Mozaika 5, IX.: Bratr

„Od jednoho pobřeží k druhému, co?“ slyším Madžíd, který mi přináší sklenici s citronádou, abych se neupekl. Sám už svou vypil a akorát si chladné sklo otírá o zpocené čelo, zatímco stojíme na vysoké hlídkové věži, ze které je dokonalý výhled na města a osady, na sestupující pobřeží a taky na moře.

„Díky. Co tím myslíš? A neměl bys být na to vedro víc zvyklý, Arabe?“ šklebím se.

„Věř mi, to vedro je špatné i na mně,“ odpovídá Madžíd a sledujeme Středozemní moře, ale tentokrát ne z břehů Sicílie, ale z břehů Afriky, ze strážní věže u fosfátových a niklových dolů, které jsou mi rok domovem, ale jsem na tom naštěstí dobře ve srovnání se zotročenými federály, které sem přiváží lodě z Evropy, ale takových lodí je méně a méně. Přesto jsou ostré kamenité serpentiny vytížené nekonečnými kolonami náklaďáků opouštějících doly a mířících k přístavům, či závodům vyvážet, nebo čistit rudu. „A myslím tím, že předtíms byl na Sicílii, teď si na africkém pobřeží. Nebyla práce sběrače lepší?“

„Byla bezpečnější, o tom žádná,“ odpovídám při vzpomínce na vzpouru otroků, která skončila desítkami mrtvých a raněných zajatců a dozorců před pár měsíci. „Ale rozhodně ne tak dobře placená,“ a hlavně, od příchodu sem už mě děsy netrýzní příliš často. Předtím to bylo i dvakrát za měsíc, teď to bylo dvakrát za celou dobu, co tu sloužím. Jednou, když jsem pozdě v noci šel na záchod a procházel chodbou plnou mrtvých těl, podruhé, když jsem v koupelně potkal sám sebe, shnilého a červy prolezlého. To bylo před třemi měsíci a od té doby nic. „A co ty?“

„Sloužil jsem v arktické posádce.“

„Ty?“ vyprsknu smíchy a Madžíd přikyvuje. „Jaké to tam bylo?“

„Řekl bych, že vcelku chladné. Na jednom ze severních ostrovů jsem se účastnil bojových operací proti banditům a pirátům placeným Federací. Perkele! To se tam vždycky křičelo. Někdo zemřel, křiklo se perkele. Podařilo se potopit pirátskou loď, křičelo se perkele. Pořád samé perkele. Prý to znamená něco jako k čertu.“

Usmívám se a něčeho si všimnu. Po serpentinách jede další auto, ale tohle mě trochu zaujme, protože to není žádný náklaďák, cisterna, nebo transportér. Vypadá to na civilní auto, i když lepší třída. Žádná oprýskaná plechovka nějakých chudáků. Beru si dalekohled a zaměřím svůj pohled na auto a hned je jasno. Licenční číslo ho identifikuje jako vládní automobil. Nějaký pohlavár, který nám jede na inspekci, asi z doprovodu regenta Valeriana, který už dva dny vyjednává v Africe, seč mu síly stačí, aby nevyhlásila nezávislost na říši.

Ve Varronii musel vyjednat strašlivý a krutý kompromis. Ještě pár ústupků a ten kompromis by impérium změnil v rozvolněný svazek. Varronie bude mít svůj senát a svou autonomii, ale přijde o teritoriální vojsko a obranu bude zajišťovat císařská posádka jako pojistka proti vzpouře. Tady prý zase africkým provinciím sníží odvody a upřednostní vyplácení odměn africkým vojákům v imperiální armádě.

Když se prvně donesla zpráva, že Valerianus přijíždí do Afriky, do mauretánské provincie, nikdo z nás z toho moc nedělal. Valerianus navštívil mnoho provincií, vždy bez povyku, bez větších oslav a vždy jen, aby vyjednal udržení té dané provincie ve svazku, a aby místním vyšel vstříc. Žádné velkolepé slavnosti, či shromáždění, jen tvrdá práce a vyjednávání. V tomhle byl dost podobný Konstantinovi, asketický a pracovitý, ale tam, kde se Konstantin zpronevěřil říši svým vztahem se Společností, tam se Valerianus zatím zdá být upřímný, ale kdoví. Nikomu se nedá věřit.

„A bojoval si i jinde, než na arktické frontě?“

„Až když vypukla revoluce proti Fedkorpu a Společnosti, tak jsem se vrátil do služby. Ve Finsku jsem pomáhal zatýkat zástupce Společnosti a v Pobaltí jsem zasahoval proti skladištím a kasárnám žoldnéřů Společnosti. Paradoxně jsem tak víc bojoval proti svým římským spoluobčanům, než proti federálním nepřátelům.“

„Ironie posraného osudu,“ utrousím a povzdychnu si. „Jak dlouho tu ještě chceš makat?“ ptám se a usrknu si pití.

„To nevím. Pravděpodobně v šedesáti budu z tohohle místa odcházet do důchodu. Není to úplně špatná práce, oproti klasickému bojovému nasazení. Navíc už se nechci pouštět do žádného bratrovražedného boje v té občanské válce.“

„Tak to tě naprost chápu,“ a potom už dochází k výměně stráží. S Madžídem odcházíme, poté co Latífě a Martinovi předáme stanoviště, dokumenty a podáme zprávu o situaci. Tedy o ničem zvláštním.

Naše další kroky míří k nedaleké kantýně, která je ve vnější části těžařského tábora. Míjíme nové příchozí vězně, federály i uvězněné nohsledy Společnosti, které přivezla dvojice nákladních vozů. Společně s nimi přijelo i pár nových strážných, kterým důstojníci dávají brífink k jejich úkolům a činnosti v táboře. Takový vcelku běžný den.

„Co myslíš, že bude dneska k obědu?“

„To co včera, a to co zítra,“ odpovídám. „Tady si moc dobrou restauraci nemůžeš vybrat,“ pokračuji a procházíme po betonovém placu, z tří stran obklopeném vysokými pahorky, do kterých vedou důlní šachty, které jsou po většinu dne domovem stovek zajatců a zločinců. Rozhodně jim jejich úděl nezávidím, ale prostě je tam zavál jejich nešťastný osud, říkám si, když se blížíme k táborové bráně a strážnici, za kterou už je kantýna.

Strážnicí projelo to vládní auto, které jsem předtím viděl a zabrzdilo vedle nás. Černý muž sedící na zadním sedadle stáhnul okénko a podíval se na nás. „Vy jste z ochranky, že?“

„Ano,“ řeknu.

„Výborně. Hledám Aurelia Komnena,“ zaskočí mě ten cizinec nepřipraveného. „Nevíte, kde bych ho našel? Prý je zástupcem velitele bezpečnosti.“

„Našel jste ho. Já jsem Aurelius Komnenos.“

„Můžete mi to dokázat?“

„Proč bych to měl dělat? Kdo jste?“ Muž chvíli mlčí, vypadá to, že se dost rozmýšlí, co udělat a určitě mu není příjemné, že tam je ještě Madžíd. Toho si dost dobře všimnu a podívám se na svého kolegu. „Drž mi místo v kantýně,“ Madžíd přikývne a odchází pryč, zatímco já cizinci ukáži svoje doklady. „Spokojen? Tak kdo jste?“ opakuji svou předchozí otázku.

„Jasmínin bratr,“ odpoví stroze a já mám pocit, že mnou v tu chvíli projel blesk. Jen tam tak stojím, mlčím a hledím na toho muže. „Máte tu někde kancelář?“