Záměr a realita

Hospoda pod názvem Útěk byla dnes poměrně klidným místem. V pátek večer tu bývá narváno, ale díky vánočním trhům a příznivému počasí se většina lidí zdržovala venku u punčových stánků.

Soukromý detektiv Adam Šťastný seděl v zadním salónku. Ob dva stoly seděla čtyřčlenná rodina. Hlasitě se bavili a děti, dva mladí kluci, se pošťuchovaly.

Když viděl všechnu to radost a šťastné pohledy rodičů, bodlo ho u srdce.

„Venku tak krásně a ty tu sedíš jak hromádka neštěstí,” ozval se za ním známý hlas. Ani se neotáčel. Pavel si sedl naproti němu. Hned za ním do salónku vešla další postava. Taky muž, celý v černém sportovním oblečení. Měl krátké černé vlasy a nebyl zvlášť vysoký. Adam mu dál nevěnoval pozornost.

„Tohle bude krátké.” Pavel se odmlčel, jakmile mu číšnice přinesla lahvičku perlivé vody. Adam mlčky sledoval svého přítele, se kterým se znal už ze školy. Od policie odešel před pěti lety a dal se na soukromou dráhu, ale s Pavlem zůstal v kontaktu.

„Poslouchám,” řekl Adam.

Pavel se krátce napil. „O Jure s.r.o. jsi měl pravdu, ale bez dalšího důkazu se nehneme.”

„Jak nehnete? Pět mrtvých během posledních pěti měsíců. Vždycky pár dní předtím se v kanceláři Jure objevili lidi Arnošta Svázaného, kvůli novému případu,” řekl Adam a doplnil poslední slova vzdušnými uvozovkami.

„Ale všechny ty případy jsou legitimní.“

„Hovadina a ty to víš. Nechodí tam řešit průsery svých zaměstnanců. Maskuje tím svůj reálný byznys. Přijdeš za ním, objednáš si něčí zmizení, on pak jde k Jure a je to. Na fotkách, co jsem pořídil, je vidět, že má u každé faktury dodatek.”

„Ale ty fotky jsou pořízené nezákonně. Je mi to líto, Adame, vážně, ale bez přímého důkazu se dál nehneme.” Pavel dopil zbytek vody. Pak vstal a oblékl si zimní bundu. „Nech to být,” řekl a chytil Adama za rameno. „Čím víc do toho budeš strkat nos, tím hůř to může dopadnout.”

„Nevím, jak hůř už by to mohlo dopadnout.”

„Katka by chtěla, abys žil. Nechtěla by, aby se ti něco stalo.”

„Tady nejde o pomstu. Chci, aby čelil spravedlnosti. To, co se stalo, mě v tom jen utvrdilo.”

„Utíkáš, Adame. Tak moc se na tohle soustředíš, že si nechceš přiznat pravdu.” Pavel se pomalu rozešel.

„A ta je?”

„Ať máš sebelepší záměr, realitu nezměníš,“ řekl Pavel a odešel.

Adam se napil piva a rozhlédl se po salónku. Muž ve sportovním oblečení seděl zády k němu a podle obláčků páry popíjel čaj. Rodiče s dětmi se chystali k odchodu. Číšnice od jejich stolu přešla k jeho.

„Ještě jedno?” zeptala se.

„Ne, díky,” odvětil nepřítomně.

Nepřestanu. Budou mě muset zabít, abych to vzdal, řekl si.

Rodina podržela dveře dvěma mužům. Adam je díky letem stráveným u policie bez problému odhadl. Oba střední výšky, střední váhy. Obyčejné oblečení, nijak zvlášť upravený zevnějšek.

Sedli si k jeho stolu.

Adam věděl, že šťourá do vosího hnízda, ale netušil, že dostane žihadlo tak brzy.

„Jen v klidu dopijte, ale potom jdete s námi,” řekl jeden z chlapů.

„My se známe?” pronesl Adam dost nahlas. Bylo mu jasné, že obsluha nic neudělá; bezpochyby také poznali, co jsou zač. Muž ve sportovním oblečení se však k odchodu očividně nechystal. Takhle to dělají všichni. Lepší nic nevidět. Adam tušil, že venku čekají další.

„Ne, ale poznáme se. Hned.”

Adam ucítil na stehně pod stolem tlak čepele.

„Neřekli jste, že pán může v klidu dopít?”

Ta slova přišla od muže ve sportovním oblečení.

Adamovi noví společníci se otočili jeho směrem. Muž dál klidně seděl, otočený zády.

„Není slušné odposlouchávat cizí rozhovory,” řekl ten, který držet Adamovi u nohy nůž.

„Jsme na veřejném místě. Mluvíte dost nahlas. A co tak slyším, slušně se tady k pánovi nechováte.” Muž neměl zvlášť hluboký hlas a mluvil klidně. Jistě neměl tušení, s kým má co dočinění.

„Hleďte si laskavě svého,” řekl znovu chlap s nožem a otočil se k Adamovi. „A my jdeme ven. Hned.”

Adam vstal a oblékl si bundu. Muž ve sportovním oblečení mu věnoval krátký pohled. Měl modré a hluboko posazené oči. Něco mu naznačovaly, ale Adam kupodivu nedokázal říct, co. Nesčetněkrát seděl naproti podezřelému a četl v jeho očích jako v dětské knížce. Tady si připadal, jako kdyby se koukal do učebnice jaderné fyziky.

Když procházel kolem obsluhy, všichni odvraceli zrak. Nikomu z nich to nevyčítal. Teď měl úplně jiné starosti.

Odvedli ho o tři bloky dál do zapadlé uličky. Tam uviděl další dva. Oba drželi něco dlouhého v rukou. Vypadalo to na baseballové pálky. Tak tady končím, pomyslel si.

Adam přemýšlel. Nabízelo se složit jednoho a pak se dát na útěk, ale druhý chlap mu u zad stále držel nůž. Jediná možnost byla ho odzbrojit, zranit druhého a pak se dát rychle na útek v naději, že stihne doběhnout na zalidněné ulice dříve, než ho doženou.

Ohlédl se a spatřil další postavu. Takže jich bylo pět.

Nehodlal jim to však usnadnit.

„Dobře, pánové, zkraťme to. Mám to přežít, nebo ne? Byl pan Svázaný hodně specifický?” zeptal se.

„Byl,” řekl chlap s nožem, „ale dal nám volnou ruku. Prý se máme pobavit. Chtěl se tě zbavit později a speciálně. Ale protože neležíš v žaludku jenom jemu, rozhodl se nečekat.”

Tato věta vyvolala u Adama několik otázek, ale nestihl se nad nimi zamyslet. Chlap po jeho pravici ho silně udeřil pravou pěstí do spánku. Adam se zvládl vzpamatovat, a než se k němu přiblížil kápo s nožem, praštil ho pěstí na solar a odzbrojil.

Tady jeho štěstí ale skončilo. Ve tmě se k němu přiblížili ostatní s pálkami a jeden ho udeřil do ledvin. Adam se svalil na zem a snažil se co nejvíce si krýt hlavu. Všichni čtyři do něj začali kopat.

Omlouvám se, Kači. zklamal jsem tě. Zase.

Najednou všichni čtyři přestali. Adam nechápavě vzhlédl. Zvonilo mu v uších a snažil se zaostřit na místo, kam se všichni dívali. Něco si uvědomil. Kde je ten pátý?

„Omlouvám se, že ruším, ale přijde mi, že někoho mlátit ve čtyřech je krajně neslušné,” řekl někdo na konci uličky. Adamovi se konečně podařilo zaostřit. Poznal muže ve sportovním oblečení. Svítilo na něj mdlé světlo pouličních lamp. Měl na hlavě kapuci a přes nos šátek. U jeho nohou ležel pátý chlap z Adamovy popravčí čety. Muž tělo překročil a klidně k nim vykročil. Čtyři chlapi chvíli váhali, ale potom se rozešli proti muži v kapuci.

První se po něm rozehnal pěstí. Muž se ale skrčil tak, že mu útočníkova pěst sjela po zádech, a loktem ho kolmo od pasu praštil do obličeje. Hned nato zaútočil druhý chlap. Chtěl muže v kapuci srazit na zem. Ten byl ale rychlejší – naznačil krok na jednu stranu a uskočil na druhou. Druhý chlap kolem něj proklopýtal a dostal přitom loktem do spánku. Mezitím se vzpamatoval první útočník, ale příliš pozdě. Než se stihl rozmáchnout, schytal kopanec do rozkroku a svalil se na zem.

Adamovi se podařilo zvednout na jedno koleno. Viděl, jak zbývající dva chlapi zaváhali. Nakonec na sebe odhodlaně přikývli.

„Vážně?“ pronesl muž v kapuci. Z jeho hlasu byla cítit chladná sebejistota a varování, které ale ignorovali.

První pěst zblokoval zvednutými předloktími, zachytil ruku levačkou a pravou se ohnal loktem do útočníkova obličeje. Poslední chlap ho chtěl chytit kolem krku, ale muž se po prvním úderu plynule otočil ve směru pohybu a nastavil přitom druhý loket do výšky protivníkova obličeje. Adamovi se zdálo, že slyšel křupnutí.

Z obou útočníků, omámených údery, se tak stal snadný cíl. Jednoho z nich muž nakopl do rozkroku, druhého praštil otevřenou dlaní do hrtanu a přitom mu dupl na kotník. Útočník se se zachroptěním skácel na zem.

Mezitím se vzpamatoval kápo s nožem. Rozběhl se na muže v kapuci, připravený zaútočit shora.

„Pozor!” křikl Adam.

Jeho ochránce jako by měl oči i vzadu. Ani se nepohnul a chytil útočníkovu ruku s nožem těsně nad sebou. Rychle se protáhl pod rukou s nožem a zvrátil mu ji do nepřirozené polohy. Dostal se tak chlapovi za záda. Nůž zacinkal o dlažební kostky. Nato muž útočníka kopl do podkolenní jamky a chytil ho do kravaty. Po pár vteřinách chlap ochabl.

Adam se s námahou postavil a sledoval, jak se zbývající chlapi dávají na útěk.

Muž v kapuci k němu přišel a něco mu vtiskl do ruky. „Omlouvám se, nemohl jsem odejít bez zaplacení. Plánoval jsem dojít dřív.”

Adam zatřásl hlavou. „Cože? Nechápu…”

„Běž domů a vyspi se, pak pochopíš. A nikde ty papíry neztrať, to by bylo trapný.” Muž se otočil k odchodu.

„O co jde? Co to je? Vy jste věděl, co jsou zač?” zeptal se Adam.

Muž se na chvíli zastavil. „Tvůj přítel se mýlil.“ Pootočil se na Adama. „Náš záměr je to, co vytváří realitu.”

Nato zmizel ve stínech.

 

O tři týdny později

Jak se ukázalo, té noci Adam získal papíry s nezvratným důkazem, že společnost Jure vlastní Arnošt Svázaný. Podle oficiální verze si Adam v přestrojení a pod falešným jménem objednal zmizení jistého Adama Šťastného. Společnost se bránila, že ho tam nikdy neviděli, ale papíry byly papíry, a vše měli černé na bílém – podpis Arnošta Svázaného i offshorový účet, na který mu přišly peníze za danou službu.

Adam nikomu neřekl o tom, co se tehdy doopravdy stalo. O muži, který si tenhle útok objednal a pak tam byl, aby mu zabránil. O muži, který mu dal všechny dokumenty potřebné k rozložení zločinecké organizace. 

Na jeho poslední větu však nikdy nezapomněl.

Náš záměr je to, co vytváří realitu.