Šarlatýn II., část 1.

Tohle jsem nečekal. Uprostřed klidné noci se spustí policejní operace, která mě přinutí vstát z postele. Andrea z toho není nijak nadšená. Doufala, že po přestěhování bude větší klid než v západní Evropě. Vždyť tohle je severní Afrika. Nízká zločinnost, mír, klid, tohle si vždycky Andrea přála, ale jak se ukazuje, i tady jsou problémy a jeden takový mě přinutí osprchovat se, převléct do zelené policejní uniformy a po krátkém rozloučení opustit náš byt.

Odcházím z vysokého činžáku na Přímořské třídě a nasedám do auta, ve kterém přijela Patricie. Ta vypadá dost nervózně, nervózněji, než bych očekával, což mě trochu zaskočí. Znal jsem Patricii jako dost rozhodnou a vyrovnanou, ale nyní vidím v její tváři obavy a neklid. Zdá se, že tohle bude nebezpečnější, než jsem se domníval.

„Jsme na cestě. Ještě vyzvednu Fajsala a Georga,“ oznamuje Patricie do vysílačky. Další překvapení. Vypadá to, že dávají dohromady členy zvláštní zásahové jednotky.

„Co se děje, Pat?“

„To přesně nevím. Direktoriát rozjel akci proti šíření šarlatýnu ve zdejším klubu.“

„Ale to se nás netýká. My jsme zásahovka.“

„To sice jsme, ale víc ti neřeknu. Netuším, proč nás svolávají,“ vysvětluje Patricie, zatímco naše auto mizí z čtvrtě činžáků a vjíždí na předměstí, kde už před jedním domkem stojí Fajsal, který si okamžitě nasedne.

„Informace mám, mluvil jsem s velitelem Martiniem,“ oznamuje nám a taky vypadá dost znepokojeně.

V okně vidím Fajsalovu manželku Marii, jak se dívá našim směrem a my se vzdalujeme od jejich zahrady a domku, který jsem mu vždycky záviděl. Zato Georgovu chudobu garsonku jsem moc nezáviděl. Jednou jsem tam byl, nic skvělého, ale je tam spokojený s manželkami a novou plazmovou televizí.

On informace nedostal, a tak mu sdělujeme, to málo, co zatím víme, když nás Patricie veze do centrální obchodní čtvrti, která sousedí s policejním velitelstvím.

Je sice hluboká noc, ale město stále žije svým životem a mnoho ulic je dobře osvětlených nejen lampami a neonem, ale i okny zdejších obchodů, putyk a domů. V hospodách vidím dělníky z ropných rafinérií, kteří si konečně mohou odpočinout, před hospodami jsou propuštěnci, kteří dovnitř nesmí, ale i tak se baví a popijí chlazené pivo. Míjíme parčíky a lázně, herny a stadiony, spoustu míst, kde bych byl nyní raději než na zásahu zvláštních jednotek. Jediní, komu nezávidím, jsou bezdomovci a žebráci, které taky potkáváme shrbené u různých sudů a v lepenkových krabicích, i když je jich méně než před lety. Severní Afrika se v posledních letech změnila dost k lepšímu, i díky zásahům zesnulé císařovny Theodory. Uvidíme, jak si povede její mladý synovec Konstantin.

„Takže se něco zvrtlo při protidrogovém zásahu?“ ptá se Georg a zapálí si cigaretu.

„Vypadá to tak, ale tam my nejedeme. To je jinde. My se musíme dostat do obchodní čtvrti, kde nechal velitel Martinius zřídit provizorní operační štáb. Prý se něco stalo s policejním velitelstvím.“

„Snad mi nechceš říct, že se nám fakt podařilo ztratit policejní velitelství uprostřed dvoumiliónového velkoměsta?“ vyhrknu a Patricie pokrčí rameny.

Zastavujeme na rohu křižovatky, která je úplně obsazená zásahovými týmy a vozidly, které přehrazují silnice. Vidíme tam stany a vysílačky, hlídkující policisty, ostřelovače mířící na budovu nedaleké policejní stanice a taky tam jsou naši nadřízení, ke kterým se jdeme hlásit. Všimnu si, že v okolí na nás nikdo neciví, což se mi trochu ulevilo. Nejspíše byla celá oblast spěšně vyklizena, protože všechna okna jsou potemnělá.

Když vejdeme do velkého stanu, spatříme, že tam je i řada dalších členů zásahových jednotek. Osm dalších ve dvou dalších týmech a nakonec se přidá ještě jeden tým, takže tam máme čtyři jednotky, které se shromáždí před velitelem. Ten si prohlíží detailní náčrtky policejního velitelství. Vidíme tam i asistenty zapisující rozkazy do počítačů nebo přebírající zprávy od hlídek a pozorovatelů. Rozhodně tam je hodně práce, která se brzy přenese i na nás.

„Fajn, konečně jste tu. Před půl hodinou byl ztracen kontakt s velitelstvím. Z velitelství přišla pouze jedna hlasová zpráva o pomoc, nic víc. Došlo k tomu krátce po zásahu proti distribuci šarlatýnu v nedalekém klubu. Než přišla hlasová zpráva, ozývala se z budovy velitelství střelba brokovnic i pistolí,“ oznamuje velitel Martinius a zapíná nahrávku uloženou v notebooku.

„… tady. Kód devět! Kód devět! Nezvládneme to… pomozte… jsou…“ křičí ženský hlas v nahrávce, která vzápětí skončí.

„Od té doby nic. Bylo provedeno termální skenování stanice, ale zdá se, že tam není nikdo naživu. To znamená až dvacet mrtvých zaměstnanců stanice. Na druhou stranu, detektory pohybu tam zaznamenávají patnáct, až třicet osob, což nedává smysl. Oblast je zajištěna a izolována, máme k dispozici trhaviny ke zničení policejní stanice, pokud by to bylo nutné. Doprovází nás taky vyšetřovatelský tým ke zjištění toho, co se tam stalo, ale ten nastoupí, až po zajištění stanice a identifikaci těch osob. Půjdete ze čtyř směrů. Alfa se slaní na střechu a bude postupovat dolů. Beta půjde předním vchodem a zajistí vstupní halu. Deltu nasadíme na severozápadě, pronikne zásobovacím východem dovnitř a zajistí západní křídlo stanice a…“

„Lambda jde se mnou,“ ozve se cizí hlas a všichni ve stanu se otočí. Naskytne se nám pohled na maskovaného muže v černé uniformě svázané mnoha opasky. Pronikavě hledí přímo na velitele Martinia.

„Co se to tady sakra děje?“ zeptá se Patricie, když pochopíme, o koho jde.