Kompromis s Nemesis 44

Kapitola 44 / REQUIEM část 1 /

Nissan Pulsar zastavil na parkovišti, které patřící k hřbitovu "Tumbas de Héroes".

Z pochmurně zbarveného auta si vystoupil Mateo Rozen. Oholil se, jak slíbil Talii. Neobtěžoval se s oblekem, neboť bylo dusno. Na sobě měl svou oblíbenou černou košili a v očích prazvláštní tik. V posledním patře Atlantis Building se v něm cosi zlomilo. Nějakým způsobem fungoval. Furt to byl on, i když pozměněn. Vzhlédl k obloze, kde rozeznal migrující mračna. Vydedukoval z toho, že se schyluje k dešti.

,,Zase jste měla pravdu doktorko,“ pronesl směrem k vystupující. ,,Bude pršet.“

Otevřel ještě zadní dveře, kde ležel pager, nebožtíkova Magnum a černý deštník. Z inventáře vybral to poslední a ohleduplně dveře zavřel.

,,Mateo!“ okřikla ho Ayoko, načež upravila i černý kostým. Byl spíš formální, než japonský. ,,Por favor. Přestaň mi říkat doktorko. Mám pak dojem, že jsi pacient.“

Rozen zvedl koutky. ,,A nejsem?“ zeptal se. V šikmých očích se jí zračily výčitky.

,,Bien,“ souhlasil tedy, Nissan zamkl a nabídl jí rámě. Přijala ho. Udělali pár kroků, když v tom mu na nos dosedla kapka. Roztáhl tedy i deštník. Pár kráčel v pozdní odpoledne parkem vedoucím ke hřbitovu hrdinů. Zde měl být kapitán Nunez na vlastní žádost pochován. Hřbitov byl sice určen pro padlé vojáky. Místo bylo dost. Španělsko vedlo naposledy válku samo se sebou a to před sto lety. Rozen se octl ve svém zádumčivém živlu. ,,Mateo! Posloucháš mě?“ vytrhla ho z něj Ayoko.

,,Sí. Říkala si, že je hnusné počasí,“ vymýšlel si Rozen.

,,Neříkala,“ zavrtěla hlavou. ,,Baka! Zrovna jsem ti vyprávěla, že jsem se zastavila u vrátného v Santa Orosia, protože mi chtěl Angél něco vrátit.“

Zarazili se u jedné ze smutečního vrb, jež smáčela listy v nevelké říčce. Rozen by uvítal, kdyby se jmenovala Styx. To by pro amiga mohl připlout Cháron osobně.

,,Co ti chtěl mistr vrátit?“ zajímal se Rozen.

,,Měj bys lidem naslouchat,“ změřila si ho starostlivě. ,,Nebo se zase ztratíš.“

Rozen jí pohladil po tváři. Ukázala mu ďolíčky. ,,S tebou po boku? Nó mio Ayoko. S tebou se neztratím!“ ubezpečil jí a nutno dodat, že to myslel to od srdce. Nebyla v tom žádná hra, ani kalkul. Od mistra se toho hodně naučil.

,,Yoi,“ řekla dobře japonsky, neboť věděla, že to má rád.

Řekl jí toho víc, než měl ve zvyku. Již dlouho nikomu tak nedůvěřoval.

Pověděl jí o Noelle, bez jejich zlatých očí by se nic z toho nestalo.

Pověděl jí i o Odysseovi, co se mu toužil pomstít a měl na to právo.

Pověděl jí o Nerezzovi, jenž mu zanechal u mamá vzkaz. Sebevraždou se mu chtěl revanšovat, což on musel chtě nechtě přijmout. Detaily zůstali jen mezi hrdinou z pláže a mistrem. Ten, kdo zabit Damiana Nathana, si to musel nechat pro sebe. Pochopila by to? Nechtěla by žít s vrahem a on nechtěl usednout na elektrické křeslo. Naštěstí se případu znovu chopil Santiago Gato a ten byl přesvědčen, že všechny mordy realizoval schizofrenní Nerreza, který se tak mstil kvůli nebohou Noelle. Věděl, že to byl celou dobu Raúl? Buď jak buď, chtěl si s ním ještě před funusem pohovořit. Zřejmě mu něco nesedělo. Ignazio pro oba hodně znamenal.

,,Směle hovoř amore,“ pobídl jí, aby to dokončila a rozhlédl se. Neviděl ani dron. Pokud by nějaký přece viděl, bylo by to proti úmluvě. V závěti měl odstěhováný Madriďan podmínku, že jeho odchod nesmí nikdo nahrávat a navíc se ho mohou zúčastnit pouze zvaní. Ignazio to měl promyšlené do detailů, jakoby se na onen svět chystal už dlouho. Vdova na všech jeho podmínkách bezpodmínečně trvala.

,,Grazias. Víš, když jsem se vydala do ústavu, zrovna z něj vycházel Hernán Cortez, který byl na tom večírku v La Maroma. Doprovázeli ho jacísi policisté v stejnokroji Madridské kriminálky, jeden asi Arab, druhý asi Švéd. Tehdy si nás neseznámil a já měla roušku Kitany, takže mě ani nemohl poznat. Pouze slušně pozdravil.“

,,To je Santi, komisař ze Sevilly. Velkej gentleman. Kdysi jsem pod ním sloužil. Byl jsem jaksi jinde. Svou chybu napravím. Prý chce se hodit řeč,“ vyjádřil se Rozen.

,,Bien,“ opáčila, načež se vrátila k tématu. ,,Na vrátnici jsem zastihla jak vrátného Gustava, tak i doktorku Pasalaqua. Pamatuješ si je? Ptala jsem jí, co po nich policie chtěla. Ovšem byla rudější, než normálně. Prozradila mi, že se u nich před pár dny stavil Angél. Nic zvláštního. Občas navštěvoval tu tvou kamarádku z pláže. Údajně spolu nějakou dobu žili v Madridu. Víc mi k tomu nechtěla říct, ale říkala, že udělal něco hrozného,“ sdělila mu Ayoko, opodál zahřmělo a on sebou trhl. Koketoval s myšlenkou, že to je Odi v Mannyho Ferrari. ,,Z jejich slov jsem měla dojem, že to dává za vinu mně! To já ho učila mluvit! To já jsem mu dávala naději a pokoušela jsem se mu vysvětlit, jak svět funguje. Byl totálně ztracený! Kdyby jsi viděl Mateo, v jakém zbídačeném stavu ho přivezli, jako nějakého zatoulaného psa! Na hrudi měl jizvu po nějakém ostří, takže ho pravděpodobně někdo přepadl a on z toho traumatu ztratil sám sebe. Snažili jsme najít jeho totožnost. Tehdy existovala EU, každý měl rukopis a otisky v databázi. Jenže on nic! Rozumíš tomu?“ zeptala se.

,,I technika se může zmýlit,“ usoudil Rozen.

Ayoko kroutila horlivě hlavou. ,,To by měl slyšet Shibuya san. Zpátky k Angélovi. Ptali jsme se ho, jak mu říkají. On na to Manaros. Ptali jsme se ho, kde se narodil. On nato Manaros. Došlo nám, že nerozumí,“ připustila odevzdaně.

,,Nemohl být z nějakýho nezmapovanýho ostrova třeba v Polynésii? Vím, že byl bílej a blond, ale třeba něco jako Tarzan.“ teoretizoval Rozen. Věděl, že je to pitomost. Mluvil totiž o úplně jiném světě, kolem něhož obýhali dva Měsíce.

Zazubila se. ,,Mio fantasto. Nemohl. Mluvili jsme s ním i Francouzky, nerozuměl. Sehnali jsme nejmodernější překladač. Jenže ani ten ten jazyk neidentifikoval. Gustavo se pokusil najít alespoň Manaros, ale žádné místo toho jména prostě neexistuje. Vzdali jsme to. Přijali jsme ho takového, jaký je. Vymysleli jsme mu jméno stejně, jak se to dělá u nalezených niňos v babyboxech. Zdálo se, jakoby spadl z nebe. Z toho důvodu Angél,“ dokončila to souvětí a po lících jí tekla slza.

Rozenovi to neuniklo. Nechápal sice, proč se rozplakala až po babyboxech. Měl s tím co dělat fakt, že končily prázdniny? Tu dedukci si odpustil. Těšilo, že je k němu tak otevřená. Nemeškal a volnou rukou jí objal, zatímco mu na hlavě přistála první, druhá, třetí kapka.

,,Nevyčítej si to mio Ayoko. Ty za to nemůžeš,“ hladil jí po zádech. ,,Z vlastní zkušenosti vím, jak soucítíš se ztracenými případy.“

,,Grazias,“ poděkovala mu, utřěla si slzy do jeho košile a roztomile se usmála. Najednou mu došlo, že v takovém postavení ještě nebyly. Labilní detektiv teď utěšoval vyváženou psycholožku. ,,Nechej jsi něco pro Iggyho amore.“

Zasmála se a ukázala mu ďolíčky. ,,Aishitemasu,“ vyjádřila city.

,,Já vím,“ obšlehl Sola a dál držel řeč. ,,Pátral jsem mistrovi a vím, že nebyl dnešní. Nechápal lidí. Nedokázal pochopit, že všechno berou na lehkou váhu. Noelle se mu svěřila a on jí prostě musel pomoci. Řídil se zásadou. Ublížils? Bude ti ublíženo! Nic mezitím! Není to alibi, ale ...“

,,Angél si to tak ospravedlnil,“ dokončila větu za něj.

Rozen přikývl, roztáhl deštník, ten však malém roztrhl o větve vrby. Pokračovali. Už tak měli zpoždění. Jindy by ho to netrápilo, byl to jeho klasicismus. Teď to byla premiéra, neboť se poprvé v životě za nedochvilnost proklínal. Ayoko hovořila i za chůze.

,,Pasalaqua mi neřekla o těch očích. Přesto jsem si byla jistá, že tu vypůjčenou věc od Angéla předal seňor Gustavo policii. Opak byl pravdou. Gustavo si toho podivína oblíbil! Nosil mu knížky a bavil se s ním, jakoby byl normální. Mimoto Mateo,“ odmlčela se Ayoko, aby se nakrátko pousmála. ,,Angél měl podobné záliby jako ty. Musím se ti přiznat, že to byl jeden z faktorů, proč jsem měla pro tebe slabost. Možná jsem divná, ale co z toho. Chtěla jsem ti pomáhat stejně jako Angélovi.“

Rozena to zahřálo na srdci. Vybavil si, že ty oči věnoval Nemesis, ne Ayoko. ,,Jsem ti neskonale vděčný mio Ayoko,“ přiznal se jí.

Společně naslouchali dešti. Horký letní vzduch byl zase o něco snesitelnější. Rozen se proklínal za to, že ho mohlo napadnout, že doktorka spolupracuje se sériovým vrahem. Taková starostlivá seňorita! Někdy se opravdu choval jak pacient. Ayoko se mu jen snažila pomoct, kdežto on v tom hledal čtení myšlenek. Bylo to absurdní. Když se jí otevřel, otevřela se i ona jemu. Musel předtím zastřelit Nathana? Měl jí o tom říct, nebo to v sobě dusit do konce svého krátkého života? Rozen si nelhal do kapsy. Kosa mohla setnout kdykoliv. Tuberkulóza, Odysseus ... ,,Co ti předal ten chlápek z vrátnice?“ zeptal se.

,,Lo siento. Zdá se, že jsi mě nakazil tou tvou rozlétaností,“ usmála se. Už se blížili ke vstupu. Rozen zahlédl komisaře se svou chotí. Naposledy se zastavili. Řekl. ,,Vyvážená obhajoba.“

,,Víš co mi dal? Vysílač od Shirogane, kvůli němuž jsem dostala kartáč od zaměstnance měsíce. Pamatuješ?“ zeptala se ho. Pamatoval si i návštěvu mrakodrapu v Granadě. Ironií bylo, že o vysílači vykládal nebožtíkovi. Bylo to to udělátko, které si mistr přehodil přes rameno? Bylo to pravděpodobné.

,,To je ten, co dokáže vyřadit elektroniku v celým okrsku?“

Ayoko pohodila hlavou. ,,Až takový dosah to nemá, ale myslím si, že díky němu pronikl k Tarikovi a Nathanovi,“ rozesmutnilo jí to.

Rozen to nechápal. ,,Vždyť já myslel, že jsem si to vymyslel!“

Ukázala mu ďolíčky. ,,Možná jsem mluvila ze spaní Rozen san. Nebyl jste jediný náměsíčník v Andalusii,“ prozradila mu o sobě něco nového a prosebně dodala. ,,Por favor. Už si nevymýšlej. Sí?“ žádala jej. Rozen nevěděl, jestli to dokáže. Přesto přikývl.

Tu mu tajuplné pošeptala. ,,Chceš něco říct? Ale je to top secret.“

Rozen přikývl. ,,Angél se za mnou zastavil v práci. Někdy koncem února. Povídal mi o svém životě, že si dal do sběru artefaktů, že se zamiloval a tak dále a tak dále. Grazias mio doktorko, říkal mi. Vy jste mě dostala z propasti, říkal mi. Ptal se mě, co nového Shirogane vytváří. Měla jsem přesčas, nikde nikdo, tak jsem ho provedla vývojovým oddělením. A hádej co? Ztratil se ten vysílač. Proto jsem neměla potřebu něco vysvětlovat ohledně těch protéz. Jste tak podobní! Co naplat, hodili to na mě a právem. Teď jsem bez práce, ale co. Shirogane patří pod Atlantis. Kdo koncern povede po smrti majitele, to nevím. Co bys udělal ty Mateo? Vrátil bys jim ho?“

Rozen se zamyslel a upřímně zakroutil hlavou. Hned si vysnil, jak ten důkaz veze do Compostely, rituálně ho nese ke svahu a vrhá ho do Atlantiku. ,,Bien. Dám na tvou radu, když ty dáš občas na mio radu. Domluveno?“ navrhla mu Ayoko a přejela mu prstem po hrudníku. ,,Domluveno,“ potvrdil to poddajným hlasem, když v tom myslel prakticky. ,,Co teď budete dělat seňoro Valiente?“

Ayoko hovořila sebevědomě. ,,Se svými doktoráty a životopisem? Mám celou plejádu možností Rozen san!“ prohlásila a formálně se pousmála. Zaregistrovala totiž příchozí pár. Detektiva její vyváženost fascinovala. ,,Ty mě potřebuješ víc, než kdo jiný.“

Byl rád, že tu v tento den byla právě empatická Ayoko. Nečekalo je totiž nic příjemného. Svíral se mu žaludek. Musel se rozloučIl s nejlepším amigem. Už ho nikdo neuvidí. Došlo mu až teď ...

,,Mateo Rozen! Pozdě jako vždycky!“ slyšeli hlas Santiaga Gata.

Rozen polkl. Měl na něj něco, co by ho dostalo do lapáku?

,,Hola Santi,“ pozdravil jej zdrženlivě. Nic neříkal, jen čekal, co řekne. ,,Ehm, ehm,“ připomněla se Ayoko.

,,Lo siento amore,“ změnil Rozen rázem tón. ,,Toto je dokto ...“ odmlčel se, neboť si vzpomněl, co jí slíbil. ,,Komisaři Gato. Toto je mio Ayoko.“

Se zájmem si jí prohlédl. ,,Neznáme se?“ zdála se mu povědomá.

,,Nevím seňore. Živím se jako psycholožka,“ pokrčila rameny.

Komisař se tvářil zmateně, pohlédl na svou manželku, co měla pořád šmrnc, jakoby měli mezi sebou tajemství. Manželka ukázala rukou k páru. Komisař tedy vzal ruku poloviční Japonky a galantně jí políbil. ,,Sezení nepotřebuju Ayoko. Ale i tak mě těší.“

,,Drahý, to je psychiatr,“ opravila ho manželka. Cítila se přehlížená a shození manžela jí přišlo vhod. ,,Bien. Nepotřebuji psychiatra. S touto chytrou seňorou to táhnu už třiatřicet let. Comprende?“

Seznámili se i s manželkou. ,,Vidím, že nemáte smuteční kytku. Rosalindo. Vezmeš Mateovu lepší polovičku do flower shopu? Musím si pohovořit pohovořit o samotě. Mám pravdu kadete?“

,,Mentor má vždycky pravdu,“ potvrdil to nervózně Rozen.