Kompromis s Nemesis 33

Kapitola 33 / N /

Navrátivší dcera sledovala pasoucí ovce zbavené vlny. Pastviny se zelenaly a ovce směle bečely, přestože byly obnažené. Na údolí vrhaly stín Pyraneje a v tom stínu se rozprostíralo město Gasteiz. Nebylo to největší sídlo Basků, přesto to bylo hlavní. Španělé věděli, že se Baskicko od zbytku království liší. Hovořili odlišnou řečí a geneticky neměli daleko k Gruzíncům. Valentina zdědila po předcích nepoddajnost. Muslimskou invazi do Evropy se podařilo odrazit právě Baskům. Vhodnější místo na boj se smrtelností, aby vdova pohledala. Jaké měla pocit? Sklíčenost. Beznaděj. Na pohanu si nabila vodní dýmku a slzela pro Madriďana. Niňo už spolu mít nebudou ...

,,To měl dlouhou čáru života,‘‘ zoufala si, zatímco zírala pohledem jedné míle na Gasteiz.

Kam odešel její milovaný? Smrti se jakožto patoložka nebála. Smrt byla nevyhnutelnosti sama. Ovšem pokud přišla řeč na posmrtný život, k tomu neměla co říct. Kdysi na univerzitě se dočetla, že lidská duše váží 21 gramů. Byla to pravda nebo šlo o křesťanskou propagandu? Poté se zamyslela nad vírou svého milovaného. Ignazio se nikdy neprezentoval jako horlivý katolík, přestože měl na rameni vytetovaný kříž. Věřil ve výší moc? Buď jak buď, postrádala ho. Párty, kterou pořádal Dami-N, skončila naprostým fiaskem. Kdo si na ni pozve sériového vraha? Čím si vysloužil kapitán Sevi-Sur pozvánku mezi smetánku Andalusie?

Hrozně jí vytáčelo, že se už nemůže na případu "sběratele očí" podílet. Prý se nesluší, aby pitvala manžela. Nepovažovali jí za profesionálku? V kuloárech se spekulovalo o tom, že by měl případ převzít Madrid. Zhouba metra do případu vznesla jakousi nadnárodní auru. Patologem případu se stal jakýsi Mestic, prý odborník na sériové vraždy, jehož doporučil Damian Nathan. Proč se montoval do cizího případu? Po tom všem? Tině zbyly jen oči pro pláč. Odevzdaně si potáhla z dýmky.

Těžko se jí soustředilo. Vzpomínala na studentská léta. Ignazio si ji tehdy prohlížel se zalíbením. Hrával rugby a ona neviděla ani jeden zápas. Zpočátku nad životností jejich vztahu pochybovala. Neměli toho tolik společného. Časem se však situace změnila. Zamilovala se. Vzali se. Ovlivňovali se navzájem. Děje se to tak i ve vesmíru, říkával ...

,,Mateo,‘‘ vyslovila jeho jméno a nebyla si jistá, jak na tom je.

Doktorka, z níž měl jejich svědek románek, nijak konkrétní nebyla. V zašifrovaném emailu se svěřila, že ztratil sám sebe. Jitřenčina optimistická předpovědět nevyšla. Smrt nejlepšího amiga ho uvrhla deliria. Opustila ho vlastní identita.

Už bylo jasné, že sběratelem očí není Alexis Kiriakidis. V tom metru sice vraždil, jenže jejího manžela zabít nemohl. Tou dobou spočíval ve věznici Carabanchel. Vdova si vybavila jeho kletbu v řečtině. Distancoval se tím od zabíjení vlivných mužů? Jistě nezabil jen jednou. Europol jen sumíroval důkazy. Mordy, k nimž se zatím přiznal, vykonal v Seville, v Římě a Istanbulu. Čekalo se na Jeruzalém, Bagdád a Dillí. Stačilo prokázat jen jedinou vraždu mimo někdejší EU, aby se doživotí změnilo na elektrické křeslo. Sběratel ho už měl jisté ...

Patoložka měla silný žaludek. Nicméně teď se jí zvedal. Nó však z Kiriakidise. Nó však ze sběratele očí. Zvedla jí ho vodní dýmka. Uchopila ji za šlauch a vztekle s ní mrštila o kachličky! Napadrť bylo rázem i placebo, kterým zaháněla chmury. V oné změti ji zaujal hořící uhlík. Nepřestal žhnout, i když nesloužil původnímu účelu. Vdova si to vyložila jako znamení naděje.

Ω

Valentina seděla mezi rodiči na pohodlném gauči. Každou chvíli měl začít film pro pamětníky. V obýváku však panovala ponurá atmosféra. Rodiče totiž nebyli tak empatičtí jako jejich dcera. Přesto dělali všechno proto, aby neplakala a vztekala se. Přestože se ti dva nikdy nevzali, táhli to spolu od roku 2012. Nepodváděli se. Nehádali se. Harmonie ... Je fér zmínit, že se zetěm udržovali menší odstup, což dcera přičítala faktu, že pocházel z Madridu. Inu, šlo o ty staré separující se Basky.

Film z minulého milénia započal. Hlavní role se ujal seňor Banderas, který byl mimo jiné ...

Dcera film příliš nevnímala a jen tupě zírala na digitální hodiny. Dvojtečka poblikávala, což poslalo její vědomí do nezúčastněné přítomnosti. Rodiče poslouchala jen napůl.

,,Zeta byla vskutku ederra,‘‘ chválil vzhled šermující herečky.

Mamá s odpovědí neváhala. ,,Myslíš, že je Mexičanka?‘‘

,,Ez,‘‘ popřel to papá a tvářil se důležitě, jako filmový kritik. ,,Četl jsem, že je z Walesu! Nemám pravdu nire alaba?‘‘

Dceru tím vyrval z deziluze, jakoby strčil ruku pod hladinu a vytáhl tonoucí na souš. ,,Zer?‘‘ zavrčela co pěkně po baskicku.

,,Zdali není tato bohyně z Walesu,‘‘ opakoval poznatek papá.

Reakce dcery měla ke slušnosti daleko. ,,Bohyně? Walesu? Ipurdian! Jak to mám čichat? Vždyť jí je nejmíň sto!‘‘

Mamá zvedla zlostně obočí, aby jí pokárala. ,,Valentino Etxe ...‘‘

Sotva však její příjmení za svobodna vyslovila, zarazila se. Dceři došlo, že jim křivdí. ,,Lo siento,‘‘ omluvila se. Konečně upřela zrak na maskovaného může. Vtom jí zkameněla tvář ... Mohlo jít o o náhodu? Neměl maskovaný dárce doutníků představovat právě tuto postavu?

,,Co je to za slátaninu?‘‘ zeptala se pamětníků.

,,Klasika z roku 98. Tajemná tvář ...‘‘ dělil se o informace.

Skočila mu do řeči. ,,To není strašlivej pirát z Deeb Webu?‘‘

Papá zakroutil hlavou. ,,Ez,‘‘ vyvrátil to a hned jak byla půvabná herečka obnažena, úlisně se usmál. ,,To je Zorro! Maskovaný mstitel nespravedlnosti a bezpráví!“ Očividně ho těšilo, že jí zaujal. Zpozoroval, že vraští čelo jako jeho celoživotní družka. Rozhodl se, že pobaví sám sebe. ,,Jen se dívej Val a přesvědčíš se, že se podepisuje Z, jako Zorro a nó R, jako Roberts!‘‘

Onen rádoby vtip jí vnukl nápad! Vybavila díky tomu detail ...

,,Půjčím si auto Aita,‘‘ oslovila baskicky otce. ,,Musím si něco zařídit.‘‘ Papá nic nenamítal. ,,No problem,“ opáčil anglicky.

Film pro pamětníky je vracel do mladí. Dcera se vypařila.

Ω

Za nějakou dobu dojela k policejní stanici v Gasteizu, před níž vlála vlajka Baskicka. Barvoslepý by si ji mohl splést s vlajkou UK. Vdova si vystoupila, vypůjčený kočár zamkla a vydala se za cedulí "POLIZIA". Musela dát svému papá za pravdu. Byli jiní. I to běžné slovo znělo víc germánsky, než latinsky. Stanici vrazili stavitelé mezi dva mohutné platany, takže se skrývala ve stínu. 

Tu jí oslovil mužský hlas. ,,Kaixo,‘‘ pozdravil jí vrstevník v policejní uniformě. ,,Nejsi ty Etxeita?‘‘ Pohodila odrůstající blond kšticí. ,,Myslel jsem si to! Hmm, jenže která?‘‘

Vtom jí došlo, že ho znala! Jmenoval se Bixente. Pamatovala si, že i on podal přihlášku na univerzitu ministerstva vnitra. Zdali ho přijali, to netušila. V paměti pro něj už nebylo místo. Bixente byl tmavooký, ryšavý a neúspěšně pálil za její sestrou.

,,Hádej!‘‘ zvedla koutky. Plán, jenž se jí zrodil v hlavě, počítal s Baskickou soudržností. Gasteiz byl periferií království. Záležitosti z pohraničí Afriky je moc nezajímali. Ovšem přístup k celostátní databázi mít mohli! Mohl jí být nápomocen?

Politicky pronesl. ,,Nemračíš se ... Tím pádem budeš Tina.‘‘

,,Jsem,“ potvrdila to. ,,Bixente, nejsi ty náhodou detektiv?‘‘

Bixente hrdě přikývl. ,,Bai. Postrádáš něco?‘‘

Chtěla opáčil, že manžela. Nicméně věděla, v jaké márnici leží. Umínila si, že zármutek překryje sarkasmem. Přešla v úlisný šepot. ,,Jsme kolegové Bixente. Dělám patoložku na jihu.‘‘

Galantně se jí poklonil. ,,Všechna čest.‘‘ Připomněl jí tím Matea.

Zvedla koutek. ,,Etxeita je taková kapacita, že zapomněla heslo od databáze. Nemohla bych se přihlásit od tebe Bixente?‘‘

,,Když jinak nedáš Alic ... teda Tino! Lo siento. Přece jen, jste dvojčata.‘‘

Neurazila se. Proč taky. Dosáhla svého. ,,Já jsem zvyklá Vinci,‘‘ řekla smířlivě, načež ho panovačně popohnala. ,,Teď vamos! Kopíruji tvůj krok ...‘‘ Neměl nic proti. Bixente jí nevedl hlavním vchodem. Potajmu obešli jeden z platanů, jenž byl zbavený jak kosti. Poté zastavili před postranními dveřmi. Čipem je otevřel.

Ω

Bixente jí dovedl do své skromné kanceláře. Galantě jí tedy přisunul židli, za což ho odměnila roztomilým úsměvem. V kanceláři měl pracovní stůl, průhlednou tabuli a starou kartotéku se spisy. ,,Vdaná?‘‘ zeptal se jí neurčitě.

Tentokrát nemlčela. ,,Už jsem stihla ovdovět ...‘‘

Bixente to považoval za synonym rozchodu. Pozoufal si. ,,Nic si z toho nedělej Etxeito. I já se seznámil s odmítnutím.‘‘ Vdova měla  za to, že tím naráží na Aliciu. Srovnávat to nešlo ani v nejmenším. Ale nepatlala se v tom. Bixente nažhavil laptop. Soudila, že jde k postarší kousek. Tomu se ani tak nedivila. Holt, periférie. Účel příslušenství, co leželo vedle, ale neznala.

,,Dáš si brazilskou kávu?‘‘ zeptal se jí vřele. Tina přikývla.

Mezitím mu dala prostor, aby mohl zadat heslo do systému.

,,Eskerrik asko,‘‘ poděkovala mu baskicky. Odešel pro kafe.

Nakrátko zavřela oči. Tu si vybavila toho maskovaného mstitele, když zvedal jejímu manželovi ruku. Nenáviděla ho! Kdo se skrýval pod maskou? Znal jej pořadatel? Za co se mstil? Nebyla to nen náhoda? Nemohla ... Ignazio byl cíl. Vzala si do hlavy, že každý sériový vrah, jenž se nenechává unášet jen pudy, musí mít svůj podpis. Tajemná tvář měla pověstné "Z"!

Tapetu laptopu zdobilo logo Deportivo Alávez. Bixente byl patriot. Neměla se vrátit? K jihu jí poutala už jen vzpomínka na Ignazia. Museli toho vraha dostat! Vrhla se tedy do pátrání. Zaměřila se na celostátní případy. Mezi nimi zářil jak supernova “sběratel očí". Priorita případu vystoupala prudce vzhůru. Klikla na něj, napjatě čekala ... přístup odepřen.

,,Ipurdian! Proč jsem na černý listině?‘‘ stěžovala si prázdné kanceláři. Zkusila to podruhé, potřetí, počtvrté ... nic, nic, nic!

Vtom se Bixente s brazilskou kávou. Zamknul za sebou a zeptal se. ,,Padá síť?‘‘ Hned nato jí podal kelímek. Přešla to mlčením. Kafe jí bylo ukradené. Bixente se odbít nenechal. Ostatně, byl to jeho laptop. Zaostřil oči na display a užasl.

,,Nepovídej, že makáš na té mediální bombě z Andalusie?‘‘

,,Představ si to,‘‘ zavrčela vdova.

Bixente tomu tónu nerozuměl. ,,Přístup máš odepřen,‘‘ zkonstatoval. Tina ho proklela očima, aby ho odradila od dalších otázek. Nepodařilo se. ,,Proč?‘‘ vyptával se dál.

Měla chuť na něj to kafe vylít. Místo toho se nadechla a kápla božskou. ,,Nejspíš proto, že poslední obětí byl mio manžel,.‘

Bixente zbledl. ,,Takže to nebyl vtip ...“ Odevzdaně přikývla.

Detektiv se jí neomlouval, ani je nepřál upřímnou soustrast. Zamyslel se a věčně řekl. ,,Něco zkusím.‘‘ Uvolnila mu místo.
Bixente se přihlásil sám za sebe, načež vyhledal vražednou kartotéku. Algoritmus ho naváděl do okolí Gasteizu, ale to teď nebylo relevantní. Patoložka si všimla jistého trendu. Čím jižněji hledal, tím víc bylo spáchaných vražd. Překvapilo jí to.

,,Mám jednu s nejvyšších prověrek v Gasteizu. Možná se tam dostanu na svou zodpovědnost. Kde se zabíjelo?‘‘ vyptával se.

Tina se nemusela zamýšlet dlouho. ,,Torre del Oro, Alhambra, rezidence kmotra Villasmunda v Almeríi a ...‘‘ vyjmenovávala místa činu a zarazila se. Bixente místa napsal do vyhledávače a to poslední doplnil za ní. ,,Palác na La Maroma!“

Zdrceně to potvrdila. Soudila, že má pro situaci pochopení.

,,Mám to. Teď se ukáže Baskicko, jak moc si Bixenteho vážíš.‘‘

Chtělo to po něm další ověření. ,,Ipurdian!“ zaklel. ,,To je tenkej led Tino,“ věnoval jí důležitý pohled. Pokrčila rameny a začala si připouštět, že z toho pátrání nic nebude. Proč by riskoval kariéru kvůli dvojčeti, co mu dalo košem. Bixente jí však překvapil, neboť naslepo žádal do panelu ověřovací šifru.

,,Voilá!‘‘ ohlásil úspěch. Vdově se poprvé od smrti manžela rozzářila tvář. Dejme tomu, že pokud by jí neuvolnil místo dobrovolně, vyhodila by ho. ,,Jen tak na okraj Etxeito, když se to proflákne, máš mě na svědomí,‘‘ usmíval se na odlehčenou.

,,Neboj,‘‘ ujišťovala ho vděčně. ,,Království není tak globální.“

Bixente jí dal za pravdu. ,,Chceš soukromí?‘‘ zeptal se ještě.

,,Soukromí? Vždyť mio Ignazia probírá celá Andalusie!“

,,To je fakt,“ musel jí dát za pravdu. Zvídavě jí tedy stínil.

,,En, en, en,‘‘ opakovala si. Počítala s tím, že každý sériový vrah je egoista. Touží se trofejí pochlubit! Šla na to chronologicky.

Otevřela detailní popis José Sequiros. Soudce zemřel na účinek jedu kurare. To už věděla. Na typ jedu přišla ona a za jiných okolností by na sebe byla hrdá. Zběžně proletěla galerii fotek. Galantně oděný muž v nejlepších letech, jemuž věštilo právo skvostnou kariéru. Na snímcích z botanické zahrady, ležel pod altánem bez oka. Kde se jen mohl vrah podepsat?

,,Cenný skalp,‘‘ narušil jí tok myšlenek Bixente.

,,Nepochybně,‘‘ opáčila Tina a nemístně se pousmála. Co jí k tomu vedlo? Poznámkou jí připomněl Ignazia. Tu rozeznala snímek, kde nebylo tělo, nýbrž neplatná mince.

,,Euro? Dá se tím někde platit?‘‘ divila se tomu.

,,Možná u zlatníka,“ uchechtl se Bixente.

Minci si přiblížila a zaměřila se na detaily. Byla na ní vyryta jakási středověká budova, co zakulacenou věží připomínala mešitu. Pod ní bylo cosi vyryto, nó však latinkou.

,,Co to je za písmo?‘‘ pronesla zmateně.

Bixente krčil rameny. ,,Etruské?‘‘ hádal na první dobrou.

To jí nijak nepomohlo. Zjistila jen, že ji měl schovanou pod jazykem. ,,Mateo by to věděl.‘‘

,,Moe?‘‘ řekl kdo baskicky. Otázka zůstala viset ve vzduchu.

Další v pořadí byl Tarik íbn Abdul. Imám byl na rozdíl od soudce starý. Společné měli to, že šlo o nepostradatelné osoby, i když v odlišném odvětví. Imámovi kůže se ale dotkla čepel a to buďto velkého nože, nebo malého meče. V galerii se nacházel i titulek časopisu Al-Andalus, kde ho souvěrci prohlásili za mučedníka. Nechybělo ujištění, že na ně dohlíží z ráje, i bez očí.

,,Rapír je druh meče že?‘‘ zapojila Bixenteho.

,,Nó jen tak ledajaký. Meč typicky španělský,‘‘ reagoval on, zabořil prsty do ryšavých vlasů a opravil se. ,,Když nad tím přemýšlím, je to spíš kord. Tím se neřeže, tím se bodá.“ 

Vyloučila možnost, že by sběratel vraždil stejnou zbraní. Navíc, řezy na opáleném těle byly dva. Nicméně ani jeden nepřipomínal N. I tato teorie se nedala použít. Chvíli jen bez duše zírala a měla co dělat, aby se neponořila do sebe sama.

,,Nezlob se Etxeito, ale nemáme času nazbyt. Co vím z médií, jde o kvarteto že?‘‘ Valentina přikývla. ,,Mrkni na kmotra a ...‘‘ bylo mu nepříjemné říct manžela. Pochopila to. ,,Pošleš mi screenshot kmotra a Ignazia? Zdržuju se něčím, co jsem viděla na vlastní oči. Moc mi to nemyslí.‘‘

,,Screen obrazovky? Na to by mohl někdo přijít. Vytisknu ti to!“

Netušila, kam tím míří. ,,Jainkoa! Do vydavatelství to nenosí!“

Bixente ukázal na neznámé příslušenství.

,,Tohle je tiskárna. Moc už se nepoužívá. Jenže já jí tu mám jako starožitnost. Doufám, že ještě funguje,‘‘ zazubil se na ni. Musela uznat, že byl sympatický. Chápala ale i sestru, když ho odmítla. Měla k tomu dost zásadní důvod. ,,Dej se do toho!“

Bixente jí vystřídal u laptopu, rozklikl jméno Enzo Villasmundo a poté stiskl klávesu "print". Tiskárna začala řvát a nutno dodat, že jí to trvalo. Nakonec to přece vyplivlo pár papírů v ucházejícím rozlišení. ,,To je všechno?“ divila se zase 

Bixente přikývl. ,,Zdroj policía Almería. Nejspíš jde o fušéry.“

Ihned si vybavila kosmonauta na drogách. ,,Bohužel ...“

Na řadu měla přijít poslední oběť. ,,Zvládneš to?‘‘ zeptal se jí.

,,Baska jen tak něco nesloží,‘‘ prohlásila horlivě. V druhém případě zmáčkl "print" o něco citlivěji. Tiskárna řvala nanovo.

Pokusil se jí překřičet. ,,Nevyděsilo vraha, že mu byl na stopě?‘‘

,,Ez,‘‘ negovala to Valentina. To samé si mysleli o Kiriakidisovi. 

Náhle někdo zabouchal na dveře! ,,Bixente?‘‘ oslovil ho někdo.

,,Mám tu nějakou prácičku,‘‘ opáčil on poněkud úlisně.

Tina se chtěla urazit, brzy však pochopila, proč lže. Tentokrát vyplivla tiskárna pěknou hromádku. Hned nato databázi zavřel, načež tiskárnu vypojil ze zásuvky. Tina si papíry schovala pod blůzku a rozcuchala si vlasy, aby tím dala najevo, že mezi nimi k něčemu došlo. Musela uznat, že jde o věrohodnou kamufláž.

,,Entrar!‘‘ dovolil mu vstoupit Bixente. Vstoupil robustní muž.

,,Příště si dej kravatu na kliku Bixie,“ neodpustil si poznámku.

Tina se nepřirozeně uchechtla. ,,Polepším se amigo,‘‘ odpověděl mu, chytil vdovu za ruku a dodal ,,Dáš mi minutku? Ještě se s Aliciou rozloučíme a budu se ti věnovat.‘‘ Kolega se spiklenecky usmál a vycouval z kanceláře. Snědl to i s přílohou a ona se tomu ani nedivila. Byl to jenom chlap. Když osaměli, pustila mu ruku. ,,Grazias,‘‘ poděkovala mu šeptem.

Bixente se soucitně usmál. ,,To nestojí za řeč.‘‘

Tina nesouhlasila. ,,Stojí Bixie. Etxeita je tvým dlužníkem.‘‘

Bixente namítl. ,,Bien. V tom případě ...“ odmlčel se a zabořil ruku do ryšavých vlasů. ,,Můžu tě někdy, ehm, někdy, až bude vhodný čas, pozvat na večeři? Neboj ... žádný dvoření! To by se nehodilo. Rád bych se dozvěděl, jak se případ vyvíjí.‘‘

Věděla, kam tím míří. O případu se může dozvědět z médií a upřímně si nemyslela, že by ho měli brzy vyřešit. Šlo mu jen o to, že se podobala sestře. Bodejť by ez, byly přeci dvojčata. I tak souhlasila. ,,Pozvu tě já.‘‘ Bixente se usmál jak malý chico.

,,Eskerrit asko,‘‘ poděkovala mu, neboť získala cenné důkazy.

Ω

Když oblohu ovládl měsíc, vdova se rozloučila s víno popíjejícími rodiči a odebrala se do dětského pokoje. Nebyla na to kdoví jak hrdá, ale vzpomínka na dospívání jí mírně vylepšila náladu. Poté, co se po něm rozhlédla, uvědomila si, že dospěla nadstandardně rychle. Na rozdíl třeba od jejího manžela, který sice budil dojem tvrďáka, pravda že doma si stále hrál na vojáky. Nikdy netrpěla potřebou zahltit pokoj zbytečnostmi. Na parapetu stály uschlé květináče, na psacím stole počítač, na polici přehrávač hudby, u něhož se povalovaly alba její oblíbené Melody. V onom okamžiku neměla na hudbu náladu. Zpívala převážně o lásce. Švihla sebou na postel a pokusila se usnout.

Do myšlenek se jí vkrádala nostalgie. Vybavila si, jak v útlém věku hltala kriminálky a seriály z nemocničního prostředí. Tehdy by jí ani ve snu nenapadlo, že tyto odvětví zkombinuje. V pubertě jí totiž fascinovala spíš fauna a flóra. Proč se dala dohromady s rugbystou, co celou environmentální filosofií pohrdá? Zase na něj myslela. Věděla, že jen tak neusne. Po ruce měla prášky na spaní. Chtěla to zvládnout bez chemie, i když jí to lákalo. Vedle ležely i snímky, které jí vytiskl Bixente. Proč je tak horlivě sháněla, když se na ně ani nepodívala? Nepozastavovala se nad tím. Sáhla po těch snímcích.

Vrátily jí do okamžiku, když byla ještě šťastná a těsně po tom.

Viděla svého amore, jak tam ležel v převleku bájného Herkula. Nátělník měl potrhaný a letmo nasáklý krví. Bodnou ránu měl v oblasti zad. Dostal to nečestně do týla. Znenadání se narazila!

Jak si toho nemohla všimnout?! I Ignazio přišel o jedno oko! Co tím chtěl vrah říct? Vždyť měl zdravé oči! Žádné implantáty!

Dech jí však vyrazilo ještě něco jiného ... Její milý se totiž před smrtí usmíval. Předtím, než vypustil duši, byl šťastný. ,,Ignazio,“ opětovala jednookému manželovi úsměv. Uvědomila si, že si jí získal právě tím upřímným úsměvem. Nehrál žádné hry. Nemluvil v jinotajích. Dojatím se rozplakala ...

Snímky měnit nepřestala. I přes slzy objevila to, co hledala celou dobu ... Podpis! Utřela si oči do polštáře, aby si byla jistá, že se jí to jen nezdá. Na jednom ze snímků byl polobohům trikot natažen a cíleně rozřezán. Řez se shodoval s podpisem Zora. Pokud ale ten snímek pootočila, ze Z bylo rázem N! Nemohl za to fakt, že to tam prostě vidět chce?

Valentina sebrala pager z nočního stolku a vytočila kontakt, jenž byl na podobné smyšlenky expert. Kde mu byl konec?