Smolaři

"Tak doufám, že je ti vše jasné. Musíme to zvládnout rychle a hlavně
bez chyb. To ti snad nemusím vysvětlovat, ne?"
"Jasně, že ne, Frede, všechno jasný. Vlítneme tam, bereme šperky,
rychle ven a padáme do přístavu na loď a vzhůru za novýma životama!"
To byl konec rozhovoru dvou zlodějíčků v postranní uličce, který bylo
možné slyšet jednoho mlhavého rána. Paulie a Fred si tu naplánovali
rychlou, jasnou a zdánlivě snadnou akci, jak se obohatit a oprostit
od chudinského života. Už se viděli, jak jim vše vychází a vůbec si
nepřipouštěli ani malou možnost selhání. Co by se taky mohlo stát?
Klenotník musel ten den zavřít krám, neboť musel jako svědek
k soudu. To měl Fred potvrzené. Tak by neměl být problém vypáčit
mříž na zadním okně, dostat se dovnitř, nabrat si plné kapsy a tašky a
zmizet. Ano, jednoduchá akce. Jenže se začala hroutit už na samém
počátku. Jejich rozhovor v uličce byl totiž tak hlasitý, že mladý John
Cooper mohl vše pohodlně poslouchat na druhé straně zdi a jelikož
byl tenhle klučina opravdu uvědomělý, ihned se rozeběhl na nejbližší
policejní stanici.
A co víc. Rozhovor našich povedených zlodějů byl tak hlasitý, že ho
mohli z okna v patře poslouchat i bratři Engelové, Jim a Harry, a
poměrně rychle si dali jedna a jedna dohromady. Proč by se nemohli
obohatit i oni? Fred a Paulie tu byli známí nešikové a smolaři, proto
bude určitě jednoduché jim tuhle fušku vyfouknout před nosem.
A tak se Paulie a Fred pomalu vydali pro své potřebné náčiní
na vylomení mříže, bratři Engelové rychle spěchali do vedlejší ulice
pro své kumpány a John Cooper běžel informovat jednoho z místních
policistů.



"Za jak dlouho se má klenotník vrátit, Frede? Nemůže už třeba být
zpátky?" soukal ze sebe Paulie cestou ke své skrýši, odkud si měli
vzít páčidla a taky tašky na svou kořist.
"Určitě se tam nějakou dobu zdrží. Ale čím dřív to zvládneme tím
líp, tak pořád nekušni a pohni sebou. Pro jistotu mám i bouchačku,
kdyby se něco zvrtlo a bylo potřeba někoho odklidit."
"Ale nepoužijeme jí, že ne? Já nechci někoho oddělat," skučel
Paulie a jeho parťákovi pomalu docházela trpělivost.
"A když nám bude někdo dělat problémy, tak co? Budeš mu zpívat?"
"Tak aspoň doufám, že v tý bouchačce nemáš náboje. Jenom je
zastrašíme, viď?"
"Ne, uprosíme je, jestli by byli tak hodný a šli nám z cesty. Víš co?
Jestli na někoho narazíme, předhodim jim tebe. To se pak smíchy
potrhají sami!!!"
"Promiň, Frede, jen nechci, aby někdo umřel."
"Tak sebou pohni, ať to máme za sebou, Paulie!"



Bratři Engelové dorazili do jednoho ze zchátralých domů v chudinské
čtvrti. Hledali tu dva své kumpány. Petera a Marvina. Typické zloděje,
co chce mít v partě každý. Uměli totiž u práce i trochu přemýšlet, což
v místní galérce bylo trochu vzácné. Každý se hrnul do akce, hlavně
mít největší zisk a v případě potíží vše řeší zbraně. Ale tahle dvojice
uměla zapojit i mozek.
"Máme akci, potřebujeme vás," vyhrkl Harry Engel, sotva vstoupil
do dveří. "Klenotnictví dva bloky odtud je nehlídané, majitel tam není."
"Myslíte klenotnictví starýho Goldberga?" podivil se Marvin.
"Jo, šel svědčit k soudu. Před chvílí se o tom bavili Fred a Paulie.
Ale znáte ty pitomce. Všechno zkazí. Teď si šli pro nářadí, ale než
budou připravený na akci, můžeme je předběhnout."
Marvin a Peter na sebe mrkli a hned jim bylo jasné, co je ve hře.
U Goldberga bylo zlata a šperků na tři životy. Měl to vždy dobře
hlídané přes noc. Platil si na to moc dobrou ostrahu. Ale teď je
šance přes den, kdy by tam nikdo být nemusel.
"A co ostraha, chytráci? Což když tam někdo hlídá?" ptal se klidně
Peter. Engelové se zarazili. O tomhle nic nevěděli.
"To nevíme, ale za to riziko to stojí, ne?" dychtil Harry a nechtěl
se vzdát myšlenky, že by do toho neměli jít. Marvin a Peter znali
riziko, ale už měli v hlavě plán. "Co takhle si z Paulieho a Freda
udělat návnadu? Necháme je tam jít první. Když tam bude ostraha,
využijeme zmatku a zbavíme se jich všech. Když tam nikdo nebude,
necháme je si nakrást plné tašky a ty jim pak venku sebereme."
Engelové na sebe podiveně zírali a pak souhlasili s nadšením.
Tohle by je vůbec nenapadlo.
"Tak jdeme na to. Bouchaček máme dost, tak si berte a jdeme si
pro vstupenky do ráje," zavelel Marvin a vyrazili.



John Cooper doběhl na nejbližší policejní stanici a když se přiřítil
k okénku, aby nahlásil svůj objev, sotva popadal dech. Přítomný
strážník na něj upřel svůj pohled a věnoval mu vlídný úsměv.
"Tak copak se děje, chlapče? Vypadáš, že nám neseš nějaké
závažné sdělení."
" Ano, strážníku. Slyšel jsem dva chlapi, jak se domlouvají, že
vykradou Goldbergovo klenotnictví. Starý pán tam teď není a oni
toho chtějí využít. Rychle tam někoho pošlete, pane!"
"Jenom klid, hochu. Je vidět, že jsi správný a čestný kluk. Ale
nemusíš se bát. Se starým panem Goldbergem jsme domluvení.
Poslal jsem k jeho klenotnictví hned několik policistů, aby dohlédli, že
se nic nestane. Pokud tam ti chlapi opravdu přijdou, nemají šanci.
Byli by hned zatčeni a dovezeni sem k nám. Tak ti děkuji za zprávu,
chlapče a můžeš klidně jít domů."
Johnny si oddychl, pochvala od strážníka mu udělala radost a
s dobrým pocitem vyšel zase ven a zamířil domů.



"Zdá se, že tu jsme akorát. Někdo už se vloupal dovnitř," tiše mluvil
Marvin ke zbytku své skupiny, když dorazili do uličky za klenotnictvím
a všimli si odstraněné mříže ze zadního okna.
"Chvíli počkáme a až se budou drát ven tím oknem, pustíme se
do nich," přihodil Peter
A tak čekali několik minut. Celí netrpěliví vyhlíželi, až bude někdo
vyhazovat tašky s kořistí ven nebo se někdo začne soukat skrze okno,
ale bylo ticho.
"Engelové, běžte se podívat opatrně dovnitř, budeme vám krýt záda,"
zavelel Marvin a oba bratři se opatrně začali přibližovat k oknu.



"Tak co, dáme se do nich?" šeptal jeden z policistů hlídkujících u okna
v protějším domě a sledujících klenotnictví. Byla to skupinka, která
pozorovala zadní okno do obchodu. Na rohu ulice byla připravena další
skupinka strážníků a přímo v obchodu hlídalo pět dalších.
"Počkáme na signál zevnitř. Už tam vlezlo šest zlodějíčků, tamhle se
blíží dva další a dva ještě zůstávají za nimi. Kdyby se uvnitř něco
zvrtlo, kluci by nám určitě dali vědět," mluvil tiše poručík Glenn, co
měl tuhle skupinu na starost. A jen pár minut po jeho slovech signál
zazněl. Výstřel.



"Je tu ticho, podíváme se dovnitř," opatrně prohodil Harry Engel směrem
ke svému bratrovi a začal prolézat oknem. Jim šel hned za ním. Uvnitř
bylo ticho a tma.
"Podívej, támhle někdo leží," upozornil Harry svého bratra a ukázal
do místnosti před nimi. Na zemi opravdu ležela postava, která se
podivně zmítala sem a tam a vydávala chroptivé zvuky. Jim se k ní
přiblížil, sehnul se a poznal Franka Smithe. Byl svázaný a v ústech
měl roubík. Sotva mu ho vyndal z úst, začal Frank křičet:" JE TO PAST!!!"
Engelové uskočili, rychle lovili ze svých kabátů zbraně a snažili se najít
úkryt. To už se sem sbíhali policisté a křičeli :" Ruce Vzhůru! Odložte
zbraně! Nemáte šanci utéct!" ozývalo se ze všech stran.
Jeden z policistů zakopl přes ležícího Franka Smithe, kterému stačil
Jim Engel povolit provazy a po dopadu na zem jeho služební zbraň
vystřelila. Nastalo peklo. Engelové začali střílet, policisté palbu opětovali
a zvenku sem přibíhali další. Jim Engel si stačil všimnout, že v místnosti
jsou další svázané osoby a když začal poznávat tváře z místní galérky,
ihned jim začal rozvazovat provazy, aby se palebná síla na jejich straně
trochu vyrovnala. Kdo byl volný, bral si od Engelů zbraně a střílel. Policistů
byla přeci jen přesila a odvaha zlodějů vzala brzy za své. Když padl k zemi
po smrtelném zásahu Frank Smith a hned po něm i Harry Engel, vzdal se
zbytek zlodějů a dobrovolně odhodili své zbraně. Na straně policistů
bylo několik raněných, ale nezemřel žádný z nich. Bylo po boji.



Marvin a Peter vše pozorovali a když začala střelba, dali se na útěk. Vběhli
do nejbližšího domu a z okna v patře sledovali, co se bude dít. Oknem se
do klenotnictví drala horda policistů a po chvíli střelba utichla. Otevřeli se
boční dveře a ven v poutech vyšlo několik zlodějů včetně Jima Engela
v doprovodu strážníků. Za nimi byla vynesena těla Franka Smithe a Harryho
Engela. Všichni mířili na ulici před klenotnictví, odkud byli zloději dopravení
na stanici.
"Byla to past, Marvine. Podívej těch fízlů, co tu je."
"Ty, Petere, něco mě napadlo. Co když jsou teď poldové všichni támhle
venku a nikdo uvnitř nehlídá. Určitě nečekají, že po tý střelbě někdo poleze
dovnitř. Vlezem tam, rychle něco nabereme a padáme pryč."
"To je dost riskantní plán, ale mohlo by to vyjít. Musíme jít ale hned."
Poslední slova Peter skoro vykřikl. Vyšli z domu a pomalu se blížili k oknu
do klenotnictví. Policisté si opravdu všímali těch, které pochytali. Věnovali
se raněným kolegům a rozebírali právě skončenou divokou akci. A nikdo
z nich si nevšiml, že jim dovnitř proklouzli další zloději.
Marvin a Peter na nic uvnitř nečekali a během chvíle naplnili dvě tašky
až k prasknutí. Jejich odvaha se jim malém vyplatila, kdyby se Marvin
ještě nechtěl vrátit pro jeden velký modrý drahokam, který mu padl do oka
a on si usmyslel, že bez něj neodejde. Jenže tenhle návrat byl pro ně pro oba
osudný. Ve chvíli, kdy si Marvin strkal klenot do kapsy a Peter mu šel sdělit,
že musí rychle vypadnout, vešli dovnitř tři strážníci předním vchodem.
Oba zloději začali utíkat k zadnímu oknu. Peter, ještě než se vrátil naposledy
pro Marvina, stačil připravit tašky s klenoty k oknu. Teď je rychle vyhodil ven
do hromady prázdných krabic a už se chystal vyskočit, když za nimi zazněly
varovné výstřely a jim došlo, že nemá smysl utíkat. Policisté je oba zatkli a
přidali ke zbytku zadržených zločinců.



Fred a Paulie se konečně blížili ke klenotnictví. Fred byl hodně rozčilený
a svého parťáka vůbec nešetřil. "Není divu, že nás dva nebere nikdo tady
vážně, když se pořád zahazuju s tebou. Jenom ten nejhorší zloděj se musí
vloupat sám k sobě, aby si vzal nářadí na novou akci, protože si nepamatuje,
kam dal klíče. Ty jsi vážně ten nejhorší z nejhorších!"
"Moc mě to mrzí, Frede. Já vím, podělal jsem to. Ale až nám ta akce vyjde,
určitě na to zapomeneme," snažil se Paulie udobřit si svého parťáka.
"Teď se hlavně soustřeď, jsme skoro na místě," chystal se Fred na akci.
Po chvíli se zarazil, když si všiml chybějící mříže na zadním okně. Polilo ho
horko a před očima se mu hroutily jeho sny.
"Do hajzlu! Někdo nás předběhl. Jsme tu pozdě," odevzdaně vzdychl Fred
a pomalu došel až k oknu. Naklonil se dovnitř a viděl rozstřílenou místnost,
nepořádek a taky stopy krve.
"Třeba se klenotník vrátil dřív," zašeptal Paulie
"Jasně a udělal si tu mejdan, viď? Samou radostí, že je zpátky od soudu,
si tady všechno rozmlátil a vykradl sám sebe. To jsi vážně takový idiot?
Předběhli nás. Jdeme pozdě," běsnil Fred.
Paulie se odvrátil od okna a chystal se říct něco na svou obhajobu, když
si všiml dvou tašek v hromadě krabic. Jednu vytáhl a při pohledu do ní
se mu zajiskřilo před očima. Šperky, zlato, všechny možné drahé kameny.
To už si ho všiml Fred, přihnal se k němu a radostí Paulieho objal.
"Ty chlape špatná, víš, co jsi našel? Berem to a rychle pryč. Dělej! Než
si nás někdo všimne." Popadli obě tašky a dali se na útěk. V tom si jich
všiml strážník na rohu ulice a rozběhl se za nimi. "Stát! Ani hnout!" křičel
z plných plic a další strážníci ho následovali.
Paulie a Fred doběhli na opačnou stranu uličky než bylo klenotnictví a
zamíchali se do davu na hlavní ulici. Věděli, že musí rychle nabrat směr
do přístavu, odkud měla odplout jejich loď. Kličkovali mezi chodci a
za nimi se stále ozýval křik policistů. Pokud se jich nezbaví, nemohou
na loď. Nenechali by je nastoupit.
Zahnuli za roh a než se sem přihnali i strážníci, vběhli Fred a Paulie
do otevřeného dvora. Proběhli jím a dalším domem se dostali do boční
uličky. Křik za nimi utichl. Policisté kolem dvora jen proběhli a běželi
dál. Fred s Pauliem zatím uličkou vyběhli na opačné straně bloku domů
než byli strážníci.
"Setřásli jsme je, Frede. Nikde za námi nejsou."
"Jo, snad máme konečně trochu štěstí. Musíme rychle do přístavu. Loď
za hodinu vypluje. Musíme to stihnout."
Než se ale stačili rozeběhnout, zastoupilo jim cestu několik chlapů.
"Copak, pánové, problémy s fízlama?" ušklíbl se jeden z nich.
"V pohodě. Nic se neděje. Však to znáte, kluci. Jen jsme se trochu
proběhli," snažil se Fred o klidný tón.
"Proběhli, jo? A náhodou sebou máte dvě narvaný tašky. Copak v nich
je? Vaše trenky? Špinavé prádlo? Nebo nákup pro nemocnou babičku?"
"Do toho vám nic není, co neseme. Jděte nám z cesty," přiostřil Fred
a snažil se projít mezi chlápky. Ti ho však nepustili. Už věděli, co se
stalo u Goldberga. A bylo jim jasné, že v těch taškách bude něco moc
cenného.
"Ani náhodou vás nepustíme, dokud se nepodíváme, co skrýváte,"
zavelel jeden z hloučku chlapů, vypadal na šéfa skupinky a vytrhl tašku
Pauliemu z ruky. Fred rychle vytasil zbraň a namířil ji přímo šéfovi
do obličeje. " Pusť tu tašku. Nebo budeš mít na čele další nosní dírku!"
Zbytek bandy udělal krok zpět. Chtěli vytáhnout své zbraně, ale jejich
šéf s pistolí u hlavy je klidnil. "Nestřílejte. Nechte bouchačky schovaný!"
"Přesně tak, hoši. Jen klid a nikomu se nic nestane," dodal Fred.
Vypadalo to na patovou situaci. Kdo ví, jak by tahle situace pokračovala,
kdyby se v Pauliem neprobudilo jeho bojovné a až do teď spící já. Zaťal
pěst na pravé ruce, začal křičet a po pár vteřinách uštědřil šéfovi bandy
direkt přímo do obličeje. Fred vytřeštil oči, otevřel pusu dokořán a jen
sledoval, jak se tvrďák, kterému doteď mířil na hlavu, kácí k zemi. Paulie
celý zrudl a začal křičet:" Už toho mám dost. Pořád jen slyším, Paulie, jsi
k ničemu, jsi neschopnej. Tohle si podělal. Tamhleto taky. Rozjedeme
skvělou akci, pak nás někdo předběhne a když se na nás aspoň trochu usměje štěstí,
tak nám do cesty vleze parta hejsků, jako vy a myslíte,že vám to všechno jen tak dáme.
Tak to ani náhodou. Seřežu vás, jako psi, vy smradi!!!" Paulie přímo běsnil a byl
připravený se do skupinky před ním pustit hlava nehlava. Fred ho ale opatrně chytil
za rameno a pokusil se o klidný tón:" Klid, Paulie. Hlavně klid. Dejchej, dejchej."
Pak se podíval na zbytek bandy a velitelským hlasem pronesl k nim:"Vypadněte a
vemte si tady toho sebou," ukázal na omráčeného a momentálně spícího šéfa. Dva
ze skupiny popadli ležícího a se zbytkem bandy utekli pryč.
"Co to do tebe vjelo, Paulie? Takhle tě vůbec neznám," žasl Fred.
"Já nevím. Prostě se to ve mě probudilo a nemohl jsem si pomoct."
"Dobrá práce, kamaráde. Ale teď rychle do přístavu. Ještě to můžeme zvládnout.
Pohni sebou!"
Dali se do běhu a do přístavu to stihli na poslední chvíli. Fred vyndal lístky z vnitřní
kapsy kabátu, předložil je ke kontrole a mohli nastoupit.
"Koukni, jak je ta loď obrovská, Frede. To je paráda. A vzhůru do Ameriky!" rozplýval
se Paulie.
"Je fakt parádní. Říká se o ní, že je nepotopitelná. A my se na ní poplavíme," neskrýval
ani Fred své nadšení.
Už byli na palubě a kochali se pohledem na davy lidí v přístavu, kteří se přišli podívat
na největší parník, co se kdy plavil do Ameriky.
"A odteď už to půjde všechno jen dobře. Uvidíš. Naše smůla je u konce. Tím, jak se
v tobě probudil bojovník tam v té uličce, tím se to zlomilo. Určitě. Podívej na tu loď.
A to její jméno. Titanic! To by byla přezdívka pro tebe, Paulie," dobíral si svého kumpána
Fred a oba se začali smát.


O čtyři dny později 15. dubna 1912 2:20 ráno
Titanic už byl skoro celý pod vodou a jen na zdvižené zádi se mezi posledními
cestujícími a členy posádky, pro které už nebylo místo v záchranných člunech, drželi i
Paulie a Fred. Vedle nich se pomalu loučila milenecká dvojice Rose a Jack. Paulie
jen vrhl na Freda upřený pohled a zcela ironicky k němu prohodil :" Tak co? Už to
půjde všechno dobře? Smůla se prolomila, Frede? Máš ten pocit?"
Fred se jen nadechl a chystal se Pauliemu něco rychle odpovědět,ale už to nestihl.
Po jeho nádechu totiž poslední kus lodě zmizel pod hladinou a cesta dvou
povedených zlodějů tím byla ukončena.