tom svém programování detektor lži? Víš, co myslím…“

„Ano. Mám, model 4.7c. Modifikovaná citlivost biosenzorů.“

„V tom případě musíš vědět, že já ti nelžu,“ řekne a já skutečně spustím svoje programy k analýze jeho chování jeho biologických reakcí, toho, jak se potí, reagují sítnice, jaká je jeho hormonální reakce na tento rozhovor, jaký má tlak a tep. Je rozrušený, zneklidněný, ale poměr hormonů a míra jeho rozrušení neodpovídají člověku, který lže, přetvařuje se a vymýšlí si, spíše člověku, který je rozzlobený, uražený nebo unaveně naštvaný.

„Vy nelžete, to je pravda, ale stejně chci prověřit i Eriku.“

„Fajn. Přiveďte Eriku, ať mám tohle obvinění z krku,“ a gorily odcházejí splnit příkaz. Rogerios opět vstane a dojde k oknu. „Doufal jsem, že se s tímhle nebudu muset potýkat.“

„Máte informace o dealerovi, který chtěl prodávat šarlatýn?“

„Jmenoval se Tomen Szagád z Uher. Před likvidací jsem ho proklepl. Ve všech smyslech toho slova. Byl to prostředník jiného prostředníka. Ta síť funguje dost autonomně a anonymně, ale mají svoje klíčové dodavatele.“

„Zlikvidoval jste jeho prostředníka?“

„Proč bych to dělal? Zlikvidoval jsem hajzla, který chtěl prodávat šarlatýn v mém klubu. Víc mě nezajímalo. Ani jsem se na toho prostředníka neptal. Co seš vůbec za model?“ zpozorním.

„Proč se ptáte?“

„Zvědavost. Lidská vlastnost, víš, plastiku?“

„To nebyla zvědavost, ale standardní logický dotaz. A pokud jde o můj model, jsem 3E.“

„Éčko?“

„Ano.“

„Takže máš osobnost?“

„Naprogramovanou neurální síť schopnou přizpůsobovat se emočně a reakčně jednotlivým situacím, reprodukující lidskou interakci, ano. Zdaleka to není dobré a asi nikdy nebude, ale je to lepší, než nic, protože spousta lidí stejně nemá žádnou osobnost,“ utrousím a Rogerios je tím očividně zaskočen.

„Nevěděl jsem, že ve Vašich modelech je jízlivost,“ oba se usmějeme.

„Mnohé z mých reakcí předchozí modely nebo existující průmyslové a vojenské modely nemají. Pro vyšetřování se emoční zabarvenost hodí jako nástroj k doplnění analytického přístupu.“

„Takže si stejně pošahaná jako lidi?“

„Tak nějak.“

„Hele, zalez si támhle do skříně a analyzuj Eriku. Přeptám se jí na ten šarlatýn. Když by tě viděla, kdovíjak by to dopadlo.“