Divoký svět 1

KAPITOLA 1

            Ozval se pronikavý zvuk budíku a Frank otevřel oči. Rychle budík zamáčknul, aby neslyšel ten příšerný zvuk, a přemýšlel co je za den. Bylo pondělí. Pondělí, velice brzy ráno, a Frank dnes nastupoval do nové práce v místním přístavu. Před pár týdny přišel o práci, a nové místo manipulačního dělníka pro něj byla jako dar z nebes. Nabízená nástupní mzda sice nebyla nic moc, ale pro začátek ideální. Alespoň bude z čeho žít. A po čase určitě přijde něco lepšího. Ať už v docích, nebo jinde.  

Promnul si oči, protáhl se a pomalu vstal z postele. Tak jako každé ráno, i dnes ho čekal pravidelný rituál ranních úkonů. Dojít si na záchod, vyčistit zuby a stvořit něco, co vzdáleně připomínalo snídani. Vyndal z lednice marmeládu, vzal ze stolu tři housky a odnesl si je na balkon, kde rád snídával, kdy to jen šlo. Měl chvilku čas, než se mu uvaří voda na kafe. Ta ho ve spojení se snídaní a cigaretou spolehlivě dokázala probrat, a dodat tolik potřebnou energii do nového dne. Frank bydlel ve 24. patře prostředního věžáku, co stojí u dálnice lemující pobřeží, a spojovala sever země s jihem. Koupil zde byt před třemi roky, a měl štěstí na jeho polohu. Stál sice u dálnice a o nedostatek hluku a smogu tak neměl nouzi, ale zároveň měl i něco, za co boháči platí vysoké částky. Z bytu měl nádherný výhled na celé město i celý záliv s přilehlými ostrovy. Nemohl se tohoto panorama nabažit, a tak si ho užíval vždy, kdy jen mohl. Ať už byl ve stresu, aby se uklidnil, nebo byl v pohodě a chtěl se pořádně zrelaxovat.

            Když dosnídal, pustil do oblékání. Přemýšlel, co so si obléct a nemohl si dlouho vybrat. Nechtěl první den v práci vypadat moc obyčejně, přeci jen to byl jeho první den. Na druhou stranu mu ale blesklo hlavou, že přeci bude celý den běhat po přístavu, a dělat různě namáhavou práci. Na to se zase nehodí příliš pěkné oblečení. Měl by mít něco pohodlného, v čem se bude cítit dobře. Nakonec se rozhodl pro neutrální černé rifle a kostkovanou červenou košili. Ale i tak stál dobu před zrcadlem, a snažil se co nejlépe upravit. Přeci jen chtěl udělat dobrý dojem. Nakonec se s úpravami spokojil, a byl připraven vyrazit.

            Protože bydlel na druhém konci města, už večer přemýšlel o tom, a plánoval, kudy by bylo nejlepší jet do práce. Ve všední den ráno bývá Riverbed dost ucpané, a tak nechtěl přijet hned první den pozdě. Ale nechtěl jet ani zbytečně dlouhou oklikou, kde by sice byla doprava menší, za to by cesta trvala příliš dlouho. Už stál u výtahových dveří, a než přijel výtah až nahoru, usoudil, že je zbytečné se stresovat. Pojede nejkratší možnou cestou. Vyrazil z domu s dostatečným časovým předstihem, a tak by ho nemuselo nic překvapit. 

            Předchozího dne zaparkoval o dvě ulice dál. Vrátil se domů z výletu o něco později, a blíže k domu už nebylo volné místo. Udělal si tedy menší procházku. Cestou k autu ještě stihnul potkat kamaráda z dětství Davida, který bydlel ve vedlejším domě. Shodou okolností ten den také nastupoval do nové práce. Prohodili spolu pár slov, a domluvili se na večer, že zajdou někam posedět, a podělit se o své nové zážitky z prvního dne v novém zaměstnání. Nasednul do auta, nastartoval a vyrazil. Frankovým autem byl starý Citröen, který dostal od otce. Nebyla to sice žádná limuzína či závoďák, ale svoji službu udělal. Nepršelo na něj, nefoukalo dovnitř, a auto ho spolehlivě dovezlo tam, kam potřeboval. Dojel na hlavní silnici, a vydal se doprava, kolem obchodního domu. U něj odbočil opět doleva. Ze začátku byla silnice sice trochu klikatá a plná zatáček, ale jenom do té doby, než se dostal na hlavní silnici. Ta ho poté spolehlivě dovedla až do cíle. Nemusel moc dávat pozor, protože byl na hlavní, a mohl tedy popřemýšlet o jiných věcech. Než tedy dojel do svého nového působiště, proběhlo mu v hlavě spousta myšlenek. Ale již nějakou dobu se ho držela obzvlášť jedna. Ta se mu vracela a odcházela. Stále dokola. Už si ani nepamatoval den, kdy by mu nepřišla na mysl. Není to tak dlouho, co se mu vrátily touhy z dětství, a oživily tyto myšlenky. Jako malý chodíval s mámou okolo místního přístavu, když ho doprovázela do mateřské školy, či okolo projížděli k prarodičům. Už v té době vnímal velké lodě zakotvené u mola, rachot běžících strojů, spousta kamionů jezdících dovnitř a ven a zvláštní technický smrad , či snad vůně, kterou v těchto místech vždy cítil. Připadalo mu, že si tyto věci pamatuje už od té doby, co se narodil a začal vnímat svět okolo sebe. ´´Alespoň jednou se podívat za bránu, a objevit všechna ta tajemství uvnitř. Či v docích snad jednou pracovat.´´ Tyto touhy si z dětství velice dobře pamatoval. Tak jako ostatním dětem, i jemu přišel přístav jako tajemný a úžasný svět určený pouze pro dospělé. Vše bylo za plotem, a nikdy se nenaskytla příležitost se za plot, byť jen podívat. Natož se tam jako malý dostat. Byl tedy moc rád za to, že se mu nyní tato příležitost najednou naskytla. Je to splnění jednoho z dětských přání. A tento dětský sen si mohl splnit díky tomu, že se narodil a žil v Riverbed, největším a nejrušnějším přístavu Coastairského království.

            Městem projel celkem rychle a čistě. Až se sám divil, že to šlo tak snadno. Dokonce dorazil s desetiminutovým předstihem. Napadlo ho, že by to mohlo být vybranou trasou, pro kterou se rozhodl na poslední chvíli. Přeci jen to byla hlavní silnice bez semaforů a s minimem zatáček. Doprava tedy mohla být plynulejší a rychlejší. Zaparkoval auto kousek od vrátnice, vzal si věci a vystoupil. Ihned ucítil tu povědomou vůni tajemství z dětství. Byla umocněna pěkným teplým počasím. Byl začátek června, a v létě všechno vonělo více, lépe a intenzivněji. Už zde sice jednou byl na pohovoru, ale tenkrát si to zde pořádně neprohlédl. Teprve teď si uvědomil, že vrátnice a hlavní budova stojí opačně, než si pamatoval, nebo si při poslední návštěvě stihnul všimnout. Rozhodl se ještě pro jednu rychlou cigaretu, než půjde dovnitř. Nevěděl, kdy si bude opět moci zakouřit. Opřel se o auto a zapálil si. Už několikrát s tímto zlozvykem chtěl skončit. Dokonce už se mu i párkrát povedlo, že vydržel měsíc či dva bez cigarety, ale opět se vyskytla situace, kdy si nevědomky automaticky zapálil. A uvědomil si to, až když zahodil nedopalek. Nepomohlo mu ani to, že byl nějaký čas bez práce.

Nadešel čas k nástupu do zaměstnání. Bylo pět minut před osmou, a bylo by vhod, kdyby neměl zpoždění, a přišel na čas. Vzal si batoh a ledabyle si ho přehodil přes rameno a šel. Recepce se nacházela v přízemí hlavní, desetipatrové budovy. Už od pohledu člověk poznal, že její stavbě, a následné pozdější rekonstrukci se dbalo na to, aby budova působila pompézním a reprezentativním dojmem. Kromě výšky si člověk všiml čistě bílé omítky, na které byly různé námořní a loďařské motivy a symboly. Celistvost v pravidelných intervalech narušovala okna, která měla tu vlastnost, že měnila barvu s ročním obdobím a denní dobou. Přes léto měla odstíny modré a oranžové. Přes zimu byla spíše šedá a bílá. Zároveň byla uspořádána do dlouhých řad, podle toho, kolik místností spojovala, a kde bylo důležitější mít více světla.

Přistoupil k rozjíždějícím se dveřím, a vešel do recepce, rozhlédl se a zamířil k přijímacímu pultu. Za ním seděla sympatická žena ve středním věku s brýlemi, a středně dlouhými hnědými vlasy. Možná měla hodně práce, nebo byla zvyklá na častější provoz na recepci, nebo se jenom nechtěla nenechat vyrušit od práce, protože od počítače ani nezvedla hlavu, a dále pracovala. Možná také chtěla od rána stihnout co největší množství práce, aby později měla čas na oddych, a proto nevěnovala pozornost jakémukoliv dění ve svém okolí.

            ´´Dobrý den, já jsem Frank Palmer, a dnes tady v loděnici nastupuji´´, začal nesměle Frank, a ve tváři se mu objevil mírně nervózní úsměv.

            Dáma až teprve nyní začala reagovat. Zvedla oči, opětovala úsměv, a prohlédla si Franka od hlavy až k patě, a zpět. ´´Dobré den, ano, už o Vás vím. Pan vedoucí říkal, že dnes někdo nový nastoupí. Mám tu upomínku.´´ A letmo kouknula na kalendář, kde měla připnutý lísteček. ´´Chvilku vydržte, ohlásím Vás panu vedoucímu, že už jste tady.´´ ´´A on si Vás převezme´´ Poslední větu už říkala se sluchátkem na uchu. Jenom stiskla tlačítko rychlovytáčení a oznámila přítomnost nového zaměstnance. Poté ještě chvilku něco říkala, párkrát přikývla, než sluchátko položila, a opět se podívala na Franka.

            Hovor proběhl tak rychle, že Frank ani nestihnul mrknout. Alespoň si tak připadal. Jenom mu hlavou rychle proběhla myšlenka na tu rychlost a přesnost.

            ´´Tak, a pan vedoucí už o Vás ví. Za chvilinku přijde dolů, a vyzvedne si Vás. S ním poté na personálním dořešíte zbytek. Chvilku vydržte´´, pronesla dáma a opět se vrátila k práci.

            ´´Děkuji mockrát´´, pronesl s úsměvem Frank, ale dáma už ho asi opět neslyšela. Znovu koukala do počítače a pokračovala v práci. Popošel kousek dál od pultu a čekal. Všiml si velkého zrcadla a chtěl ještě pro jistotu zkontrolovat svůj zevnějšek. Jak se podíval do zrcadla, viděl dámu z jiného úhlu než před chvilkou. Opět měla ten neutrální výraz upřený do monitoru počítače a automaticky klepala prsty do klávesnice, s občasnými pohledy mimo monitor do papírů pro ověření pravosti údajů. Říkal si, že mu trochu připadá jako robot oblečený do lidské kůže, naprogramovaný na úřednickou práci. Už jenom čekal, že se jí přehřeje hlavy, ze které se jí následně zakouří a následně se vypne. Ale to už mírně nechal rozjet svoji bujnou fantazii. Rychle se vrátil do kontroly svého zevnějšku. Uvědomil si, že je mírně nervózní. Ve svém nitru cítil mírný svíravý pocit. Sám vůbec nevěděl proč. Možná to bylo proto, že bude v novém prostředí. Snažil se ten pocit zapudit, protože sám věděl že je absolutně zbytečné být nervózní. Přeci mu nic hrozného nehrozilo. Alespoň zatím, ale o tom ještě vůbec nevěděl, a neměl žádné tušení, co mu následující dny, týdny a měsíce přinesou.