Šarlatýn I., část 4.

Všechno potom se odehrálo ve zlomku vteřiny. Muž zareagoval pohotověji, než můj procesor odhadoval. Za okraje popadl stůl, na kterém byla spousta skleniček, alkoholu a drog a převrátil ho před nás. Pak vyskočil na nohy a běžel ke schodišti na opačné straně. „Chyťte toho kluka, jdu po něm,“ nařídím Rogeriovým mužům a běžím za utíkajícím mužem. Ti střízlivější si nás všímají a hledí, co se to děje.

Je obratnější a rychlejší, než by se na jeho věk zdálo. Shazuje za sebou stojany, židle, ale i lidi, do kterých předtím narazil, vybíhá schodiště údržby, na jehož vrcholu se otočí, a než ho stihnu zastavit, skopne mě ze schodů. Procesor vypočítal, že je výrazně vyšší pravděpodobnost, že nebude riskovat něco takového a bude pokračovat v běhu, ale zdá se, že zariskoval a risk mu vyšel. Lidé jsou nepředvídatelní.

Než jsem se stihla čehokoliv chytit, skutálela jsem se po schodech, ale hned jsem zase běžela nahoru. Ocitla jsem se tak v temných chodbičkách horního patra klubu, kam se dál nese rámus klubu, ale nikoliv už světla. Rozpoznávám, že jde o sekci údržby, kterou se snaží utéct pryč z klubu. Vidím jeho záda, vidím, jak běží tou chodbičkou a následuji ho. Pro androida není příliš velký problém doběhnout člověka, ale když má náskok, je to horší. Navíc mě zmate, když mine požární východ, kterým by mohl utéct a pokračuje v běhu dál, i když nedokáži určit kam. Provedu rychlé trojrozměrné skenování oblasti a dojde mi to. Běží k ventilaci, u které se zastaví a otočí se.

„Nedělejte to!“ řeknu, protože vím, o co mu jde. Pak výrazně zvýším hlas, tak aby byl slyšet i na parketu a u baru. „Neházejte do ventilace ten šarlatýn!“ křičím, ale slova jsou směřována osazenstvu klubu, nikoliv jemu, protože vím, že on už je dávno rozhodnut učinit něco takového, a taky to učiní. Klubem se rozhostí výkřiky a panika těch, kteří si uvědomují, jak nebezpečné to svinstvo je a nadšení těch, kteří přicházejí o rozum a pro trochu požitku se zničí. Přímo do zapnutého větráku hodí sáček s rudým práškem.

Prášek se okamžitě rozletí po celém klubu, ze kterého část hostí prchá v naprosté hrůze a zbytek se těší, jak požije tuto smrtící látku. I Rogerios ví, jak špatné to je a rychle povolá své gorily k evakuaci hostů. Každý, kdo může, otevírá dveře i okna klubu, aby se dalo rychle utéct, ale je pozdě. Ventilace změní rudý prášek v rudou mlhu, která se rozpráší po parketu a řada hostí ho s nadšením vdechuje, zatímco další si kryjí oči, ústa, nos a snaží se ze sebe setřít, jakékoliv drobky toho svinstva, které na ně spadnou.

Jdu k tomu muži, abych ho zatkla, a jsem překvapená, že neutíká. Jen tam tak stojí a samolibě se usmívá. Pak vrazí ruku do kapsy a vytáhne hrst šarlatýnu, který okamžitě foukne mým směrem. Substance dopadne na moje oblečení i obličej a tentokrát se já usměji, abych ho napodobila.

„Na mě to fungovat nebude. Já jsem android.“

„Opravdu? Moje chyba,“ špitne s úsměvem a druhou rukou vytáhne nůž. Připravím se k boji, ale na žádný boj nedojde. Muž si vrazí nůž do krku a prořízne si hrdlo, zatímco se dál usmívá. Padá na kolena a všude prýští krev. Umírá s úsměvem na rtech a já nedokáži vyhodnotit tohle chování. Ukazuje se, že lidské chování je často tak neracionální, že ani vysoce pokročilá umělá inteligence s ním nedokáže pracovat.

Přestanu nad tím přemýšlet a spojím se s týmem. „Veliteli, kód čtyři. Přepínám.“

„Víme, už to vidíme. Izolujeme čtvrť. Vrať se,“ nařizuje zasahující důstojník.

„Budu potřebovat dekontaminační tým. Muž, který sem pašoval šarlatýn mě potřísnil tou látkou.“

„Rozumíme. Posíláme dekontaminační tým. Zůstaň uvnitř a urči počet zasažených pro lékařské týmy.“

„Rozkaz.“

„Co ten muž?“

„Spáchal sebevraždu. Prořízl si hrdlo. Umisťuji lokátor na jeho tělo k vyzvednutí.“

„Rozumím. Konec.“

Na krk připnu radiolokátor a hned se odeberu pryč, stejnou cestou, kterou jsem přišla. Scházím po schodišti, abych našla parket, kde stále hraje hudba, ale je tam mnohem méně lidí, a ti kteří tam jsou, se valí po podlaze, protahují se, slintají, usmívají se, zažívají božskou euforii, která bude trvat desítky hodin. Zběžným pohledem napočítám třicet tři přítomných, ale ne každý, kdo tam byl, byl zasažen. Překvapivě to nezasáhlo S4zyama, který se krčil a schovával mezi sedačkami.

Je tam i nyní. Sedí na podlaze, pomočený strachy a prohlíží si mě. Jen divoce kroutí hlavou a nedokáže ze sebe vylopotit žádné slovo. Zůstávám stát, aby neutekl, abych ho dostatečně děsila a bránila mu uprchnout. Čekám, než se dostaví dekontaminační tým a zásahová jednotka, což netrvá dlouho. Za okamžik už do prostoru klubu vstupují muži v černých a šedých kombinézách, všichni s plynovými maskami, ti v černém ozbrojení samopaly, ti v šedém ozbrojení dekontaminačními přístroji, chemikáliemi a kamerami k dokumentaci situace.

„Kolik Vás bylo? Jen Vy dva?“ začnu předběžný výslech, když k nám přijdou ozbrojenci. „Ty a Valens?“

„Valens?“

„Ano, ten druhý.“

„To nebyl Valens. S Valensem se znám, ale ten do tohohle nešel.“

„Opravdu? A kdo to teda je? Vlastně byl.“

„Nějaký Francouz. Jméno mi neřekl.“

„Dál tě vyslechnou tito milí páni, že?“ a dva ozbrojenci popadnou S4zyama z podlahy, nasadí mu pouta a pytel přes hlavu a vlečou ho ven, zatímco dekontaminační technici ze mě chemikáliemi sundávají to svinstvo a eliminují šarlatýn. Taky se mě vyptávají, kde všude jsem byla zasažena a zda jsem to i vdechla.

„Ano. Vdechla, ale je to jen v nose, zaseklé o přepážku.“

„Proč to na Vás použil?“ ptá se technička, který mě očišťuje.

„Netušil, že jsem android.“

„Logické vysvětlení,“ uslyším hlas svého velitele, který vchází do klubu.

„Zůstalo zde třicet tři lidí, pět nezasažených, včetně podezřelého komplice S4zyama.“

„Dobře. Tedy špatně,“ říká velitel přes plynovou masku a rozhlíží se. „Tohle je velké špatné. Zvolila jste příliš zbrklou taktiku, špatně jste vyhodnotila, jak postupovat. Zaskočila jste toho Valense.“

„Nebyl to Valens. S4zyam mi sdělil, že to byl nějaký Francouz, ale jméno nezná.“

„Francouz?“ zopakuje překvapeně velitel.

„Ano.“

„Hmm. Dvacet osm. To není dobré.“

„Co Rogerios?“

„Rogerios? Ten má dost rozumu, že nám pomáhá. Jeho klub skončil, a tak nechce sám skončit ve vězení. Jeho muži pomáhají izolovat a evakuovat čtvrť. Císař Konstantin byl již o události informován a je na cestě. Kolik tu je toho šarlatýnu?“ křikne velitel na techniky.

„Zatím se podařilo najít asi padesát gramů.“

„Až tě technici očistí, tak se jdi uložit na stanici. Za hodinu zkopírujeme paměťový blok z dnešní akce a vyhodnotíme změny tvého chování.“

„Rozkaz,“ a velitel pokračuje ve vydávání příkazů a nechává odnést zasažené osoby na nosítkách. Jsou jim svázány ruce a nohy, zatímco mě dál dočišťují technici. Zároveň provedu krátkou analýzu, abych zjistila, zda je tam i Hamíd a Alexa. Hamída uvidím za oknem. Je venku u policejních pásek a vyděšený podává výpověď policejním důstojníkům. Alexa naopak leží na podlaze, objímá se s nějakou dívkou a je naprosto duchem nepřítomná, zatímco se šarlatýn do ní prožírá. Obě jsou v tomhle stavu, a v tom stavu je taky nechávám a odcházím z budovy klubu ven, kde se z celé noční události stalo obrovské divadlo pro desítky lidí v okolních oknech, kteří budou mít na další dny a týdny náměty k sáhodlouhým a určitě i důkladným diskusím a ke konspiračním teoriím.