Mozaika 5, VI.: Zátah

Tahle situace byla velice nepříjemná a taky nebezpečná. Dlouho jsem musel rozmýšlet každý jeden krok, který bude učiněn, a co uděláme, jak budeme postupovat. Tohle byl jeden z úkolů vojenské policie, kterým jsem byl pověřen a byl to úkol, kterému by se chtěl každý vyhnout. Tím spíše, že celá služba u vojenské policie mi začínala spíše připomínat úřednickou, nebo diplomatickou službu a já čím dál tím více chápal, že o policejní službu nepůjde. Hlavně, když budu jmenován jako zástupce prefekta u Lichtenštejnska.

„Mám pocit, že nás posílají na smrt,“ říkám Leonoře, když uprostřed noci sedíme v zaparkovaném náklaďáku a z dálky sledujeme starou loveckou chatu. Nachází se na mýtině, obklopená černými, skoro neprostupnými lesy. Není moc stará, ale dost pochybuji, že její majitel, ještě žije. Nyní tím majitelem je pětice říšských žoldáků. Náš cíl. Odvážní a stateční bojovníci říše, avšak utrhli se ze řetězu. Nad jejich banditismem a loupením se ještě dalo přivřít oči, ale jakmile začali bez dovolení obchodovat s otroky a vraždit uprchlíky a místní obyvatele, tak to už se tolerovat nedalo. Ale musí to proběhnout v klidu, tajně, v ústraní, jinak by to mohlo poplašit ostatní žoldácké oddíly, a přesto jací to jsou kreténi, tak je fakt nechceme proti sobě poštvat.

Ozve se vysílačka. „Komnenos, příjem.“

„Tady Alfa. Jsme na pozicích. Jděte na to. Konec,“ odpovídá jednotka, která obkličuje chatu.

„Sleduj mě a sleduj mě dobře,“ syčí Leonora a já přikývnu. Vystupuje z auta, v potrhaných venkovských šatech a s tváří od bahna a špíny.

Já beru dalekohled a zaměřuji pozornost na chatu. Není nijak velká, ale je dobře schovaná, skvěle splývá s okolím a dokonce z jedné strany maskovaná sítí. Ale to tam asi dříve nebylo, to je spíše vybavení těch žoldáků. Vím, že je to chata, ze které žoldáci prováděli útoky na federály. Odsud ten tým zlikvidoval generál Guntermanna, velitele frontového úseku v západním Bavorsku a odpálil velkou nálož s nervovým plynem na velitelství v Kemptenu. Tucet vysokých velitelů federální armády tam tehdy zařval. Ale zásluhy neznamenají amnestii, hlavně když vyvražďují menší vísky, kde potřebujeme získat podporu místních, a to dost dobře nejde při tomhle chování.

Všimnu si, že Leonora to bude mít trošičku jednodušší. Alfa možná taky. Dveře chaty, z jejichž oken se svítí, se otevírají a ven vychází žoldák v uniformě, ale nyní vyzbrojen jen flaškou piva a cigaretou v ústech. Leonory si zatím nevšiml, namísto toho pokuřuje a hledí do lesní tmy. Občas prohodí pár slov do chaty, které ovšem neslyším. Přestane žvanit, protože si všimne Leonory a odhodí žváro. Já si zapínám Leonořinu vysílačku, abych vše slyšel, a posílám první signál Alfě. Pípnutí potvrzuje, že tým obdržel signál.

„Copak tu děláš? Co tu chceš?“ slyším žoldáka.

„Omlouvám se, moje… nevím, kam jít. Viděla jsem to tu. Nepomůžete mi, prosím?“

„Moc rád ti pomůžu, holčičko,“ řekne a chytne Leonoru za bradu, načež jí k sobě přitáhne. „Hej, máme tu nějakou ztracenou dívčinu. Pomůžeme jí?“ zaburácí žoldák do chaty, odkud se ozve potlesk a hvízdot. Já se děsím, aby tam s nimi nebyla ani o vteřinu déle, než to bude nutné.

Ale chvilku musím čekat, než se budou žoldáci soustředit jen na ní. Leonora se drží, ale nedokážu si představit, jakou hrůzu asi teď zažívá, a už nemůžu dál. Pošlu signál a ozve se pípnutí. Alfa vyráží obklíčit chatu, protože žoldáci se teď rozhodně o svoji bezpečnost nezajímají.

„Si to s ní užijte. Jdu se vychcat,“ uslyším přes vysílačku.

„Ty seš strašnej sodomita,“ odpovídá jiný žoldák.

„Přiveďte mi nějakého kluka, a můžete se klidně přidat.“

„Kluky si hledej sám,“ řekne další a já sebou cuknu, když uvidím, jak se dveře otevírají.

Zevnitř vychází žoldák a mne si obličej, načež se zastaví na terase. Nečekal jsem to a Alfa taky ne. Doslova pár metrů před ním je ozbrojenec z týmu Alfa. Oba zůstanou stát jako opaření. Žoldák na něho vytřeštěně hledí a vojenský policista ztuhne. Rychle přijdu k sobě.

„Podej mu vysílačku,“ nařídím policistovi, protože žoldáci uvnitř nevědí, co se děje a policista opatrně vytahuje vysílačku, kterou mu podává. Sleduji je dalekohledem a na tváři žoldáka vidím, jak se překvapení mění v zášť. Žoldák si jí bere, ale nespouští zrak z policisty. Ostatní se drží opodál. „Hovořím k Vám jménem vojenské policie. Máte teď na výběr, co uděláte. Dvě věci, které rozhodnou o Vaší další budoucnosti. Byl na Vás vydán zatykač. Můžete skončit s dvouletým, tříletým vězením, nebo s doživotními nucenými pracemi. Teď rozhodujete o svém osudu. Anebo i s kulkou v hlavě. Vzdejte se, pomozte nám a naší kolegyni a dostanete nízký trest. To Vám zaručuji.“

„To mi zaručit nemůžete,“ odpovídá žoldák.

„Jsem velitelem zásahu, moje slovo bude mít u vojenského tribunálu váhu.“

Nastává nekonečná chvíle ticha, při které cítím, jak mi po tváři stéká studený pot. Žoldák se musí dobře rozhodnout a moji muži nesmí nijak zpanikařit. A ostatní žoldáci se nesmí jít podívat ven. Je tam spousta proměnných, která může skončit naší smrtí. Dál ho sleduji a skoro se třesu, aby se nic nepokazilo.

Naštěstí to vyjde. Žoldák složí ruce za hlavu a klekne si na kolena. Jeden z policistů ho okamžitě zaklekne a nasazuje mu pouta, zatímco zbytek týmu se rychle blíží k chatě. Oknem hodí dovnitř světelný granát, který za okamžik zableskne a všechny uvnitř, Leonoru i žoldáky, oslepí a omráčí. Leonora spadne ze stolu a odkutálí se ke stěně, zatímco zmatení žoldáci chodí sem a tam, hmatají před sebe a nic nevidí. Když se konečně jejich oči opět uvidí, je již příliš pozdě a jsou obklíčeni ozbrojenými policisty. Ozývají se výkřiky, nadávky a rány, jak jsou žoldáci odzbrojeni a vlečeni ven z chaty.

Já vylézám z auta a rychlým krokem mířím na to místo, abych tam byl pro Leonoru. Ani si nedokážu představit, co musela prožívat, ale naštěstí se ten žoldák rozmyslel včas a nemusela dál trpět. Sedí tam na podlaze, hledí na odváděné žoldnéře a já si sednu vedle ní.

„V pohodě?“

„Už jsem se bála, že v těch sračkách zůstanu,“ řekne a sebere z nedaleké stoličky láhev vinné pálenky Raki. Hned se bez rozmyšlení napije a taky mi nabídne, ale odmítnu. Ona už má tímhle po službě, já jsem stále ve službě. „Příště se Vám na to vyseru, protože tohle už nechci podruhé zažít.“

„To se ti vůbec nedivím,“ slyšíme rámus odjíždějícího náklaďáku, kde jsou uvěznění žoldáci, a jen doufáme, že dostanou, co si zaslouží.

„Kam teď jedeš?“

„Zpátky na velitelství. A ty?“

„Dovolená. Konečně. Po roce. Týden dovolené.“

„Kde?“

„Makarská riviéra. Tam se z té války pořádně ožeru.“