Mozaika 5, IV.: Panenka

Už je třetí rok války a fronta se posunuje. Pomalu, ale přece a o to krvavěji, než se doufalo. Rosenheim je toho důkazem. Před půl rokem frontové město, nyní týl, který zajišťuje síly a zásoby pro naše vojska obkličující Mnichov. Většinu doby sloužím u Lichtenštejnska, ale tentokrát jsem byl povolán sem, na pomoc místním protipartyzánským oddílům.

Před půl rokem bylo toto místo rozbombardované zbořeniště, kde se bojovalo o každou ulici s fanatickými nepřátelskými jednotkami, nyní už vcelku bezpečný prostor, kde naši vojáci obnovují domy a pomáhají místním lidem, i když ti často o naši pomoc nestojí.

Jedním takovým místem, kde se pomáhá místním, nyní procházím i já. Nejen místním. Polní nemocnice na okraji Rosenheimu zachraňuje životy všem bez rozdílu, a ač se tvářím dost unaveně a ztrhaně po šestnáctihodinové misi s nevalnými výsledky, přesto na mně přítomní hledí s nebývalou radostí, když procházím mezi stany polní nemocnice a v každé ruce nesu bednu s antibiotiky a anestetiky. Každá taková bedna darovaná našimi jednotkami, znamená záchranu desítek životů a uplacení desítek nepřátelských obyvatel.

„Pardon, prosím,“ uslyším vedle sebe ženský hlas. Stojí tam špinavá a vystrašená žena ve starých, potrhaných šatech, která drží nějaký uzlíček. Věnuji jí jen velmi rychlý, letmý pohled, ale zase jí začnu ignorovat. Musíme jim nadbíhat, ale na to už já nemám moc síly, a tak akorát projdu stanovým plátnem a jdu po prkenné podlaze obarvené zaschlou krví raněných a umírajících.

Uvnitř je hlas ženy vystřídán nářkem pacientů, které doprovází pach krve, hniloby i dezinfekce, směs, ze které se chce člověku zvracet umocněná křikem a pláčem raněných, kteří jsou ošetřováni často bez anestetik, protože zásobování vázne. Vždycky mě to zaskočí, i když už bych na to mohl být zvyklý. I ty výjevy, když si koutkem oka všimnu, jak chirurg řeže pilkou pod kolenem raněného vojáka, nebo v jiné místnosti operují šrapnel ve tváři malé dívky. „Jizva zůstane, ale žádné jiné trvalé následky nebudou,“ ujišťuje lékař dívčina otce, který jí tam doprovodil a já dojdu na předoperační, kde položím obě bedýnky.

„Anestetika a antibiotika,“ hlásím a s odporně pronikavým křupnutím se protáhnu.

„Skvěle,“ ozve se sestra a začne prohlížet bedýnky. „Vypadá to, že je tu všechno. Výborně. Kdy dostaneme další zásoby?“

„Snad brzy. Tohle se podařilo našemu útvaru získat při zásahu proti partyzánům.“

„Jsou to naše bedny, že?“

„Ano. Jednotka si to vzala zpátky.“

„Dobrá. Děkuji.“

Rozhlížím se po předoperační chodbě, kde na nosítkách leží ranění a další sedí na lavičkách. Někteří v našich uniformách, jiní v uniformách nepřítele, ale skoro všichni se zakrvácenými a páchnoucími obvazy, které je drží pohromadě. „Pořád to tu vypadá dost špatně,“ šeptám, aby mě moc raněných neslyšelo.

„Není divu. Stále přežíváme ze dne na den a nevíme, zda se nepřítel nepokusí o protiútok. V podstatě chodíme spát oblečení, protože taková protiofenziva může být náš konec. Pokud chodíme spát. Nespala jsem čtyřicet hodin,“ překvapí mě.

„Na to už se federálové nezmůžou, jejich armáda je v rozkladu,“ pokouším se sestru povzbudit průhlednou lží a ona se jen pousměje.

„Taky doufám, ale bojím se, co ještě předvedou,“ pronese sestra unaveně a vrací se ke svým raněným, zatímco já jdu po svých stopách zpátky, odkud jsem přišel.

Křik raněných se vzdaluje a mě napadá, že zkusím najít tu ženu, kterou jsem předtím… vlastně jsem jí ani neodbil, prostě jsem jí úplně ignoroval. Měl bych jí pomoci. Pět minut práce navíc mě nezabije, řeknu si a zhluboka se nadechnu, když opustím stany polní nemocnice.

Venku se rozhlížím po širém prostranství, kde je spousta dalších stanů, náklaďáků a vozů, ozbrojených stráží, raněných zajatců i našich vojáků a taky místních obyvatel, to vše ohraničené kovovým plotem a několika střílnami. Z nedaleké řeky se nabírá voda, která se bude převařovat, protože ve městě voda téměř neteče. Den předtím došlo k útoku partyzánů na vodovodní síť a technici jsou na frontě, takže to chvíli potrvá. Mám pocit, že jsem se vrátil do minulosti, ale přestávám se tím zabývat a raději hledám tu ženu.

Trochu mžourám, ale ženu velice rychle najdu a zjistím, že někdo jiný už splnil svůj dobrý skutek. Doktor a zdravotní sestra přicházejí k ženě a ta se baví s dvojicí vojáků, před kterými mačká ten uzlík, který sebou měla. Okolo jsou další ranění, ale i zdraví lidé, protože tam je kuchyně, která vydává potravinové dávky hladovějícím, kterým jejich vojáci při ústupu sebrali skoro všechno, co měli, a to málo, co jim zůstalo, jim sebrali naši vojáci.

Odvracím se, udělám několik kroků ke svému vozu a ozve se ohlušující exploze. Obrovský výbuch, který mě odhodí stranou, ale ještě než se tak stane, ucítím strašlivou bolest. Bolest, jako když se Vám do těla zaryjí tisícovky malých hřebíků. Nastala jen okamžik po tom výbuchu, který mi skoro prorazil bubínky a já zůstal ležet na kamenité cestě. Slyším nepříjemné pronikavé pištění, které je však nic ve srovnání s bolestí projíždějící mou rukou a mou tváří. Polovinou mé tváře, ze které teče spousta pramínků krve zamlžujících pohled mého pravého oka.

„Oko se podařilo zachránit,“ oznamuje mi lékař. „Ale asi měsíc budete mít zafačovanou tvář. Vytáhl jsem Vám z obličeje přes dvacet střepin,“ pokračuje, když jsem byl po skoro osmi hodinách bolesti ošetřen. Musel jsem čekat. Jiní na tom byli daleko hůř.

Slyšíme stupňující se rámus, já a lékař, který mě ošetřoval. „Co se děje?“ padne otázka k příchozímu vojákovi.

„Evakuace,“ oznamuje.

„Kvůli tomu útoku? To tak poškodil základnu?“ divím se.

„Ne. Celá armáda se stahuje od Mnichova, mnichovská fronta bude rozpuštěna.“

„Nepřítel zahájil protiofenzivu?“

„Ne. Císař přijal naléhání senátu a lidu. Mnichov byl určen za cíl jaderného bombardování. Shodíme na Federaci atomové bomby.“

„Konečně,“ řeknu a zatnu dlaň v pěst. „Začínal jsem mít pocit, že je máme jen na okrasu a s těmihle šmejdy se nedá už jinak zacházet,“ a lékař divoce přikyvuje.

„Jestli se máme škvařit v radiaci, tak oni taky,“ dodává lékař a já opouštím stan.

Venku je stále spousta hořících trosek, těla schovaná pod prokrvácenými plachtami, stovky lidí, kteří pozvolna opouštějí prostory nemocnice a utečeneckého tábora směrem na jih, pryč od míst, kam dopadnou jaderné bomby a mezi tím vším obrovský kráter. Ta výbušnina musela být skutečně dost silná.

„Jak se to stalo?“ ptám se bezpečnostního důstojníka, než opustím tábor.

„Panenka. Tým prohlédl kamerové záběry. To, co ta žena přinesla, byla panenka, ne dítě.“

„A v té panence byla asi výbušnina, že?“