Mozaika 5, VII.: Iluze

Nikdy jsem necítil takové zoufalství jako právě nyní. To zoufalství už překročilo všechny hranice únosnosti a bylo to horší, než jsem si myslel. Mnu si tvář a doufám, že všechno okolo je jen zlý sen, ze kterého se každou chvíli probudím, protože i nejhorší noční můra se zdá být lepším místem, než je naše shnilá realita. Rozčarování, ano, to je možná nejlepší slovo, které to vystihuje. Rozčarování ze všeho, čemu jsem věřil. Takové chmurné myšlenky mně napadají v tmavém motelovém pokoji, který je osvětlen jen šumem televize a nachovou září požárů, které sužují některá místa Terstu.

Společnost mi dělá pouze zavřená pálenka, se kterou si občas povídám, protože s normálními lidmi už to nejde. Vstanu z rozvrzaného křesla, obejdu televizi a dojdu k oknu, kde poodhrnu žaluzie. Na ulici před motelem policie mlátí pár vandalů a rabujících demonstrantů, zatímco ze vzdálenějších částí města se ozývají sporadické výstřely zbraní, jak od protestujících, tak od městské posádky. Terst je na tom ještě dobře. I Konstantinopol se udržela před nejhoršími nepokoji, když tam je gardová posádka, ale Bělehrad, Budapešť, Pisa, Antiochie… jen pár měst, které jsou v plamenech, či v obležení císařskými jednotkami.

A federace na tom není o moc lépe. Její vojska v Dánsku se vzbouřila, Paříž a Berlín se taky bouří, polovina Porúří a Burgundska stávkuje, viceprezident byl rozsápán zdivočelým davem a v celé federaci platí stanné právo. Není divu. Co federace a impérium provedlo na svých lidech… konečně otevřu flašku, ale uslyším klepání na dveře. V tichosti kleji a jdu otevřít. Ale nejdříve uvidím kukátkem na chodbě skupinu vojáků.

„Komnenos, vojenská policie?“ ptá se muž s černým baretem.

„Byl jsem. Jdete pozdě.“

„Jste povolán zpět do aktivní služby. Potřebujeme každého muže.“

„K čemu? Abych sloužil té zmrdovině, ve které žiji?“

„Myslíte si, že já jsem nadšen z toho, co se děje? Ale jsme vojáci a musíme sloužit.“

„Já jsem dosloužil v den, kdy jsem zjistil, že celá válka s milióny a milióny mrtvých, není nic jiného kšeft imperiálních a federálních elit,“ zvednu flašku a napiji se alkoholu. „Jak vidíte, požil jsem alkohol, a tak nemůžu být nasazen do služby,“ řeknu s úsměvem a chystám se zabouchnout dveře. Jsou sice ozbrojení, ale já už jsem v takovém stavu, že je mi to jedno.

Muž s baretem chytne dveře. „Kdo myslíte, že z tohohle profituje?“

„Řekl bych, že Fedkorp a Imperiální obchodní společnost. Pro ty je smrt miliónů jen zápisem v účetnictví.“

„Nemyslím válku, myslím ten chaos a nepokoje. Čí myslíte, že je to dílo? Kdo za tím asi tak stojí? Šanghaj. Byl jste u toho v Lichtenštejnsku jako vojenský diplomat. Znám Vaši složku.“

„Vím, kdo a proč to vypustil, ale je mi to jedno. Ať si nás Asiati třeba sežerou. Nic lepšího si nezasloužíme po té prasárně, která se stala. Já nepůjdu zachraňovat majetková aktiva těch zkorumpovaných šmejdů ze Společnosti.“

„To je to, co Vám vadí?“

„Samozřejmě.“

„Jenže mi potřebujeme muže na zatčení místních představitelů IOS,“ jsem dokonale zmatený.

„Císař Konstantin… jak se mu dnes říká? Úplatný? Pokrytecký? Konstantin Akcionář?“ pronáším s úšklebkem, i když jsem se tím asi dopustil několika zločinů. „Ten nikdy nezasáhne proti IOS.“

„On ne, jeho bratranec ano. Konstantin už není císař.“

„Cože?“

„Byl svržen převratem. Klika dvořanů, podobně naštvaných a znechucených jako Vy a já, ho svrhla, vykleštila a uvěznila. Císařem je nyní jeho nezletilý syn, ale moc drží jeho bratranec, regent Valerianus. Z příkazu císařského regenta byla Společnost převedena pod kontrolu říše, její vedení bude postaveno před soud, její majetek konfiskován a peníze věnovány obětem této války. Tak co? Zůstanete tu chlastat, nebo půjdeme pár těm korporátním šmejdům nakopat zadky?“ tohle už znělo o dost lépe, ale já už měl válčení dost.

„To zní dobře, ale… já už nikam nejdu. Já už jsem skončil. S válkou i s impériem, s federací i se vším tím bordelem, který jsem musel prožít,“ ale byl tu ještě jeden důvod, proč už se do služby nevrátím. „Znáte Emilia Manguse?“ muž je očividně zmaten mým dotazem.

„Cože? Ano, velitel rozvědky v Tyrolsku.“

„Na čí straně stojí?“ tato otázka je nyní nejdůležitější. Ta o všem rozhodne.

„Naštěstí na naší. Je to schopný…“

„Víte, že rozbil partyzánskou síť v Rakousku a Švýcarsku?“

„Ano, proto říkám, že je schopný a díky tomu se stal velitelem rozvědky v oblasti.“

„A víte, jak toho dosáhl?“

„Infiltroval partyzány s dalšími svými operativci. Proč se o tomhle bavíme?“

„Fingoval vězeňský útěk zajatců při transportu.“

„No a?“

„Já byl velitel toho transportu. Před mýma očima zastřelil mého řidiče, naivního klučinu z Čech a já žiji, jen protože si mě nevšiml,“ a s těmi slovy jim zavírám dveře před nosem a vracím se do staré sedačky.

Jak si sednu, vrací se mi vzpomínky na moje setkání s Mangusem. Úplná náhoda. Absurdní náhoda. Mě a Leonoře gratuloval k úspěšné likvidaci žoldáckých vzbouřenců, dostal jsem pochvalu, finanční odměnu a poděkování od muže, který zmasakroval polovinu mé jednotky. Poslal je na smrt, aby dosáhl svého cíle, infiltrace partyzánů. A hájil to…

„Nelituji toho,“ řekl mi do očí, když jsem se mu připomněl. „Ano, způsobil jsem smrt pár našim vojákům a zachránil tak životy stovek, či tisíců jiných, protože jsem rozložil celé partyzánské hnutí. Od Vídně po Innsbruck a Švýcarsko, jsem utnul hlavu partyzánům. Falešnými informacemi, likvidacemi prominentních vůdců, ničením zásob, zaséváním neshod, prozrazováním pozic partyzánů našim speciálním jednotkám. Lituji smrti našich vojáků? Ano. Lituji toho, že jsem to musel udělat? Ne.“

Když se pak rozkřikla zpráva, že na celé válce bohatě tuční Fedkorp a IOS, že je to jedna a ta samá superkorporace, pro kterou jsou obě země jen nástrojem zisku a bohatství, přišel jsem o poslední zbytky iluzí. Přesvědčení bylo pryč. Zůstala jen prázdná troska s flaškou v ruce, nepřítomně hledící na zrnící obrazovku televizoru.

Další den ráno jsem se probudil s pořádnou bolestí hlavy, krk mě pálil a vím, že jsem ležel na podlaze a po tváři mi lezl odporný šváb, kterého jsem setřásl. Vstal jsem a za ranního světla vyšel ven na balkon. Hleděl jsem na město, které již bylo klidné. Stále stoupalo pár sloupů dýmu, ale už nic hrozného a z rozhlasu se ozvalo hlášení, že město je v rukou regenta Valerianuse, a že zločiny Společnosti budou potrestány.

Nic nebude potrestáno… již nemám iluzí.