Procházka na věčnost

Ulice Trostu už dlouho nebyly bezpečné. Normální člověk by se po setmění bál
jen vyjít ven. Štítím se toho místa, ale dnes tam musím. Volal Pavel, stalo se
něco, na co místní nestačí.
***
"Dave?"
"Myslím, že jsem se minule vyjádřil dost jasně, mrtvý štětky za vás řešit nebudu."
zavrčel jsem do telefonu.
"Nic takovýho, našli jsme agenta. Teda spíš jeho tělo. Říká ti něco jméno Books?"
"Michael Books? Co se stalo?"
"Měli jsme hlášení u Mantichory, dva debilové se tam porvali, jednoho máme u
sebe, druhý se ztratil, ještě než jsme přijeli."
"A Michael?"
"Tady to začína bejt právě kurva divný. Když jsme toho rváče zatýkali, tak se
vůbec nebránil. Válel se po zemi a blábolil o tom, že má v bytě mrtvolu. Jeli jsme
tam a agenta Bookse... Michaela... jsme tam našli. On... jeho hlava byla na stole v
kuchyni, zbytek jsme našli pod postelí. Prostě přijeď, jo?"
"Jedu na stanici, toho hajzla mi připravte na výslech." ztěžka jsem položil telefon.
Motala se mi hlava. S Michaelem jsem se seznámil v COS a během třetí války
jsme bok po boku bojovali téměř 10 let, než byla Francie konečně pohlcena
britskou hegemonií. Po rozpadu velících struktur jsme měli dvě možnosti. Přidat
se do služeb Jeho Veličenstva, nebo táhnout do chaosu na východ. Nikdy jsem
nechápal, jak se Michael mohl rozhodnout pro anglány.
***
Oblékl jsem se, antidepresiva na příští tři dny zapil levnou whiskou, vyšňupnul
poslední čáru připravenou na stole a vyrazil ven. Pršelo. Pršelo dost hnusně, ale
neměl jsem čas to vnímat. Musel jsem do Trostu. Dřív se Trostu říkalo Hradec,
salón republiky. Jenomže dnes už žádná republika nebyla a Trost byl na pomyslné
hranici civilizace a chaosu. Chaos převládal. Zastavil jsem si drožku a dojel až
před stanici. Dvě šlapky se opodál přetahovaly o nějakého smradlavého pobudu.
Vstoupil jsem do budovy.

"Přejete si, pane?" zeptal se mě obtloustlý umaštěný strážník.
"Jdu za Balášem."
"Pan Baláš má důležitou práci."
"Ano a já mu jdu pomoct." kontroval jsem.
"Ale pane," začal žoviálním tónem "my jsme profesionálové. Pokud chcete
pomoct, po levé straně máte formu-..."
"Okamžitě mi zavolejte poručíka Pavla Baláše, jinak vám to tu roztřískám a
potom si ho najdu sám!" vyhrkl jsem. Drogy dělají divy.
Strážník se údivem zhoupnul v křesle a vzápětí se snažil lapat po pistoli za pasem.
To už jsem měl tasenou tu svoji.
"Dave! Rád tě vidím!" ozvalo se z chodby.
"Čau Pavle, cos to zase nabral za vola?" odvětil jsem.
"Strážník Rotsky tě ještě nezná, tak tu přestaň dělat bordel a pojď za mnou, jo? V
pořádku, strážníku."
***
"Tak kde ho máte?" zeptal jsem se.
"Je na jedničce. Ale Dave..." Pavel se na chvilku odmlčel. "Udělali jsme mu
všechny testy a je čistej. Buď je to blázen, nebo mluví pravdu."
"To nech na mně."
***
Vstoupil jsem do výslechové místnosti. Chlap měl aspoň dva metry, ale seděl tam
jak hromádka neštěstí.
"Pan Sýkora? Lukáš Sýkora?" snažil jsem se mluvit klidně, ale strašně to ve mě
vřelo.
"Ano, pane. Prosím, já to neudělal, pane."
"Neudělal co?!?"
"Nezabil jsem toho člověka, pane."
"Jen sis jeho hlavou vyzdobil stůl, co??" vyštěkl jsem.
"To můj bratr, Tom, pane. Před měsícem mi vlítnul do bytu, že se potřebuje
schovat. Samozřejmě jsem ho u sebe nechal..."
"A dál?"
"Říkal, že po něm jde velký zvíře. Že se mu prej snažej dostat do hlavy nebo co.
Byl fakt divnej, takhle ho neznám. Nevím, do čeho se zapletl."
"Já tu jsem kvůli tý hlavě na stole, o tom začni už kurva mluvit!"
"Omlouvám se, pane. Předevčírem mi váš přítel zaklepal na dveře. Měl průkaz
agenta a ptal se na Toma. Řekl jsem mu, že tu není, ale byl neodbytný. Když
procházel obývákem, tak brácha prostě vyskočil ze skříně a mačetou ho
odrovnal..."

V tom se rozrazily dveře. Stál v nich obrovský chlap, určitě Sýkorův bratr. V ruce
držel bazukoid.
"Jdu si pro Lukiho a ty teď zemřeš, hajzle!" zařval doslova.
Pic, prásk, ozvalo se, jak jsem mu udělal dvě díry do hlavy. V ten moment zařval
metaforicky. Vůbec neměl šanci, svoji pistoli jsem totiž od incidentu se
strážníkem Rotskym měl celou dobu v ruce. Ani nevím proč, drogy prostě dělají
divy. Nikdo nic nenamítal, tak proč ne.

Krátce poté Lukimu vybouchla hlava. Asi to na něj bylo moc, vidět svého bratra
zemřít. Pohled na mé nové bílé tenisky, potřísněné směsí Lukášova mozku a
úlomků jeho lebečních kostí, byl zase moc na mě. Měl jsem obrovské nutkání se
přezout a dát si čáru. Takže nejdřív domů pro čisté boty a pak hned do obuvnictví,
kde dělá můj dealer, říkal jsem si... Vyběhl jsem z výslechové místnosti. Běžel
jsem chodbou směrem k východu, běžel jsem jako drak, když tu najednou někdo
prudce rozrazil dveře, kolem kterých jsem zrovna probíhal.
"Zatracené dveře otevírající se směrem do chodby!" zaklel jsem, když jsem si o
ně rozbil rypák a padal na zem.
Dopadl jsem na dlaždice a sesmýkal se ještě o dobré tři metry dál. Zastavil jsem
se až nárazem do květináče s azalkou. Moje pistole mi samozřejmě vypadla z
ruky.
Ze dveří vyšla mně dobře, řekl bych až intimně dobře, známá postava. Byla to
moje manželka, Pucie.

V jedné ruce držela mačetu, v druhé katanu.
"Teď končíš, ty sráči..." řekla s ledovým klidem, zatímco se ke mně pomalu
blížila.
"Miláčku, po tolika letech se mě rozhodneš navštívit a hned jseš takhle vášnivá?"
odvětil jsem, zatímco jsem se snažil vstát.
"Ty nejseš nic, teď jsem s velkým zvířetem." to už byla dobrý metr ode mě.
"Lásko, to nějak vyřešíme." odvětil jsem. Po ruce jsem neměl nic, čím se bránit.
Jen ten květináč, o který jsem se při pádu zastavil. Rychle jsem ho zvedl před
sebe, zatímco po mě máchla katanou. Tohle nebyl nippon steel, folded over
milion times, nebo jak se to říká. Myslím, že to byla normální čínská maketa,
protože se proti květináči roztříštila na kousky.
Vycítil jsem příležitost a vší silou jí praštil květináčem s azalkou do hlavy.
"Tady máš kytku, ty píčo. A tohle považuj za rozvod." to ale už neslyšela, protože
měla hlavu na sračku a byla mrtvá.
***
Sebral jsem mačetu a svoji pistoli. Vyšel jsem z budovy a zamířil zpátky do svého
bytu. V tom se najednou nebesa rozestoupila a jako Mr. Bean se z velké výšky
zřítila naprostá obludnost. Čtyřmetrový bílý jelen s šesti kalachy přivázanými k
paroží a s bazukoidem na zádech. Z nozder mu šla pára, oči žhnuly rudě. Z mordy
mu tekly proudy slin. Bazukoid byl nastaven na "zabít".
"Já jsem Velký Zvíře. To já posedl Toma. To já zabil Michaela. To já ti šukal
manželku potom, co jste se odcizili!" jeho hlas hřměl, jak se mi posmíval.
"Tak to teď chcípneš jako oni." snažil jsem se mluvit klidně a sebejistě, ale strach
ze mě byl doslova cítit. Ani jsem nestihl vyhlásit hnědý poplach.
"Ty jsi malý človíček, proti Velkýmu Zvířeti nemáš šanci." řekla obluda a
výhružně dupla kopytem.
"Za pokus nic nedáš." odvětil jsem. Tohle byla má jediná šance. Ještě jsem to
nikdy nezkoušel, ale jednou jsem to viděl ve filmu. Zvedl jsem mačetu před sebe
a přímo proti ostří vystřelil tři rány. Mělo to fungovat tak, že se kulky rozpůlí a
ustřelí Zvířeti kalachy přímo z paroží. Drogy jsou sakra droga. Ale mačeta byla
tupá, jistě musela upižlat mnoho brazilských hlav. Podařilo se mi trefit jen jeden
kalach.

Poté pro mě nastalo peklo, bazukoid a zbylých pět kalachů začalo pálit. Schytával
jsem jednu střelu za druhou, rvaly mi maso, z orgánů jsem měl krvavý guláš.
Upadl jsem na zem a válel se ve směsi vlastní krve a sraček. Postupně jsem
ztrácel vědomí. Byl jsem si jistý, že tohle je konec.
***
Probudil jsem se v nemocničním pokoji.
"On žije!" vykřikl ženský hlas.
***
Později jsem se dozvěděl, že zatímco se Zvíře soustředilo na mě, Rotsky a Baláš
ho jednoduše rozstříleli z boku. Poté mé ostatky převezli na nejlepší kliniku na
Floridě, kde mě nejdřív týden louhovali v bactě, potom týden v medigelu, potom
pro jistotu ještě tři dny v koltu a nakonec mi přímo do mozku naprali stimpack.
Potom mě dali do postele a zabalili do peřin. Kolem půl třetí ráno jsem začal
dýchat a v pět mi začalo tlouct srdce. V sedm už jsem měl masivní ranní erekci.
V tu chvíli se všichni začali radovat. Žiju. Dal bych si čáru.
***.
A že se bacta vyrábí v jiné galaxii a lidstvo nemá mezihvězdný pohon? Že zásoby
kolta došly před 4000 lety? Že medigel a stimpack v našem století ještě nebyly
vynalezeny? Inu, po zabití Velkého zvířete se z Baláše a Rotskyho stali
světoznámí hrdinové. Dokonce i sám Velitel Vesmíru jim přiletěl dát medaili.
Když mu povyprávěli o mé udatnosti a odhodlání stojíc tváří v tvář smrti, řekl, že
by se mnou někdy rád zakalil, všechny ty věci prostě někde sehnal a nejlepší
pozemské doktory naučil, v jakém pořadí se mají aplikovat. Krátce nato však
musel odletět pryč a na tu kalbu už nikdy nedošlo. To je to jediné, čeho ve svém
životě lituju. Jo a ten ženský hlas, který jsem slyšel jako první věc po mém
zmrtvýchvstání? To byla jedna kozatá asiatka, která tam pracovala jako sestra.
Poté, co jsem podepsal revers, jsem se s ní oženil a žili jsme šťastně až do smrti.
Konec.

A nebo ne?
Další dobrodružství Davida Vyšňupálka již brzy!