Kompromis s Nemesis 35

 

Kapitola 35 / FLY EMIRATES /

Santiago Gato zažil všelicos. U policie sloužil nějaký ten pátek.

V dvacátých letech začínal v Jeánu, kde se vypracoval díky své poctivostí ze suterénu mezi klenoty, takže nebylo se čemu divit, že dostal laso z metropolitní části Sevilly. Zde sloužil povětšinu své kariéry. Začínal jako obyčejný policista, který řešil kde jakou banalitu. Posléze se stal operativcem u kriminálky a nakonec to dotáhl na komisaře celé Sevilly. Nejmenoval ani svého nástupce u Sevi-Cen. V poslední době se často ohlížel ...

Zdálo se mu, jakoby to bylo včera. Tehdy pod ním sloužili Mateo s Ignaziem a oba byli svým způsobem nadějní policisté. Jenže teď byl jeden v blázinci a druhému měl jít co nevidět na pohřeb. Byl jim špatným mentorem? Pořád se s tím nesrovnal.

Ve společnosti ebenové policistky seděl v letadle Fly Emirates. Talia si ho jakožto mentora vážila, třebaže v tu chvíli spala.

,,Kde zaspal ten zpropadený Raúl?“ pošeptal  si pro sebe Gato. Myslel si, že dal přednost Shinkansenu. Vrátil se k vzpomínání.

Za svou kariéru vyřešil nespočet krádeží a podvodů. Rovněž měl co dělat i s teroristickým útokem. Samozřejmě narazil i na vraždy, nicméně zatím se mu ještě nestalo, aby si ho předvolalo samotné ministerstvo vnitra. Považoval to za poctu? To ani omylem. Cítil se, jakoby letěl na kobereček. Když byl ještě malý Santino, stará dobrá televize byla přehlcená kriminálkami. Santino je nezakrytě miloval a de facto kvůli kriminálkám se dal k policii. Nejraději měl ty americké, ke kterým psali scénáře samí optimisté. Jak jinak si mohl vysvětlit, že geniální sériový vrah, někdy stvůra, někdy zase umělec, padne v boji s genderově vyváženým týmem policistů a dobro vždycky zvítězí? Nejvtipnější mu na tom přišlo, že za výhru vděčili vrahovi samotnému, neboť jim během vyšetřování sám radil. Proč by to někdo dělal? Totálně se to vymykalo realitě. Všechny mordy, s nimiž měl co do činění, byly spáchány z afektu, ze žárlivosti, někdy i na zakázku, nebo kvůli odstranění svědků. Většinou se ale jednalo o vraždy loupežné. Vrah tím nechtěl nic říct. Neznal empatii. Ukončil to. Překážíš, tak zemři! Nelišil se ani pojídač srdcí z Řecka, jenž už bohudík shořel na elektrickém křesle. Komisař teorii Matea příliš nevěřil. Myslel si, že mu jí během výslechu psychologicky vnutil. Kiriakidis byl psychopat a masochista a ten salát kolem byl jen pokus o obhajobu. Ale sběratel očí? Ten do toho nezapadal. Byl jako antagonista, jehož si vymyslel scenárista s bujnou fantazii.

,,Kdyby to byl ten kobereček létající,“ dal jí průchod Gato. Co jim bude říkat? Manželka mu radila, aby si přichystal řeč. Jenže on nevěděl čeho se chytnout. Ústřední trio bylo mimo hru ... Teď to bylo na něm a jeho kadetech. Raúl se mu měl ozvat. Gato si však nemyslel, že by se chtěl nepříjemné situaci vyhnout.

Zaposlouchal se do zvuků tryskového motoru, jenž ho zvolna uspával. Talia měla recht, když celý let prospala. Mentorovi se to nedařilo. Močový měchýř byl proti. Kdyby o svém problému pověděl Ignaziovi, jistě by se vytasil s nějakým vtípkem. Rád by se tomu zasmál. Ta představa ho rozesmutnila. Ten usměvavý chico mu chyběl. Bylo to tím, že s ženou neměli niňos? Bylo to tím, že se ke kadetům choval, jakoby byli jeho vlastní niňos? 

Komisař se ohleduplně zvedl a vydal se na toaletu, která byla situována kousek od pilota. ,,Ti emírové vědí, co je to komfort.“

,,Souhlasím,“ přitakal muž, co seděl vedle toalet a svědil ho nos.

Gato mu věnoval úsměv, jenže zarazil se. ,,Raúle?“ oslovil ho zmateně. Hned jak sundal prsty z nosu, Gato si uvědomil, že se spletl. Muž byl totiž světlovlasý, nosil brýle a působil vylekaně.

,,Lo siento seňore. Spletl jsem si vás s někým nedochvilným.“

Muž se nesměle usmál, sundal ty podivné brýle, aby zamlžená skla otřel o rukáv. ,,Nic se neděje,“ odpověděl a narazil si je zpátky na nos. ,,Třeba vás ještě překvapí.“

Gato pobaveně poznamenal. ,,Zkušený polda aby přehlédl vlastního kolegu? To by bylo vážně k smíchu!‘‘

Muž nereagoval. Zdálo se, že už nemá co říct. S nezájmem odvrátil oči k oknu. Proč mu prozradil, že je polda? Byl mu čímsi povědomí. Za ta léta už viděl mnoho individuí. Nejspíš to bylo deja vu. Jenže on ho vyvedl z míry, neboť se zpožděním a spíš pro sebe pošeptal. ,,Tajemstvím humoru je překvapení.“

Ω

Komisař močil o něco déle. Holt, nebyl už nejmladší. Nakonec spláchl a šel zaujmout své sedadlo. Za dveřmi natrefil na další povědomou osobu, tentokrát v převleku letušky. ,,Valentino?“

Letuška se mile usmála. ,,Hádám, že znáte mio sestru,“ opáčila stylem, jakoby se jí to nestalo poprvé. ,,Letíte z Andalusie. Hmm. Mio prognóza je, že jste od policie. Nemám pravdu?“

Zmateně přikývl, přesto nevydal ani hlásku. ,,Tak to musíte mít bien paměť. Dám vám otázku. Jaké má mio dvojče vlasy?“

Gato si vybavil patoložku jako Trojskou Helenu. ,,Blond!“

,,Perfecto!“ zvolala a neodpustila si zbytečnou otázku. ,,A já?“

Zvedl koutky. Dvojče dodalo. ,,Dovolíte? Posádce už chybím.“

,,Račte,“ vyjádřil se galantně. Neodpustil si ještě poznámku. ,,Stejně jste úplně stejné.“ Zasmála se stejně, jak jeho oblíbená patoložka. Ten arogantní mestic mu lezl krkem. ,,To všechna dvojčata seňore,“ opáčila rozumně. Hned nato zesmutněla.

,,Hádám, že se ještě potkáme. Přece v tom tu naši nebohou vdovu necháme.“ Komisař věděl, že má úplnou pravdu. Soucitně pokynul a vrátil se. Talia pořád spala. Ohleduplně se tedy usadil. Zakrátko si uvědomil, že na něčem sedí. Nepatrně si poposedl a zjistil, že má na pozadí nalepen kus papíru.

,,Co to je?“ divil se a na první dobrou došel k závěru, že to patří jeho svěřenkyni. Měl morální dilema. Nabízela se možnost, že se dozví něco, do čeho mu nic není. Proč si to odložila zrovna na jeho sedadlo? Pravděpodobně nespala hlubokým spánkem, když procitla, odložila to a usnula. Mentor jí chtěl více poznat a něco o ní zjistit. Talia úspěšně střežila osobní život pěkně pod pokličkou. Zkontroloval její víčka a rozhodl se, že si to pročte a v případě, že by ho nachytala, mohl by tvrdit, že to bylo na jeho sedadle, takže myslel, že je to adresováno jemu. Skvělé alibi. Dal se do čtení. Překvapilo ho, jak poutavě píše. S každičkým řádkem musel přehodnotit názor na její osobu. Celé se to neslo v dosti depresivním duchu. Smůla se jí lepila na paty ...

Milý deníčku. Vím, že tě zahlcuji většinou pozitivním obsahem, ale dnes udělám výjimku a postěžuju si. Zdá se mi, že jsem otevřela Pandořinu skříňku. Slyšel si o Pandoře? Nemám tím na mysli ty předražený cetky z klenotnictví. Myslím tím bájnou krasavici, kterou obdařili bohové dary. Její jméno znamená doslova vším obdařená. Jenže jak to u starých Řeků bývá, všechno má svůj háček. Dostala totiž i zvláštní skříňku, kterou měla zakázáno otevřít. Proč jí ji tedy dávali? Přece je to jen zvědavá ženská, takže jí pochopitelně otevřela a co se nestalo ... Ze schránky vyletělo zlo! Mohla si za svůj osud sama? Možná sí. Víc než ona, na to však doplatili její blízcí. Nebudu ale už vytahovat staré báje, jak to s oblibou dělal mio anděl strážný ... Říkám si, jak se asi má. Lituji, že jsem mu ublížila. Jenomže nemohla jsem vystát, že o něm nic nevím. Vivi mi nejednou říkala, ať se na toho staromódního a nudného pošuka vykašlu a najdu si někoho progresivnějšího. Naznačovala jsem mu to dlouho a on nó a nó mé náznaky prohlédnout. Přitom jde o tak chytrého mužského! Došla mi trpělivost a dala jsem na ni. O to víc mě dopálilo, že to s ním ani nehlo. Řekl jen ... Hlavně že ty jsi šťastná. Myslel to ironicky nebo upřímně? Já vážně nevím. Proto předpokládám, že se má bien. Co se týče Vivi, ukázalo se, že je to kamarádka na baterky. K tomu názoru jsem nedospěla ze dne na den. Začalo to tím, že jsem po nepovedeném vztahu potřebovala nový impuls. Řekla jsem tedy Madridu adios a vrátila se do Andalusie. Musím se pochlubit, že jsem našla práci překvapivě rychle. Možná to má na svědomí mé vzdělání. Ať byl papá jaký chtěl, dbal na něj, neboť se sám v mladí potloukal na ulici. Zpátky ale k mé práci. V první řadě jsem byla ráda, že vzali i Vivi. Přece jen, je má jediná blízká. Náplň práce bych mohla analyzovat a hodnotit, hledat klady a zápory, nejdůležitější je, že se v ní mohu realizovat. Francisco, co nás má na starost, dokáže ocenit mio nápady a dokonce mám dojem, že se mi dvoří. Což o to, je to pohledný a progresivní mužský. To je první kámen úrazu. Vivi na mě jednoduše žárlí. Stěžovala si i v duchovní sféře. Kapiš? Já nó. Ať to zakončím nějak pozitivně. Slibuji ti deníčku, že se nevzdám a najdu tu malou špetku naděje, co zůstala v Pandořiny skříňky. Co na tom, že jsem věrnému zlomila srdce. Co na tom, že má nejka žárlí. Co na tom, že tu a tam zvracím. Najdu ji! Tvá N.

Vtom se ebenová policistka probrala. Gato sebou samým leknutím trh. ,,Už jsme v Madridu?“ zakňučela.

,,Nó, nó,“ vyhrkl nervózně Gato. ,,Není ale pochyb o tom, že je pod námi Kastilie.“

Talia otevřela své modré oči a podezíravě si ho změřila. ,,Děje se něco komisaři? Zdáte se být jakýsi roztěkaný.“ Měl ji lhát, nebo být upřímný? Dal na to psaníčko. Upřímnosti si podle všeho cenila. ,,Nevěděl jsem, že jsi sloužila v Madridu.“

,,Co je to za nesmysl?“ nerozuměla tomu, o čem mluví.

,,Píšeš to tady v tom psaníčku,“ řekl a pozvedl jej, aby ho viděla.

Mlčky na něj prohlédla, aby mu ten cár vytrhla z rukou. Zavrtěla se a on musel uznat, že čte rychleji, než on. ,,Co to je? To jsem nepsala já,“ odmlčela se v půlce.

,,Mně se můžeš svěřit Talio. Přece spolu pracujeme,“ ujistil ji.

Nevnímala ho a četla dál. ,,Kde jste k tomu přišel?“ zeptala se.

,,Nejspíš ti to vypadlo z kabelky,“ domníval se Gato. ,,A já si na něj nedopatření sedl.“

,,Musím hodit řeč s vaší paní o tom, jak moc jste nevšímavý. Já kabelku nemám,“ zazubila se pobaveně.

,,No dovol!“ opáčil v legraci on.

Měla dočteno. ,,Podle čeho soudíte, že jsem to psala já?“ Poté bodla svůj dlouhý prst k závěru. ,,Vidíte? Ona se podepisuje N!“

Uvědomil si, že má asi pravdu. Přesto vyloudil jen pochybovačné. ,,Nooo ...‘‘

,,Proč bych se podepisovala N?“ zeptala se, načež si jeho pochybnosti vyložila po svém. ,,To myslete vážně? Chcete tím říct šéfe, že bych se podepisovala N jako negro?“

Komisař se zarazil. Jak si to mohla tak špatně vyložit? Vždyť on nebyl žádný rasista! Mluvit ho však nenechala.

,,Jen proto že jsem černá, neznamená, že se musím podepisovat tvá N!“ vřískala na celé letadlo, aby pak vztek přešel v pláč. Oči cestujících ho odsuzovaly, aniž by něco řekl. Nebo možná právě proto, že mlčel. ,,Talio. To jsem přeci neřekl! Nevkládej mi slova do úst! Nesejde mi na barvě pleti. Jsi skvělý polda. Leželo to na sedadle a já hledal nejjednodušší řešení ...“

Zdálo se, že jí to neuklidnilo. Snažil se jí uklidní alespoň rukou. Talia kupodivu neucukla. Tu jí na pomoc přispěchala letuška.

,,Ubližuje vám madam? Nechcete jiné místo?“ nabídla jí řešení situace, přičemž policistovi, jehož před pár minutami zasypala úsměvy, věnovala vyčítavý pohled. Talia mávla svou dlouhou rukou. ,,Grazias. Vše je ok,“ potvrdila letušce, že je v pořádku a usmála se na ni. Vtom se zarazila. ,,Valentino?“ zmátlo jí to.

Komisaře překvapilo, jak je rázem tak nejistá. ,,Sestra madam. Sestra. Kdyby něco ...“

Poté, co letuška odešla, kadetka se omluvila. ,,Lo siento šéfe. Jste bien chlap. Vím, že jste to tak nemyslel,“ připustila. Gato se spokojeně usmál. ,,Nerada to přiznávám, ale jsem nějaká přecitlivělá ... Smrt Ignazia a tak ...“ pokusila se to vysvětlit.

,,Nic se neděje,“ opáčil Gato, pohladil ji po zádech. Nato se stalo něco, co nečekal. Talia ho neprofesionálně objala.

,,Jste mio vzor, víte to?“ zahuhlala mu do košile.

,,Já vím,“ řekl sebejistě a pustil jí. Nepustila ho však otázka, čí to psaníčko vlastně je ... ,,Čí je ten papír?“ zamyslel se nahlas.

,,Nevím,“ netušila Talia. ,,Pravděpodobně ho tu nechala zhrzená nějaká muchacha, co tu seděla před vámi.“

Vzor pokynutím souhlasil s její  dedukcí. ,,Pravděpodobně.“

Ω

Komisaři se přece jen podařilo usnout. Když procitl, rozprostřel se mu před očima Madrid. Byl doslova obrovský! Užaslým očím postaršího policisty připomínal americké metropole z upoutávek dávných kriminálek. Největší podíl na tom mělo trio mrakodrapů. Na západní straně města čněl Atlantis Building, v centru zase Burj Hisbania a daleko na východě Shirogane Tower. Všechny patřili nadnárodním korporacím, pravda že co věděl, dvě z nich vlastnil Damian Nathan. Bylo to bien? Koupí od Arabů Dami-N i tu poslední? Gato na miliardáře neměl názor. Necítil k němu žádnou zášť. Považoval ho za tuctového magnáta. Přesto nechápal, proč se jim montuje do případu.

Poté mu letiště Adolfa Suaréze přichystalo třetí překvapení.

,,Grazias, že jste využili služeb společnosti Fly Emirates,“ loučila se s cestujícími letuška. Gato jí věnoval vděčný úsměv. Ona ho však neopětovala. Měl si to brát osobně? Nebral. Pouze dělala svou práci. Zanedlouho vystoupil i poslední cestující ...

,,Raúle? Ty jsi byl v letadle?“ praštil se do čela komisař.

,,Očividně,“ opáčil málomluvný polda a nesměle se usmál.

,,Očividně. Prošel jsem to emírovo letadlo křížem krážem, ale neviděl jsem tě,“ nelhal Gato. Raúl jen pokrčil rameny a šinul se ze schodů. ,,Talio. Sleduj, kdo se uráčil přiletět,“ upozornil ještě ebenovou kadetku.Talia se divila stejně jak on. Zamávala mu.

Ke shledání došlo až na přistávací ploše. Tam je mentor chytil kolem ramen, jakoby zrovna opouštěli bar a on potřeboval podpěru. ,,Zdá se, že mě opouští mio pozorovací instinkty. Měl bych už popřemýšlet o penzi,“ zkonstatoval poraženecky.

,,Blázníte? Bez vás by Sevillu pohltila Jungla! Nemám pravdu Raulíčku?“ zubila se Talia na své kolegy. Žádná stopa po její depresi. Bylo až neskutečné, jak rychle se jí zlepšila nálada.

,,Grazias, ale zůstaň nohama na zemi. Nejsem sta ...“

Talia mu skočila do řeči. ,,Není za co. Mám zavolat Uber?“

Gato neměl nic proti. ,,Zavolej. Kdyby jsme měli pořád čekali na nočního vlka ...“ poukázal tím na šinoucího se Raúla. ,,Leonora přestěhuje ministerstvo do Barcelony!“ pobavil se samovtipem.