Kompromis s Nemesis 45

Kapitola 45 / REQUIEM část 2 /

Mentor sledoval, jak na kadeta prší. Snažil se na komisaře zapůsobit, tudíž přenechal deštník Ayoko. Věděl komisař něco, co by ho usvědčili? Smyje z něj vyšší moc vinu? Rozen usoudil, že ho tím mlčením testuje. On deštník měl, ale nepozval ho pod něj. Soukromé očko to mrtvolné ticho mučilo. To napětí nevydržel. ,,Jak je na tom Talia?“ zeptal se na to, co ho zajímalo.

,,Nic moc,“ opáčil Gato. ,,Hospitalizovali ji v nemocnici Cruz Roja. Sice už není v kritickém stavu, ale že by šlo o radikální zlepšení, to se říct nedá.“

Rozen polkl. ,,Mierda. To je mi líto,“ nelhal.

Komisař pokračoval. ,,Nejde mi do hlavy, kde se tam vzal Maresca.“

Promoklý pokrčil rameny. ,,Taky to nechápu Santi.“

Komisař se tvářil jak šelma před útokem. ,,Nechápeš Mateo? Víš co já nechápu? Nechápu, kde se vzaly ...“ odmlčel se a ukázal na jeho ruce. ,,Tvoje otisky na jedné z Nathanových soch!“

Rozen se chtěl naštvat, jenže věděl, že má komisař pravdu. Byl mu vydán napospas stejně jak tehdy Johnsonovi. Mlčel, jakoby seděl na hanbě.

,,Ty jsi tam byl že?“ tázal se Gato. Rozen pokorně přikývl zmoklou hlavou.

,,A věděl jsi, že to byl Raúl?“ zeptal se ho. Rozen hlavou pro změnu zakroutil.

,,Nebudu ti lhát Santi. Když jsme spolu volali, dal jsem na tvou radu a vydal jsem se za Raúlem. Myslel jsem si, že sběratelem očí je Odi. Chtěl jsem mu to říct mezi čtyřma očima. Potíž je v tom, že jsem ho nikdy předtím neviděl. Talia se za něj zaručila. Viděl jsem, jak leze do Atlantis Building. Byl jsem mu teda v patách. Připustím, že šlo o blbej nápad. V ten moment mi to ale nedocházelo. Zastihl jsem ho až v poslední patře, zrovna když vykonával ten svůj sadistickej rituál. Mierda! Vždyť já netušil, že je to Nerezza! Zastavil bych ho už jen kvůli Iggymu. Sebrali mi Jericho! Comprende? Sundal bych ho amigo! Neměl jsem čím! Neumím krav maga, i když jsem žid! Nejsem na to pyšnej, ale musel jsem se ukrýt za Poseidóna,“ dokončil svou obhajobu.

Gato přemýšlel. ,,Zdá se, že jsi tam skutečně byl. Sochu jsi tipl správně a vzhledem k tomu, že jsi utekl i před Marescou, věřím, že ses ukryl i před Raúlem. Nejde mi ale do hlavy, proč se odpravil na zahradě tvojí madre.“

Rozen se zamyslel. Musel mu odpovědět věčně. Smýt ze sebe vinu. Přesto mu musel lhát. ,,Nerezza četl deník Noelle, žili spolu a ta o mně psala jen v superlativech. Znali jsme se jako niňos,“ prozradil mu a tu ho napadlo ještě něco. ,,Ten loco si přál, abych to vyřešil já. Dokonce mi přinesl do ústavu donesl pár stran z jejího deníku. Chtěl mě nasměrovat správným směrem. Zapomněl jsem ho ve cvokárně. Zkus se tam zeptal, jestli ho neschovali. Netušil jsem, že je tam leží i Noelle. Nevíš jak na tom je Santi?“ ptal se ho.

Gato zabořil volnou ruku do prošedivělých vlasů. ,,Žije, pokud se to dá nazvat životem,“ sdělil mu smutnou pravdu. ,,A jak se podepisovala?“  

Rozen měl o důvod víc být smutný. ,,To je mi líto,“ pozoufal si a zasnil se.

Nostalgicky vzpomínal, jak společně stavěli hrady na pláži. Bylo to krásné období. Tehdy byl sám sebou, neměl žádné démony a jeho mysl nelétala do zapovězených koutů. Co zlatooká Noelle? Co ta čistá duše, která upřímně věřila, že každá bytost v sobě ukrývá něco krásného? Proč skončila tak, jak skončila? Na to se nedalo odpovědět. Holt, narodila se do mafiánské rodiny. To jest jedna okolnost, s níž se musela srovnat. Papa nemusel být v jádru duše zlý a bezesporu chtěl pro své niňos jen to nejlepší. Ovšem na vrchol se dostal díky nečistým, přesto však lety ověřeným praktikým.  Od mamá zase podědila islámskou víru. Představa, že se do sebe zamilují dva lidé navzdory víře, byla tuze romantická. Co se náboženství týče víry, byl starý Enzo tolerantní. Odi neměl pravdu. Noelle se nesrovnala s jeho kriminální minulostí a na tu si on sahat nenechal. Musela se postavit na vlastní nohy.

,,Tvá N,“ pronesl jen, s čímž se Gato spokojil. Mluvil, jenže Rozen dumal dál.

Co se týče islámu, ke škodě v Alláha věřící Noelle vedl komunu radikální imám. Jí však byla nenávist vůči jinověrcům cizí. Komunu opustila z jiného důvodu. Z deníku detektiv vyčetl, že v tom měla prsty Viviana. Zjistila to ale až záhy. Proč? To už se chico ze sousedství nikdy nedozví. Život směřovala jiným směrem. Nejprve utekla do Ciudad Capital, kde poznala podivínského Angéla. Co kdyby s ním zůstala? Program WF I shořel společně s laptopem. Bohužel, ovlivnila jí uspěchaná doba. I ona hledala dokonalost. Možná kvůli dokonalosti se dala na dráhu floristky, našla si práci Andalusii, kde poznala sympatického Franscisca Nieta, s nímž se nakrátko sblížila. Nemohla tušit, že jde o manipulátora a už vůbec netušila, že je majitelem celého Atlantisu. Jakto že ho nepoznala? Damiana Nathana znala celá planeta! Podle všeho fungoval v přestrojení, stejně jak Dalton v tom idiotském filmu "Tribes". K její smůle se nezjevil žádný Pedro, co by jeho identitu prozradil. Zdálo se, že i její pozici floristky nakonec převzala ta vypočítává Viviana. Proč nezabil Angél i ji? Vždyť kvůli ní se s ním rozešla!

,,Posloucháš mě Mateo?“ vyrušil mu dumání Gato.

Rozen zakroutil hlavou, nahrnul si mokré vlasy dozadu, takže vypadal jak herci v černobílých filmech. ,,Neposlouchám Santi. Vzpomínám na Noelle. Můžeš to zopakovat por favor?“ žádal jej. Gato se usmál, protože spatřil vracející se dámy. ,,Mně je líto, že jsem si hřál celou dobu hada na prsou.“

Rozen chápavě přikývl. ,,To nás všechny amigo. Nikdo ho nebral vážně.“

,,Byli jsme slepý a arogantní. Jen tak na okraj ...“ odmlčel se komisař a dal si prst přes ústa. ,,Víme to jen mi dva. Pouštěl sis hubu na špacír?“ ptal se.

,,O Raúlovi? Nó. Jen o Angélovi. Což už je veřejně známý,“ pokrčil rameny.

Gato přikývl. ,,Bien. Budu ti věřit i v tomto amigo,“ usmál se přátelsky a další slova řekl rychle, aby je neslyšely. ,,Tvoje otisky jsem objevil já a do spisu jsem je neuvedl. Pokud budeš mlčet ohledně Raúla, který je teď nezvěstný, nikdy tu informaci nezveřejním,“ ujistil ho.

Rozen se spokojeně usmál. ,,Grazias Santi.“ Déšť z něj obrazně vinu smyl. Nebo se jen vzájemně drželi v šachu? ,,Pamatuj. Je to to poslední, co pro tebe dělám. Comprende?“ Rozen vděčně přikývl. Zase jednou měl štěstí.

Ω

Dámy je konečně poctily svou přítomností. Seňora Rosalinda vrhla směrem k manželovi vyčítavý pohled. ,,Santiago. Můžeš mi laskavě říct, proč jsi toho chudáka neschoval pod deštník? Vždyť je celý vlhký!“ vyčetla manželovi, hodnost nehodnost.

Gato se spiklenecky zazubil. ,,Nabídl jsem mu to, ale nechtěl. Prý je mu horko. Mám pravdu Eslavo?“ zalhal, jenže proti jeho lži to byla prkotina.

Přitakal tedy. ,,Sí kapitáne, mio kapitáne,“ zasalutoval teatrálně.

Seňora Rosalinda zakroutila hlavou. ,,Jste zvláštní seňore,“ odmlčela se nechápavě. ,,Dost už těch legrácek chicas. Podle všeho pro vás kapitán Nunez hodně znamenal.“

Gato i Rozen provinile přikývli. ,,Vidíte. Tak vamos!“ poručila jim. Rozen věnoval komisaři pobavený úsměv. Rád by pronesl něco ve smyslu, jde vidět, že velí sice celé Seville, doma však panuje Rosalinda. Nechtěl ale zpochybňovat její autoritu. V poslední době mu ženské vyčetly ledacos.

Ayoko políbila jeho mokrou líc. ,,Nehrál jsi v pomádě?“ ptala se nesmyslně a schovala ho pod deštník. Gato se usmál a směrem k doktorce poznamenal.

,,Víte doktorko, Mateo by byl skvělý polda. Škoda jen, že je takový svéráz. Málo s kým se snese. Dokáže sice nahodit masku a bavit se s každým, ale to jen na oko. Jediný kdo s ním jakž takž koexistoval, byl právě Ignazio. Nikdy mi nešlo na rozum, co mají ti dva společného,“ hovořil, zrovna když překonali bránu. Rozen se chystal říct, že byli oba geekové, ale nestihl to.

,,Nedávno mě ovládla nostalgie. Z jistého dů ...,“ odmlčel se Gato. ,,Prostě jsem si prohlížel přihlášky všech kadetů, co pode mnou sloužili. No a když jsem narazil na Rozena s Nunezem, došlo mi, proč jsem se k nim choval, jakoby byli mio hijos. Na oko byli absolutní protiklady, avšak spojovalo je hlavně to, že na ně během dospívání nedohlížel padre,“ podotkl moudře.

,,To by mě nikdy nenapadlo,“ připustil Rozen. Věděl, že Iggyho papá shořel na trajektu, potom co vzplanul jeden z elektromobilů. Z toho také pramenila jeho nenávist vůči Teslám. Vtom se o slovo přihlásila odbornice na slovo vzatá. ,,Nikdo nevidí všechno Mateo. Toho sympatického kapitána jsem nepoznala natolik, abych si udělala nějaký obrázek. Ty jsi ukázkový příklad. Proč si myslíš, že tolik kouříš? Že jsi tu a tam přecitlivělý, topíš se ve svých případech a do, ehm, doufám že do jisté doby jsi nebyl schopný udržet dlouhodobý vztah? Protože před tím utíkáš!“ dokončila Mateovu analýzu.

Rozen tím neskonale naštvala, cítil se ponížený a nahý, jenže ... dnešek nebyl o něm. Nemohl se vztekat, když možná slyšel pravdu. Nechtěl jí ztratit. Pouze zklamaně řekl. ,,Vždyť  v tom musí být něco víc,“ přál si jen.

,,Není amore. Nehledej něco, co není,“ hladila ho při té prosbě po ruce.

,,Bien,“ přikývl, zatímco míjely vybledlé pomníky ze španělské občanské války. Jména pochovaných už téměř nešly přečíst. Nikdo je nerestauroval, neboť dávno nežil nikdo, kdo by si padlé pamatoval. Byli to muži bojující na stranách jak Republiky, tak i Nacionalistů. Ti, kteří přece jen měli niňos, si už žádného uznání nedočkali. Po smrti byli jak jejich děti, tak i vnoučata. Jistě, byla tu i další pokolení. Jenže těm minulé století vůbec nic neříkalo. Nikoho už nezajímal Hemingway. Nikdo nerozuměl tomu, o čem psal a co tím chtěl říct. Rozen věděl, že i neo-frankismus je zástěrkou pro xenofobně smýšlející domorodce. Paradoxní bylo, že tito radikální patrioti už dávno zapomněli, že sám Franco přebýval v Maroku a kromě legionářů přivedl do Španělska i armádu Maurů. Rozen věděl, že se dají dějiny ohýbat. Neměl tušení, co bude za dvacet let. Bude Španělsko monarchií? Rozen byl Španěl jen ze čtvrtiny, přesto se jako Španěl cítil. Miloval ten temperamentní lid, na rozdíl od jeho děda Gabriela. Ten místní kulturu nechápal. Hodně toho zažil v Izraeli. Vnukovi se dokonce jednou svěřil, že považuje Španěly za poevropštěné Araby. Byla to kacířská slova. Navzdory tomu si vzal chicu z Andalusie, s kterou šťastně žil a vnukovi dělal náhradního papá. Nesešlo mu na tom, že toho pravého nepoznal. Nesl odkaz děda, stejně jak jeho Jericho. Gabriel Rozen mu věnoval i amatérský teleskop, teoretizoval nad Davidovou hvězdou a též Halleyovou kometou. Uvidí jí vnuk? Snil o tom ...

Dumání mu přerušil komisařovo prohlášení. ,,Pokud ti můžu poradit Mateo, té muchache neutíkej. Nikoho takového už nenajdeš. Comprende?“

,,Já vím Santi,“ opáčil Rozen. Zmíněnou to neskonale potěšilo a za odměnu ukázala komisaři dolíčky. ,,Pokud tom chceš hledat něco víc, mám pro tebe historickou paralelu. Kdysi ve východní říši římské panoval císař Justinián a ten měl za manželku jistou Theodoru. Dejme tomu, že měl absolutní moc. Přesto si nebyl občas nebyl jistý v kramflecích. Měl však po boku zmíněnou císařovnu, který ho podporovala, takže i díky ní obnovil Římskou říši,“ pravil moudře. Rozen se usmál, přestože měl mnoho námitek. Justinián totiž říši zruinoval, Theodora byla kurtizána a impérium za jeho vlády zdevastoval mor. Neříkal však nic. Ocenil jeho snahu. Gato hovořil I ke své manželce.

,,Musím se ti přiznat drahá Rosalindo, že tě vnímám jako Theodoru. Jako komisař jsem měl neomezenou moc. Jenže nebýt tebe, mockrát bych tu tíhu neunesl. Grazias za podporu,“ vylil si srdce harcovník Gato a na závěr dodal. ,,Nesrovnalosti jsme si s Mateem vyjasnili. Můžu jít tedy s klidnou duší do penze. Konec řečí, jdeme se rozloučit s mio Belisariem.“

Ω

Pár kráčel mezi padlými hrdiny. Pomníkům dominovaly katolické kříže, přesto minuli i kameny, jenž tvarem připomínali sarkofágy, v kterých se pochovávali muslimové a i mnoho uren, kterým dávali přednost nevěřící. Objevil i hrobku s šesticípou hvězdou, díky níž si zase připomněl děda Gabriela. Které z variant dá přednost jeho vnuk? Nejraději by zmrzl ve vesmíru, ale to se mu sotva splní ...

Blížili se k zástupu pozůstalých. Kolik jich bylo? Počet detektiva mile překvapil. Zval jich tolik sám nebožtík? Na tom nezáleželo. Ignazio měl velké srdce. Lidé ho měli rádi, i když vyznával rčení, co na srdci, to na jazyku. Nejlepší amigo zíral do země. Měl co dělat, aby se nerozplakal. Kdyby tu Iggy byl, odlehčil by situaci černým humorem, jenže ... bystrá Ayoko analyzovala jeho oči a vyčetla z nich, že se mu něco odehrává v mysli. Zmáčkla mu soucitně ruku. Usmál se, přestože se nedíval před sebe. Vtom rozeznal trávu pod nohama. Uvědomil si, že kráčí po louce. Pořád ještě pršelo a mu čvachtalo v botách. Nenechal se tím vyvést z míry. Těšilo, že není v hlavním městě tak sucho, jak v Andalusii. Konečně zvedl zrak. Zastavili se nedaleko od jámy, za kterou vyčníval bílý kříž. Ayoko položila kytici mezi ostatní a napodobila ji i Rosalinda. Poté je Gatovi opustili, neboť si komisaře si přivolal muž v průhledné pláštěnce. Rozen se o něj nestaral. Nemohl odvrátit zrak z toho bílého kříže, na němž bylo vytesáno - IGNAZIO TRAIANUS NUNEZ * 1.5. 2012 † 25.6. 2044

,,Tak on má druhý jméno po ceasarovi,“ šeptal si pro sebe. Netušil to. Došel k závěru, že už to jméno bylo patriotické. Traján totiž pocházel z Hispánie.

Rozen přestal dumat, neboť mu došlo, že na Tumba la Héroes není sám.

Spatřil zobáky ve svátečních uniformách. Domenico měl celou tvář rudou. Už to nebyl ten bezstarostný Ital, co temperamentně mává rukama, vtipkuje a řešil jen a jen chicas. Smrt mentora nesl těžce a po lících mu tekla slza. Naproti tomu Jesus stál klidně, přesto však pokorně a dojatě se usmíval. Rozen došel k závěru, že to má na svědomí jeho katolická víra. Bezesporu věří, že jejich šéf odešel na lepší místo, do ráje, kde se zase jednou setkají.

Posléze jej zaujal mezinárodní hlouček, které spojovaly obyčejná černá trička. Pokud se díval pozorně, rozeznal purpurový nápis IGGY091 4-EVER. Mezi touto rozmanitou skupinkou rozeznal i agenta Europolu Wayna Zeeda. Tentokrát však nešlo o špionáž. Pokynuli na sebe. Pryč byla jejich tajná mise. Teď byl před branou Iggy. Došel k závěru, že jde o Ignaziův někdejší klan.

Opodál zahlédl jiné stejnokroje, v tomto případě žlutorudé s nápisem Tarragona. Bylo jasné, že jde o Iggyho rugbyové spoluhráče. Rozen nikoho z těch nařachanců neznal. Znal jen opodál stojícího Sergia Gokturka, jenž měl podobnou tělesnou konzistenci. Na sobě měl černou košili a na očích sluneční brýle. Co by se stalo, kdyby vyhrál souboj s Herkulem? Padl by místo něj on? Nikoliv. Mistr byl zaměřen výhradně na Ignazia, neboť zapomněl ...

Brzy se dostavil i katolický kněz, jenž měl za úkol se pomodlit za duši zemřelého. Tvářil se pokorně, kráčel pomalu a zastavil se před křížem.

,,Requiem aeternam dona eis, Domine, et lux perpetua luceat eis ...“ hovořil latinsky. Detektiv předpokládal, že mu nikdo nerozumí. Latina byla mrtvý jazyk. Opět na něj dýchala historie. O zádušní mše už nebyl takový zájem. Přesto věřil, že světlo Ignazia Nuneze bude svítit věčně. Modlitbu po něm ale neopakoval. Celkově to působilo jako jakási vložka. Nicméně rty pevnější ženy, jíž zemřel syn, se pohybovaly. Nebožtíkova mamá plakala a plakala ...

Mezitím přivezlo mobilní vozítko rakev. Pořád ještě mrholilo. Zaměstnanci hřbitova dovlekli řečnický pult. Kdo se chopí slova? Kousek od pultu stála dvojčata Etxeitova a ještě jakýsi Bask. Vdova to brala opravdu statečně, tedy pokud nezíral na Alicii. Obě si totiž vzaly úplně stejné smuteční šaty. Jitřenku mohlo těšit alespoň to, že byl případ sběratele očí vyřešen. Její amore byl pomstěn. Rozen nepochyboval o tom, že zase jednou vyjde zpoza obzoru, začala nový život ... Zatímco zněla latina, jedno z dvojčat vystoupilo, vzalo zarámovaný portrét zeširoka smějícího manžela, který položila na rakev a něžně po něm přejela prstem. Ignazio nechtěl být spatřen. Blízcí si ho měli pamatovat v nejlepší formě. Rozenovi se zamlžil zrak. Konečně mu začalo docházet, že už nejlepšího amiga nikdy neuvidí. Nebo se potkají na onom světě? I když byl žid a on katolík? Nebylo to fér ...

Znenadání si vybavil rámeček, který měla Ayoko na pracovním stole. Slova patřila vrahovi. Stalo tam - Zemřel jsem, ale přesto jsem. Opravdu se znovu narodil? Souviselo to s pohanstvím? Kvůli tomu si vybavil myslitele Eurípida, který byl také pohan.

,,Možná je smrt životem a na onom světě považuji život za smrt, kdo ví,“ šeptal. Upřímně by byl rád, kdyby to tak fungovalo. Věděl, že i Slunce je hvězda druhé generace. I ono vzniklo z popela starší hvězdy.

Sotva modlitba pominula, kněz odešel do ústraní a uvolnil místo řečníkovi. Vtom se na scéně k překvapení všech zjevil sám autonomní předseda Andalusie, jehož Nathan pasoval za jednu z potencionálních obětí. Měl už něco přes osmdesát, takže nijak zvlášť nespěchal. Navzdory tomu byl pořád plný energie a hovořil poutavě a s noblesou. Inu, dřív byl hercem a shodou náhod hrál i Zorra, který ... Zkrátka, byla to veliká čest.

,,Queridos sobrevivientes,“ oslovil pozůstalé, nic nečetl a kupodivu hovořil z patra. ,,Musím se přiznat, že jsem se s kapitánem Nunezem osobně nikdy nesetkal. Přesto jsem o něm mnoho slyšel. Ignazio Nunez vyrůstal zde ve městě králů. Troufám si však říct, že je jeho osud spjat s Andalusii a za to, co pro ni odvedl, bych mu chtěl jménem naší provincie poděkovat. Inu, sám Ignazio uvedl do závěti, že si nesmí řečník odpustit zbytečný patos,“ odmlčel se autonomní předseda. Rozen se pousmál. To byl celý Iggy. ,,Troufám si říct, že se zde na Tumba la Héroes loučíme s hrdinou moderní Andalusie ...“

Řeč rozplakala nejedny oči. Na závěr se autonomní předseda uklonil, což byl pokyn pro pohřebního DJ, který pustil píseň na přání zemřelého. Šlo o starou píseň, kterou i rádoby historik znal. Zpívala jí kapela Jarabe de Palo, jejíž zpěvák byl už přes dvacet let po smrti. Rozen si nepamatoval, že by se o ní amigo kdy zmínil. Inu, převážně vedli řeči. Byl tím pádem amigo na baterky? Nejspíš nó, neboť sotva začal refrén, poslední verš si notoval.

,,Aunque solo uno fuera,“ zpíval si, i když jen jeden by byl, opakoval se a opakoval, dojímal se a hned jak začala hrát sólová kytara, dokonce se rozplakal a topil se v slzách jako zranitelný chico.

 ,,Aunque solo uno fuera. Aunque solo uno fuera,“ pronesl plačtivě a dal by všechny dolary, které získal za případ sběratele očí, pokud by mohl ještě jednou vidět ten jeho úsměv ...

Nikdy ho už neuvidí! Rameno pohřební služby pozvedlo rakev, aby navždycky uložilo jeho jediného amiga do podzemí ...