Kompromis s Nemesis 34

Kapitola 34 / HLEDÁNÍ S.S. /

Oči měl dokořán. Zkoušel uhnout očima, jenže nešlo to. Musel hýbat celou hlavou. Přesto neviděl daleko. Vše, co se nacházelo víc než dva sáhy od postele, vnímal těkavě. Matně si vybavoval slib, že se mu rozšíří obzory, jenže stal se pravý opak. Měl pocit, jakoby se octl v mýdlové bublině, která zkresluje jeho vnímání. Vzpomínal si, že současnému stavu předcházel stav povznesení. Teď měl však dojem, že je vězněm v omezeném prostoru. Otázka zněla, kdo byl ... Pohledem na ruce zjistil, že jsou bledé. Něco mu napovídalo, že není stejné národnosti jako sestra, jež tu a tam pronikla bublinou, aby zkontrolovala jeho stav. Narodil se v Nové Rusy? Odkud znal ten státní útvar? Proč jí rozuměl? Nešlo jen o smyšlenku?

,,Loco,‘‘ zaslechl jemný hlas. Kde se vzala to chica, co ho nazývalo bláznem? Zjevovala se nahodile jednou, dvakrát, čtyřikrát, aby pak náhle zmizela. Dumal nad tím, jaké je jeho jméno. Sestra ho oslovovala seňore. Byl tedy mužem, mužem, jenž ztratil sám sebe. Osahal si líce a nahmatal strniště. Tu zavětřil dezinfekci a zaslechl klimatizaci. Nevěděl ale, co je blud a co se opravdu děje. Spal, bděl, nebo zahynul? Něco nepopsatelného ho bodalo u srdce. Cítil, že vyjma sebe ztratil i někoho blízkého. Ale koho? Proč mu nebylo přáno, aby viděl hrany místnosti? Tušil, že do ní nepatří.

,,Loco,‘‘ ozvalo se zas a pozadí pořád těkalo. Ztrácel kontakt ...

Ω

Vtom do bubliny vstoupily dvě postavy. Nejprve viděl jen jejich obrysy, brzy se však změnily na identická dvojčata. Byla bledá jako on. Lišila se pouze vzhledem. První dvojče mělo na hlavě jarmulku a na bradě vousy, druhé bylo hladce oholeno a na hlavě mělo kšiltovku s logem kominterny. Šlo o Hitlerovu noční můru. Kdo byl Hitler? Netušil, co si má myslet.

,,Kdyby sis to nebral osobně, nepřišel bys o rozum,‘‘ utrousil Žid.

,,Tak to není hermano! Za všechno může honba za ziskem!‘‘ prohlásil levičák.

Dělal seč mohl, aby promluvil. Snažil se ovládnout svůj jazyk. Nebyl si ani jistý tím, zdali mluví, nebo jen kulminuje myšlenky.

Nakonec ze sebe vyloudil otázku. ,,Co mi chcete?‘‘

,,Tvé pozérství nás donutilo se rozpůlit,‘‘ odmlčel se levičák, náhle se mu v ruce objevila cigareta, kterou demonstrativně rozlomil. ,,Stvořila si nás svou proměnlivostí!“

Netušil, o čem mluví. Žid spustil. ,,Vysvětlím ti to vědecky. Tvoje mysl je atom a pokud mohu mluvit tady za soudruha, oba jsme byli jeho součástí. Jenže tobě se podařilo atom rozštěpit.‘‘

Ztracený tomu konečně porozuměl. Ostatně, měl stejný hlas jako ta dvojčata. ,,Mio osobnosti.‘‘

Levičák si urovnal kšiltovku a zazubil se. ,,Kápl si na to génie!“

Bublina rázem zprůhledněla. Byl součástí nějakého kvízu? Že by mu správná odpověď pomohla k lepšímu výhledu?

,,Kým jsi?‘‘ zeptalo se ho jeho židovské já.

,,Lev Trockyj?‘‘ vybavil si historickou osobnost. Kdo jiný mohl být? Byl židovský komunista! ,,Zase to děláš,‘‘ vyčetl mu levičák.

,,Na koho tím chceš udělat dojem? Sám na sebe?‘‘ smálo se samolibě jeho židovské já. Musel se zasmát. Setřel ho bien.

Dvojčata promluvila unisono v první osobě. ,,Komplikuješ to. Dám ti nápovědu.“ Zvukaři by se vybavil termín stereo. ,,Představ si, že jsme blíženci v tvojí hlavě. Jsme ty, nikdo jiný a vzájemně jsme si podobní. Připomínáme ti někoho?‘‘

Paměť mu však nepřihrála žádné jméno. ,,Nó ...“

Dvojčata si vyměnila zklamané pohledy. ,,Tak to je problém.‘‘

Zčistajasna se mezi ně postavila ta maličká chica, co měla mdlý zrak jako nějaká zpěvačka. ,,Loco!‘‘ nazvala ho bláznem.

Levičák ji pohladil po blond vlasech. ,,Správně Chica. Loco!“

Dostal vztek. ,,Vete a la mierda!‘‘ poslal je do prdele. ,,Prázdně pindáte! Nic víc! Chci Imp! Dejte mi ho! Nechci tu být!“ řval na ně nepříčetně. Přece jen si vybavil alespoň nějaký název. Imp. Realita se začala rozmazávat. Posměch neustál ...

,,Vylezou ti oči z důlků,‘‘ zaslechl hluboký hlas. Dvojčata mu ráda uvolnila cestu. Znal ho a to dost dobře. Byl to silák z bájí.

,,Imp ti nepomůže Eslavo. Nó nó nó! Už tě nemá kam posunout! Hlouběji spadnout nemůžeš. Leda bys umřel jako já. Ale ty nejsi mrtvej! Žiješ! Tak poslední život neprokaučuj!“ radil mu.

Hrál snad videohru? Zamyslel se nad tim oslovením. Eslavo bylo podivné jméno. Odkud ho znal? Rázem mu došlo, že zavinil jeho smrt. ,,Iggy já nechtěl. Nechtěj jsem tě zabít!‘‘

,,Carajo! Nikoho jsi nezabil! Prozatím nó. Pokavaď nevěříš sám sobě, věř alespoň mně!“ promlouval mu do duše.

Eslavo mu věřil. ,,Najdeš se. Neboj,‘‘ ujistil ho přátelsky, načež se zeširoka usmál a pozvolna se rozplýval. Nikdo mu nebránil v tom, aby křičel na celý pokoj. ,,Pomstím tě amigo! Slibuju!‘‘

Vzápětí ta představa pominula. Ten, jehož nazval přítel Eslavo, se octl v prázdnotě. Bublina byla fuč. Zvuky, pachy, pocity, všechno bylo pryč. Nevnímal čas, nevnímal prostor. Nebyl.

Ω

Zdálo se mu, že pomalu přichází k sobě. Pokud se opravdu vrátil do reality, tak nejspíš oslepl. Eslavo došel k závěru, že je to nesmysl. Někde četl, že i slepý něco vidí. Obrysy, fleky, šum pravěké televize ... Měl vůbec oči? Tu zaslechl ženský hlas.

,,Seňore,‘‘ oslovila ho nějaká žena. ,,Nevím, jestli mě slyšíte, nebo nó, ale protokol mi nařizuje, abych vás obeznámila se situací za všech okolností.‘‘ Slyšel ji a nebyla to ta sestra. ,,Jsem doktorka Pasalaqua a mám na starost vaši diagnózu. Detoxikace probíhá standardně. Dejme tomu, že váš mozek vede vnitřní boj a snaží se vás vyprostit z otravy Impem.‘‘

Eslavo chtěl něco říct, alespoň hlesnout, ale marně. Stále měl svázaný jazyk. Posmutněle pokračovala. ,,Bohužel, jde o poměrně novou drogu, takže vyléčených jedinců je procento, no a vezmu li v potaz vaše psychotesty z univerzity, o vyléčených jedincích se sklony k schizofrenii jsem neslyšela. Včasná reakce doktorky Valiente nám však dává nějakou naději. Mimoto seňore. Budete první Evropan, na němž otestujeme takzvanou Grimesovu metodu. Tato inovativní metoda spočívá v tom, že si na vás posvítíme speciálním zářičem fialového spektra, jenž vás udrží v kontaktu s realitou. Pokud i vaše halucinace získá nádech purpuru, máme vyhráno.‘‘'

Bohužel, neviděl nic. Co se týkalo bubliny, tu si nejspíš vysnil. Byl v nemocnici, když se to tu hemžilo doktory? Neměl ponětí, kdo je ta Valiente. Představil si modelku z Onlyfans. Vtipné bylo, že o webu věděl, ale kde bydlel, to nó. Naděje však existovala díky ní, ať byla kdokoliv. Nakonec vzal za své i jediný fungující smysl. Eslavo přestal vnímat zvuky. Propadl se na dno té nejhlubší propasti. Noc byla proti tomu projasněným dnem na rovníku. Přestal i přemýšlet. Stejně mu to jen ubližovalo ...

Nemohl tušit, kolik času uběhlo. Divil se, že ví jak voní cigareta a jak chutná víno. Octl se snad v nějakém podsvětním baru?

Vtom k němu promluvil mužský hlas., ,Sí. Jsem malíř,“ sdělil mu pohrdavě a začal nesmyslně vyjmenovávat čísla. ,,9017, 9004 ...“

Eslavo to nechápal. Přesto se mi zazdálo, že čerň je světlejší.

,,5008, 5022,“ po těchto číslicích měl zase dojem, že čerň přechází v tmavě fialovou, jakoby vycházelo Slunce. ,,8008!“

Eslavo dostal strach. ,,Nech mě být Uvé! Nech mě být!‘‘ rozvázal se mu jazyk, začal cítit ruce, nohy, uši ... Zčistajasna z purpury vynořila tmavá silueta. ,,Nemám zájem! Jsem čistej!‘‘ drmolil do prostoru a uvědomil si, že ta slova dávají smysl. Silueta se zastavila u jeho lůžka. Registroval cizí huhlaní. Snažil se mu porozumět. Světy se pomaličku prolínaly.

,,Mateo!‘‘ došlo k náhlému spojení. Jmenoval se Mateo!

,,To jsem já,‘‘ opáčil konečně. Že by se konečně našel?

,,Sí. To jsi ty,‘‘ šeptala silueta mužským hlasem. Zdálo se, že už ten hlas někde slyšel. Nepatřil však malíři, ani dealerovi. ,,Komplikuješ si to. Život je přímočařejší. Ten, kdo zvolí přímou cestu, protne cílovou pásku dříve než ten, kdo moc kombinuje.‘‘

Eslavo netušil, kdo k němu mluví, ale samomluva to nebyla ...

Ω

Už znal své jméno. ,,Aishitemasu,“ vzkřísil ho konejšivý hlas.

Byla to snad jeho máma? Četla mu pohádku na dobrou noc? Toto nebyl jeho rodný jazyk. Purpura mu zase zastřela zrak.

,,Mio diooo!‘‘ zavrčel nevrle a oči musel zase zavřít. Cítil se jako skřet, který vylezl z jeskyně. Nesnášeli totiž paprsky.

,,Kso!“ zaklela tím cizím jazykem. ,,Už to vypínám! Neboj!“

,,Kde to jsem?‘‘ pronesl do éteru, rozlepil oči a mrkal víc, než bylo obvyklé. Ten příjemný hlas ho vzkřísil. Octl se v cizině?

Viděl! Nó dvojčata, nó chicu, no malíře, ani siluetu! Existovala ...

,,Vítej zpátky blázínku!‘‘ přivítala ho a on té roztomilé Asiatce rozuměl. Myslel, že jí zná a že má z jejího zjevení radost. Lovil jméno v paměti. ,,Doktorkooo,‘‘ vytasil se jen s titulem.

Asiatka ho neprofesionálně objala. Chovala se tak ke všem pacientům? Znal vůni jejího parfému. Znal ji! ,,Ayokooo ...“

,,Mateo!‘‘ zaradovala se. ,,Víš, že ses zapsal do historie?‘‘

,,Cítím se, jakoby bych se vrátil z podsvětí,‘‘ opáčil upřímně.

Vypozoroval v její roztomilé tváří, že na něco vzpomíná. Zasněně se s ním o to podělila. ,,Zemřel jsem, ale přesto jsem ...‘‘ Význam jejího prohlášení nepobral. Řekl to on?

Poté si všimla něčeho, co mu leželo na posteli. ,,Co to tu máš?“

Začetla se do té paperbackové knížky. ,,Spektakulární čtení,“ smála se až nakažlivě. ,,Jakoby to psala malá chica.‘‘

Mateo netušil, kde se tu vzal on sám, natož nějaký sešit. Odložila jej. ,,Pamatuješ si mio vyprávění o praxi v Córdobě?‘‘

Mateo přikývl, třebaže si to nepamatoval. ,,Tak přesně tam jsi! Santa Orosia!“

,,To říkala i ta doktooo ...“ zachrčel, ale nebyl s to to doříct.

Ayoko mu věnovala soucitný pohled. ,,Nepospíchej blázínku! Já ti neuteču. Stejně nemám co na práci. Nechci se chlubit, ale mám tu jistou protekci. Grimesovou metodou se neplýtvá!“

Moc ho zajímalo, jaký je mezi nimi vztah. Chodil s ní? Líbila se mu. Skočil jí do řeči. ,,Co to bylo za chlapa?‘‘ ptal se na siluetu.

,,Poslyš Mateo. Všecičko, co se ti honilo za ten necelý měsíc hodilo v té tvé bledé hlavince, bylo jen výplodem tvé fantazie. Není moc pravděpodobné, že by sem někdo zabloudil. Do ústavu mají přístup jen zaměstnanci a bývalí klienti. Dokonce i příbuzní mají smůlu. No nic. Budu muset jít. Odpočívej. Budu na tebe myslet. Pá,“ rozloučila se, smyslně ho políbila a odkráčela ladným krokem. Když zavřela, vzpomněl si na její úprk ze Sierra Nevada. Tentokrát nešlo o negativní gesto.

,,Necelý měsíc, necelý měsíc, necelý měsíc,‘‘ opakoval si.

Ω

Noc bezesného spánku mu dopomohla k relativní příčetnosti. Záhy se potkal jak s doktorkou Pasalaqua, tak i se sestrou, jejíž jméno neznal. Ovšem o andělovi, jak začal nazýval tajemnou siluetu, nevěděl vůbec nic. Buď jak buď, jeho radu si vzal srdci.

Jednou takhle si umínil, že si odskočí. Močit do bažanta mu v nepřišlo důstojné. Jak potřebu vykonával předtím? Raději to nechtěl vědět. Vydal se bez dovolení na toaletu a nenápadně se vrátil. Kvůli pozorování musel jen ležet. Čas se neskutečně vlekl. Nudil se. Tu si vybavil větu, co pronesla Ayoko ...

,,Spektakulární čtení,“ zopakoval jí. Ten sešit mu ležel u nohou.

Sebral ho tedy a dal se do čtení. Zatímco listoval, nemohl se zbavit dojmu, že mu ten styl psaní přijde povědomí. Autorka se podepisovala pouhopouhým N. Po několika stránkách se přesvědčil, že N stručně popisuje události, jež prožívala během dětství, v pubertě a nepřestala psát ani v dospělosti. 

Papá je Aeneas a mamá Didó, jméno bratra je milovník koní. Není pochyb o tom, že před princeznou N se i sluníčko skloní.

Zvedl koutky. Soudil, že ta maličká chica zakamuflovala svou identitu do historické šifry. Kdyby byl on malý, jistě by si s ní rozuměl. Na svůj věk byla dost chytrá. Občas se něco rýmovalo, někdy šlo jen o popis zážitku. Jeden mu připomněl jeho vlastní vzpomínku. Samozřejmě si to domýšlel, protože šlo o jinotaj, třebaže poněkud naivní a dětinský.

Hrady z písku staví dětičky, hnědá a bledý, místo Spotify jim vyhrávají škebličky. Smůla je, že s přílivem se přivalí nedobří kyklopové, co hrady boří, ale čert je vem, my postavíme nové.

Mateo se pousmál. Myslel si, že si sešit v pokoji zapomněla některá z pacientek. Zdejší ústav neposkytoval azyl drogově závislým. Santa Orosia byla psychiatrická léčebna. Nabízela se i varianta, že deníček napsala dospělá žena, jež se po kritickém zážitku vrátila mentálně do dětství. To však nevysvětlovalo, že její ten styl znal. Paměť mu nefungovala na sto procent. Pročetl se až do pubertálního období. Tam ho zaujala báseň, jíž si ta zasněná a talentovaná chica zrýmovala předem k vdavkám.

Až se jednou vdávat budu, ve vlasech budu mít lístky gerbery,
krásou donutím i Leonoru ke studu, o nás budou psány opery.
Bůh ví, co je mezi životem a smrtí, bohudík za vlny upřímnosti.
Víme to, co na srdci to jazyku, nerozdělují nás žádné tajnosti.
Budeme přátelé a zároveň milenci, kteří sloučí svou existenci
a ruku v ruce budem zářit na noční obloze věčně jako blíženci.

,,Staromódní romantička,“ usmál se. Uvědomoval si totiž, že takových žen je jako šafránu. Zakrátko narazil i na důkaz, že tu vysněnou polovičku potkala. Moc ji to přál, přestože ji neznal. Z monologu vycítil, že se potřebovala svěřit, ale neměla komu ...

Milý deníčku. Potkala jsem ho! Není to identicky ten, jehož jsem si vysnila, přesto je to on! Opovaž se o tom pochybovat! To jsem se tak vydala na roadtrip do hlavního města, kde jsem náhodou narazila na zapadlý krám. Ve výloze mě zaujala taková retro váza, která mi připomněla mio mamá. Nerada to přiznávám, ale Andalusie mi chybí. I krám byl retro. Když jsem vstoupila, upřel na mě své pronikavě černé oči. Přiznávám, že budil dojem zakřiklého člověka. Přesto uměl držet řeč a uměl i poutavě vyprávět. Občas jsem měla dojem, že si každičké slůvko pečlivě překládá. Co se té vázy týče, zaujal mě výkladem o jejím původu. Myslela jsem si, že jde o Maurskou keramiku, ale představ si ... byla daleko starší! Zdálo se, že potřebuje posluchače a já uvítala jinší téma, než jen řešit byznys a novinky na síti. Vázu jsem si samo sebou koupila, přesto přiznávám, že jsem z jeho strany necítila zájem o mio osobu. Opak byl pravdou! Když zazvonil ten legrační zvonek, osmělil se a zeptal se N, zdali by s ním nechtěla jít na procházku. Bylo to staromódní, možná ale právě proto jsem nabídku přijala. Je daleko lepší potkat někoho živě, než brouzdat seznamky. Setkali jsme se jednou, dvakrát, třikrát a upřímně nešlo o standardní rande. Žádné sushi, wellness, nic takového. Místo toho jsme navštěvovali zapomenutá místa v Madridu. Představ si ... o každé památce hovořil jako placený průvodce. Přišlo mi až roztomilé, že navzdory městskému ruchu nikam nespěchá. K tomu se choval galantně a já přiznávám, že mi lichotilo i to, když si mě prohlížel jako ikonický obrázek. Zkrátka, byl hodný. Ale nó takovým odevzdaným způsobem. Přesvědčila jsem se totiž, že navzdory vzezření nerda jde o statečného muže! To jsme se jedné jarní noci vraceli domů a museli jsme projít chudinskou čtvrtí Mortalaz. Hlavní třída totiž hlásila uzavírku. Už od papá jsem slyšela fámy, jak v metropolích roste kriminalita a ty jistě víš, že mio papá je odborník na slovo vzatý. Ale na něm teď nezáleží. Stalo se nad to, že nás v šeru jedné z pasáží přepadli dva pouliční gauneři! Měla jsem strašně nahnáno. Jeden mě dokonce nazval Magrebskou čubkou! Tím mě fakt namíchl! Normálně jsem se s tím lumpem přetahovala o kabelku. To ale nebylo nic proti tomu, co učinil mio amore a upřímně mě překvapilo, jak svižně se pohybuje v noci. Gauneři ho hrubě podcenili. Nejprve se vypořádal s tím, co před ním mával nožem. Jeho nohsled se jen zběžně ohlédl, protože vůbec nepočítal s tím, že by jim mohl takový moula zkomplikovat plány. Když však spatřil nůž i s jeho majitelem na zemi, dostal strach a uprchl! Nevím jak nejlépe popsat to, co jsem v tu chvíli cítila. Jednoduše jsem do něj zamilovala. Už jsem nebyla jen já samotinká ve stále rozrůstající metropoli. Tu pusu si zasloužil ... Ještě něco málo k mému andělovi strážnému. Odvětví, v němž podnikal, mu moc nevynáší. Ale co z toho. Kdybych toužila po přepychu, zůstala bych doma. Hezké je, že mu má víra nevadí. Pokud bych na něj měla vytáhnout nějakou zvláštnost. Zvláštní je, že mu moderna nic neříká. Ale vůbec nic. Nepoužívá tablet, ani pager, kartou platí jako někdo z třetího světa. Rád čte tištěné knihy. Hotový úkaz! Z legrace jsem prohodila, že je jak z jiné planety a on místo toho, aby se zasmál, zasněně se odmlčel. To jsem nepobrala. Mrzí mě jen to, že je dost tajnůstkářský. O jeho minulosti nevím vůbec nic. Buď jak buď, cítím se s ním v bezpečí a budeme mít výročí. Mám ho rada. Legrační je, že mi čímsi připomíná Matea. Tvá N.

Čtenář se zarazil. ,,Matea?‘‘ divil se a už už jeho fantazie začala vykreslovat nové teorie. Podstrčil mu deník samotný sběratel očí? Umínil si, že tu smyšlenku vypudí z hlavy. Zase to zbytečně komplikoval. Klidně by ve čtení pokračoval, ovšem následující stránky byly z desek vytrženy. Neměla N už světu co říct?

Tu do místnost vkročila doktorka Valiente s kyselým výrazem. V ruce jí vibrovala pager. ,,Volá ti nějaká Jitřenka,‘‘ zavrčela jeho směrem. ,,Zdá se, že je to líp. E? Vyřiď si to sám!“ odsekla.

Mateo nechápal, co jí tak dopálilo. Žárlila? Byl jí za to vděčný. Uvědomil si, kdo ta Jitřenka je a došlo mu i to, že ona je jeho partnerkou. ,,Grazias amore,‘‘ pronesl láskyplně a hned jak hovor přijal, zazubil se. ,,Budu od tebe Valentinu pozdravovat ‘‘

Ukázala mu vděčně dolíčky. Znali se. Nechala jim soukromí. Na první dobrou nevěděl, co má čerstvé vdově říct. Mohlo se toho tolik změnit. Od zabití manžela uběhl necelý měsíc ...

,,Hola Jitřenko,‘‘ nezmohl se na nic jiného. ,,Zajdeme do kina?‘‘

Ticho přerušil její naléhavý hlas. ,,Klíč je v písmenu N!‘‘

Štípl se do ruky, jestli se mu to jen nezdá. Bděl. Nabízelo se spojení ... ,,Jak si na tom? Zvládneš konzultaci?‘‘ tázala se.

Zoufalou situaci odlehčil. ,,Nejvhodnější bude nějaký béčko.“