Mozaika 5, V.: Přízrak

Je to děsivé, pomyslím si v duchu a sleduji dlouhou třídu, která se táhne před námi. Je to třída duchů. Snažím si představovat, jak asi vypadala před válkou, před tím, než začala celá ta strašlivá katastrofa. Nejspíše to bylo zalidněné místo plné života, cestujících lidí, aut a autobusů, tramvají i náklaďáků, cyklistů a chodců, ale válka vše přervala. Přervala život, který zde byl, město uvrhla do zkázy a změnila ho v město duchů.

Vidím krátery, pobořené a zhroucené domy, mnohapatrové věžáky, jejichž torza jako hnijící lidské kostry leží napříč ulicemi a křižovatkami. A mezi těmito troskami leží i skutečná lidská torza. Těla tisíců a tisíců federálů, která jsou popálená, uniformy svařené s popálenou kůží, obličeje rozteklé, bez rtů a očí, ležící v zaschlé krvi. Ti šťastnější zemřeli hned, ti nešťastnější po několika minutách nesnesitelné bolesti, jejíž zdroj pochází z centra města, kam mířím se svým týmem. A podobné týmy postupují i dalšími ulicemi a čtvrtěmi Mnichova, který je obkličován našimi postupujícími vojsky.

Vytahuji detektor, který hned začne pronikavě pískat. Prohlížím si čísla, která mi poskytuje a moje náramenní kamera to snímá. Čísla jsou dost nepříjemná. Sundat jedinou část kombinézy, tak za minutu mám život kratší po polovinu, za pět minut mám podepsaný rozsudek smrti do týdne. Klesá to, postupně to klesá s poločasem rozpadu, ale stále je to extrémní. Ani si nedokážu představit, jak strašlivé to muselo být při výbuchu.

Žádná velká škoda, žádná velká zkáza, žádný obrovský kráter jako v Athénách a na jiných místech, které Federace napadla, žádné obrovské požáry a obrovská destrukce. Jen jeden celkem malý kráter ve středu města a sto tisíc mrtvých vojáků, mezi jejímiž těly postupujeme, skoro se brodíme.

„Nikdo neměl šanci,“ konstatuje můj zástupce a já přikývnu, ale nic neřeknu.

„Čekal jsem větší kráter,“ pronáší jiný člen týmu, když se nám po hodině chůze podaří dostat do centra města, kde explodovala neutrino-iontová bomba. Nebe a okolní vzduch jsou stále zbarvené do oranžova, a ač je to hezké a hřejivé zbarvení, všichni víme, že je naprosto smrtící.

„Kdy bude město obyvatelné?“ ozve se z vysílačky hlas císaře Konstantina, který je ve vzdálenosti tisíců kilometrů a přes vysílání svědkem destrukce, kterou bomba způsobila.

„Delší dobu bez ochranných uniforem… řekněme za dva týdny. Trvale obyvatelné bude za měsíc,“ odpovídá inženýr Stauranios, který zapisuje všechny důležité údaje.

„Někdo živý?“

„Ne, detektor pohybu, ani známek života, nic neukazuje, kromě drobných zvířat,“ odpovídám. „Každý si zapněte svoje skenery, rozdělíme se, ať rychle zmapujeme a pokryjeme zamořené území. Umístěte senzory na vytyčené body, které máte na mapě,“ vydávám rozkazy a můj tým se rozchází.

Já sám zamířím k nedaleké stanici metra, která se nachází u náměstí sevřeného vyhořelými věžáky. Vidím, že v některých oblastech neutrina tavila i ocel, roztříštila skleněná okna na tisíce kusů a spálila celé domy. „Veliteli Komnene, jaké je zatím Vaše hodnocení?“ ptá se generál Efremios, který sedí s císařem v jeho pracovně. Efremios je pochopitelně zvědavý na výsledky práce svých vědců a vojenských inženýrů.

„Destrukce majetku nějaká je, větší než jsme doufali, menší než jsme se báli,“ odpovídám. „Ale jinak si troufnu říci, že ostré nasazení neutrino-iontové bomby dopadlo navýsost úspěšně. Sedm nepřátelských divizí prakticky vyhlazených. Jediné doporučení, které bych měl, je snížení úrovně intenzity neutrino-iontového záření.“

„Z jakého důvodu?“ diví se Efremios.

„I poloviční úroveň bude znamenat téměř jistou smrt pro lidi a zároveň sníží riziko požárů a zničení zdejšího majetku. Kupříkladu, narazil jsem na spoustu seškvařených tanků a obrněných vozidel, jejich pásy zničené, elektronika na prach, ale mohlo se je podařit získat, kdyby intenzita neutrin nebyla tak vysoká. Takhle jsou dobré jen na šrot. Zároveň je oblast, která se nachází na klíčovém úseku frontové linie, neobyvatelná pro kohokoliv, tedy i pro naše jednotky,“ pokračuji a cítím strašně nepříjemné sevření vypálených domů, ze kterých na mně dopadají dlouhé černé stíny.

„Dobrá, beru Vaše upozornění potaz a přednesu ho projektové radě. Zkusíme najít optimálnější úroveň.“

Přidávám do kroku, protože bych se rád vrátil dříve na základnu, ale stále mám úkol ke splnění. Umístění senzoru na jednom z určených stanovišť. Senzoru, který bude sbírat tisíce dat a údajů o situaci v okolí a monitorovat vývoj ozáření. Můj senzor má být umístěn do podzemních stanic metra, aby se vědělo, jak účinně záření proniklo pod zem.

Dojdu k nepojízdným eskalátorům a rychle scházím po desítkách schodů do úplné tmy, takže si zapínám noční vidění na monitoru. Nechci tam někde zakopnout, protože sebemenší poškození kombinézy by znamenalo téměř smrtící následky. Naštěstí o nic nezakopnu, ani o spálená těla federálních vojáků snažících se najít úkryt v podzemí. Je patrné, že i podzemí je nedokázalo ochránit před smrtící radiací.

Uprostřed těly posetého perónu liduprázdné stanice metra položím skener, který zapnu a zadávám příslušné příkazy k monitorování oblasti, ale v tu chvíli uslyším pípání na detektoru pohybu a známek života. Trhnu sebou a začnu se rozhlížet všemi směry. Instinktivně popadnu automatickou pušku a mířím s ní před sebe. Není, ale možné, aby tu někdo přežil. Záření je jen o málo slabší, než na povrchu.

„Stát! Kdo je tam?“ zakřičím k postavě na opačné straně perónu. Pořádně jí nevidím. Není moc vysoká, ani nevypadá, že by měla uniformu, jen tak tam stojí a zprvu se nehýbe. Až při dalším vykřiknutí se otočí. Pořád na ní mířím a v tom momentě se to stane. Postava vyrazí mým směrem, ale neběží. Ne jako normální člověk. Vypadá to jako děsivě rychlá chůze, rychlejší, než jakou jsem, kdy viděl a během dvou, možná tří vteřin překoná desítky metrů vzdálenosti mezi námi, až stane přímo přede mnou. „Jasmíno?“ stojí tam Jasmína. V očích má nepřítomný výraz, ale zároveň pronikavý pohled upírající do mých očí.

„Proč si mně tam nechal?“ zašeptá a v tom momentě se její obličej začne rozpadat, její ruce spadnou na zem, nohy se podlamují, kůže se mění v šedivý popel a ona v hromádku, která se rozplyne ve vzduchu. Strachy rychle oddychuji a snažím se vzpamatovat z toho, čeho jsem byl právě svědkem.

„Omlouvám se, císaři, asi jsem měl nějakou halucinaci z přepracování,“ vylopotím ze sebe, abych vysvětlil, co jsem řekl a nebyl za blázna. I když možná díky tomu budu za blázna.

„Přetažení. Vraťte se na základnu a odpočiňte si,“ nařizuje císař a přeruší spojení.

„Císaři,“ promluví Efremios. „Proč jste mu neřekl, že jsme to taky viděli?“

„Vy jste něco viděl, generále?“ zeptá se císař.

Generál se hned vzpamatuje. „Ne, máte pravdu. Asi jsem taky přetažený. Jdu se vrátit na projektovou radu,“ dodává a rychle se rozloučí.

Císař potom vyťuká několik kláves na počítači a zobrazí si mou osobní složku.