Mozaika 5, II.: Těžko na cvičišti...

Uplynul už půlrok, co jsem dorazil do kasárenského komplexu na západ od Catanie. Hrůza stále nekončí a nepřítel dokázal provést, ještě dva jaderné útoky. Po jednom z nich přestalo existovat Monako a druhý zničil libyjské pobřeží u Tripolisu. Snažíme se tomu nevěnovat pozornost, i když to dost dobře nejde. Musíme se soustředit na náš vlastní výcvik, protože je jasné, že budeme brzy zapotřebí.

Císařská armáda prorazila obranu na Moravě a k nemilému překvapení federálů postupujeme i v oblasti Tyrolska. Švýcarsko nás odráží, ale první oblasti Federace už jsou v našich rukou a jsou to právě tyto oblasti, kam budeme nasazeni pro pacifikaci obyvatelstva, boj s partyzány a zajištění bezpečností týlových složek, až fronta opět postoupí.

Výcvik je zde jasně daný. Ráno rozcvička a další v podvečer, před koncem výcviku. Ovšem fyzický výcvik a střelby tvoří jen malou část toho, co zde zažívám. Učíme se přežití v terénu, identifikaci osob, studujeme řeč těla, studujeme jazyky, hlavně francouzštinu a němčinu, ale i téměř vymírající češtinu, nebo podobně upadající bavorštinu, učíme se jejich kultuře a zvykům a získáváme znalosti ze zpráv frontových jednotek o chování civilistů.

„Pamatujte, náš přístup k civilistům musí být dvojaký,“ vysvětluje komisař Marcin na jedné z hodin, kde sedíme v přednáškové aule kasáren. „Takové jsou instrukce velení. Každého civilistu považujte za potenciálního partyzána, ale pokud Vás požádají o pomoc, budou chtít poradit, či ochránit proti odvetným útokům partyzánů, vyjděte jim vstříc, pomáhejte jim a pomáhejte zásobovačům v zajištění potravin a lékařských materiálů.“

Budeme obrannou linií týlových sil, jak nám vysvětlují komisaři. Frontové jednotky se na nás budou spoléhat, apelují.

„Proč se k nim máme chovat slušně?“ ozývají se očekávané otázky záložáků. I mě ta otázka vyvstala na mysli. Nenávidí nás, oslavují jaderné útoky a vedou proti nám partyzánské útoky. Proč slitování?

„Nevíme, zda si slušným chováním získáme jejich přízeň. Sám si troufnu říci, že nezískáme, ale víme s celkem solidní jistotou, že násilím a represemi si získáme teroristické odvety. Nemějte žádné slitování s teroristy. To Vám musí být jasné. Na všech okupovaných územích je automaticky vyhlášeno stanné právo a podle toho jednejte, ale nedopouštějte se krutostí na civilistech, žádné drancování, rabování, žádné násilí a zabíjení, pouze v sebeobraně,“ pokračují humanistické apely našich vyučujících. „Jděte vojákům příkladem. Pokud to bude nezbytné, tak i se zatnutými zuby chraňte jejich civilisty proti případným represím našich jednotek,“ přiznává, že nejsme schopni naše vojáky držet na uzdě.

A s touto myšlenkou později jdu na jazykové hodiny, a taky na politologii, protože musíme studovat i politický systém a filozofii těch barbarů, stejně jako právo a zákony. Jen tak je můžeme pochopit. Po obědě nastávají hodiny psychologie a sociologie. Tam nás učí, jak rozpoznat podezřelé lidské chování, i to, jak jedná a reaguje okupovaná společnost. A já si začínám říkat, že císařství bude mít s vojenskou policií větších plánů, než jen zajišťování týlu.

To se v průběhu toho půlročního výcviku potvrzuje. Navyšují rozpočty a poradce na výcvik, navyšují počty frekventantů a posílají všemožné utajované rozkazy velitelům.

„Myslím, že si udělal dobře, když sis vybral policii,“ říkala mi při jedné inspekční návštěvě Marie, když jsem s ní byl stranou, u rozpadlé zídky a sledoval základnu.

„Jak to jde tosákům?“

„Teorie dobrá, praxe špatná. Mají obrovské ztráty. Příprava byla hrubě podceněna a příliš rychlá. Dvě třetiny členů TOS jsou zabity, nebo raněny a jen polovina úkolů splněna. Císař uvažuje o rozpuštění TOS a opětovném převedení těchto úkolů pod Direktoriát.“

„Direktoriát, který podělal ochranu říše proti jaderným útokům a podcenil nepřítele?“

„Ano, přesně tomu Direktoriátu.“

„A co my? Vojenská policie. Co bude s námi? Fakt mi neříkej, že naše jednotky budou jen zajišťovat týl. Posíláte nám sem tucty odborníků, nejlepší učitele jazyků, vyučujete nás spoustu věcí, které nebudeme jako vojenská policie potřebovat, a co jsem slyšel ze šuškandy, děje se to tak na většině cvičišť vojenské policie. Proč?“

Marie se pousměje. „Znáš mou pozici. Mohu ti jen říct, že je to v režimu utajovaný, ale víc ti nemůžu říct. A že se máš na co těšit.“

„No to se celý těším. Můžeš mi třeba říct, kde nás hodláte nasadit?“

Marie se usměje. „Lyžoval si někdy v Alpách?“ kroutím hlavou. „Tak si možná zalyžuješ. Asi Tyrolsko. Přesněji řečeno, imperiální komisariát Tyrolsko, nový fešný název.“

„Ještě nemáme ani Innsbruck.“

„Ale máme polovinu Tyrol, které je nutné zajistit. Já ale teď jedu jinam. Byla jsem převelena na iberskou frontu.“

„Jak to tam vypadá? Přes válečnou cenzuru projdou jen útržky.“

„Východní fronta se drží, severní fronta, ale ustupuje. Padla Braga a stahujeme se. Ale je to lepší, než proražení východní fronty. To by rozdělilo Portugalsko na dvě poloviny. Takhle to navíc zkracuje délku východní fronty, takže bude lépe konsolidovaná.“

„Vždycky se snažíš na věci dívat z lepší stránky, že?“

„Asi mi ani nic jiného nezbývá, hlavně, když tam budu velet motorizované legii.“

Na chvíli se odmlčíme a sledujeme záložáky, kteří se chystají na frontu, jak s puškami a samopaly běhají přes překážky, plazí se, doprovázeni výkřiky důstojníků a střelbou slepých nábojů, válí se sem a tam a snaží se přežít tento nepříjemný výcvik, který pro ně trvá teprve pár týdnů. Pro mě už půlroku, ale naštěstí se blíží pozvolna, ale jistě ke svému konci.

Jenže tím výcvik nekončil. Došlo k převelení. Na Sicílii se přeci jen dobře nevycvičíte, pokud jde o Tyrolsko, takže následuje ještě měsíc dalšího podobného výcviku v Bolzanu obklopeném rozlehlými Alpami, pahorky a kopci. Dost velká změna oproti slunné a horké Sicílii, ale byla to potřeba. V Bolzanu se toho dozvíme více a lépe o Rakousku a Tyrolsku, ale už je vidět, že se na něm válka podepisuje více.

Ve městě jsou vojenské nemocnice, zátarasy a ozbrojené hlídky, početná posádka, přes město proudí dnes a denně kolony nákladních vozů s municí a zásobami, nekonečné šňůry těch vozů a cisteren, které mají vyzbrojovat frontové oddíly. Místní lidé pomáhají s ošetřováním raněných, protože i když je fronta dál, žádné lepší město nemáme k dispozici. Města, která byla obsazena, jsou převážně ruinami. Denně je navíc slyšet dělostřelecká palba a zvuky bombardování osmdesát kilometrů vzdáleného. Zbytek výcviku trávíme ubytování v jednom hostinci, který majitel za tučný poplatek propůjčil imperiální armádě.

Je červen 1651 a můj výcvik se blíží ke konci s pozicí poddůstojníka vojenské policie 102. útvaru. Přemýšlím, co teď asi dělá Jasmína? Kde se nachází? Taky někde slouží? Bohužel nemám čas to zjistit.