Mozaika 5, I.: Brífink

„Připadám si tak trochu privilegovaný,“ řeknu se skleničkou v ruce. Na Sicílii jsem přicestoval teprve před pár hodinami a našel jí v chaotickém stavu, přesně, jak jsem čekal. Ten šok z jaderných útoků zřejmě velmi dlouho nepomine.

„Ser na privilegovanost, tady si na rovnost nikdo nehraje. Navíc, potom, co se stalo, si se přihlásil obdivuhodně rychle a disciplinovaně,“ odpovídá stroze Marie a posadí se ke svému stolu, u kterého taky sedím. Kancelář je vcelku tmavá, paprsky zapadajícího slunce pronikají přes stažené rolety a na vrásčité tváři Marie vidím tisíce obav i starostí.

„Jaká je situace?“ otázka, kterou nechtěla, abych položil, ale byla nevyhnutelná.

„Velká špatná. Tak by se to dalo říct. Vlastně nevím, kde začít. Padají hlavy.“

„To se dalo čekat. Lid chce obětní beránky. Kdo to odnesl?“

„Náčelník štábu a polovina ředitelů sekcí Direktoriátu. V podstatě celé analytické oddělení rozvědky šlo na špalek. Všichni bez práce, a někteří obvinění ze zrady.“

„Až tak?“

„Zástupce ředitele nejspíše dostane doživotí. Oficiální zpráva rozvědky tvrdila, že Atlantská federace nepokročila dostatečně ve vývoji jaderných zbraní, že nemají nosiče, ani kapacity k útoku na naší říši a političtí analytici tvrdili, že federace je na pokraji zhroucení a vnitřních rozporů. Naprosté podcenění konexí mezi Atlantidou a Švýcarskem. To byla buď idiocie, nebo zrada. Císař byl úplně nepříčetný. Nikdy jsem něco takového neviděla, ani nikdo jiný u dvora.“

„A ty se mu divíš?“

„Lhala bych, kdybych řekla, že ano. Asi bych taky takhle řvala.“

„Co teda bude se mnou?“

„Upřímně, zatím nevím. Ještě vůbec netušíme, jak budeme postupovat, a kam koho nasadíme, ale mám pár možností. Co bys řekl na taktické operační skupiny?“

„Co to je?“

„Před čtvrtrokem zřízený program. TOS mají za úkol podporovat na frontě i v týlu postup našich sil, infiltrovat nepřátelská území, zpracovávat cenné cíle, podporovat průlomy na frontových liniích, zajišťovat zásobování a evakuace bojovým jednotkám…“

„Holky pro všechno?“ a usrknu si skotské.

„Dá se to tak říct. TOS jsou složený ze sloužících veteránů i povolanců jako ty. Povolanci ale prochází ročním výcvikem na stanovištích v Libyi, na Kavkaze a Chorvatsku. Hlavní nápor bude samozřejmě nadále ležet na mechanizovaných sborech, pěších a obrněných brigádách a divizích, o tom žádná, ale TOSka bude důležitá. Mám pro tebe, ale i jiná místa.“

„Povídej.“

„Vojenská policie na zajištěných územích, případně velení vojenské policie ve frontových úsecích. Další možnost je poradní činnost při štábu, ale na tu nemáš moc kvalifikace a zkušeností.“

„Na TOSku nemám věk a fyzičku. Už je mi přes čtyřicet. Z toho, co říkáš, potřebujete mladé pro TOSku. Dej mi tu vojenskou policii.“

„V tom případě bych tě měla varovat. Nepůjde jen o zajišťování území, či dozor nad našimi jednotkami a bránění nelegální činnosti, ale i o protipartyzánskou a pacifikační činnost, což nebude úplně jednoduché. Atlantské obyvatelstvo je od dětství systematicky vychováváno k nenávisti vůči impériu, takže kam přijdeme, tam budou partyzáni.“

„Myslím si, že to zvládnu.“

Marie přikývne a přejde k jinému tématu. „Mimochodem, co ten případ na Západě?“

„Nedokončený. Válka do toho hodila vidle. Strašně mě to štve, protože jsem tam byl něčemu na stopě, ale když to srovnám s válkou, tak to bylo nic. Zůstala tam na to jedna vyšetřovatelka, mladá holka, trochu ambiciózní, ale chytrá a schopná. Poradí si. Kdo žvanil, že sem tam měl případ?“

„Akrolites,“ zašklebí se Marie a konečně to vypadá, že na chvíli mizí všechny starosti, které má a snaží se trochu uvolnit.

„Drbna,“ ale vrátím se k nepříjemnému tématu. „Už jsou čísla ztrát?“ přikývne. „A?“

Marie chvíli mlčí, pak se nadechne a promluví. „Mrtvých… blížíme se k miliónu. A stejný počet raněných. Z nich asi polovina zemře na nemoc z ozáření a druhá polovina bude mít trvalé zdravotní následky.“

„Přišel jsem o většinu rodiny,“ řeknu něco, co už Marie ví. „Přežil jen synovec. Doufal jsem, že ještě uvidím neteř, že jí stihnu… byla těžce raněná… ale nestihl jsem. Zemřela na radiační popáleniny, než jsem se vůbec přiblížil k Evropě.“

„Upřímnou soustrast. Já měla to štěstí, že nikdo z mých blízkých nebyl poblíž těch hrůz, takže si nedokáži představit, co teď asi cítíš.“

„To nedokážeš,“ řeknu polozlomeným hlasem.

„Ale nevěš hlavu. Jsou i dobré zprávy."

„Jaké?“

„Portugalsko, Anglie a Dánsko vyhlásilo válku Federaci a Asijské císařství zastavilo veškeré nepřátelské akce proti našemu impériu. Aliance tedy stále existuje a je to malý záblesk naděje,“ řekne s úsměvem a ozve se zazvonění telefonu. „Marie Valdisová, slyším,“ já mlčím, zatímco Marie poslouchá člověka na druhé straně sluchátka, občas přikývne, ale z výrazu jejího obličeje se nedá nic pořádného vyčíst. „Chápu, postarám se o to. Kolik?“ přikyvuje, jako kdyby to mluvčí mohl vidět. „Rozumím. Nashledanou,“ a odkládá telefon.

„Děje se něco?“

„Konečně jsem dostala čísla verbování. Mám k frontovým jednotkám dostat šest tisíc mužů ze svého vojenského okrsku. Motorizovanou brigádu se zaměřením na boj v nížinách.“

„V nížinách?“ Marie přikývne. „To smrdí buď útokem ve Francii, nebo bojem v Polsku. Neříkali, kde je nasadí?“

„Neříkali. Každopádně, na tyhle čísla a informace jsem čekala. Konečně vím, co dělat. Fajn, tvoje rozkazy. Takže bereš tu vojenskou policii?“

„Ano.“

„Na západ od Catanie je vojenská základna. Zaměřuje se na všeobecný i specializovaný výcvik a bojovou přípravu záloh. Je tam štáb a kasárna vojenské policie,“ a Marie začne na počítači sepisovat potvrzení pro moje nasazení. „Budeš zařazen do 102. útvaru vojenské policie. Velitelem je legát Angelo Rossalini.“

„Dobrý chlap a zkušený voják.“

„Znáš ho?“

„Jen z doslechu. Sloužil jsem s jeho bývalým důstojníkem.“

„Výborně. Aspoň ho takhle nepřímo znáš. Hodně štěstí.“

„Děkuji, Marie. Tobě taky,“ a potom, co mi vytiskne rozkaz, tak vstanu a zasalutuji, než odejdu.

„Vítej zpátky ve službě.“