Rozloučení

Rozloučení

Ozval se výkřik! Vpadl dolů do strže jako mohutný balvan, proud divoké vody a když dosáhl dna, opět se rozhostilo ticho. Vzedmulo se k boží obloze a s ním i tělíčka skrčených pomněnek, po nichž stékaly rudé kapky.
Ještě před deseti minutami seděl na kraji propasti – mladý muž. Noc ho zahalovala do svého roucha a činila z něj podivnou bizardní bytost s planoucíma očima. Hleděl před sebe, měsíční svit se mu leskl na pečlivě nagelovaných vlasech a zpocené kůži. Jeho jantarové oči hleděly dolů. Nebyla v nich ani špetka naděje – jen jakási hořkost a nepochopitelná temnota. Zoufalství? Postřehl, jak z jeskyně vyletěl dlouhý černý had malých okřídlených bytostí. Pištěla a poletovala nad chvějícími se vršky stromů jako noční motýli, kteří se pustili do sání květů nastávající noci. Mezi nimi a nebem nebylo nic – jen prázdnota a ta se zrcadlila ve všem, nač vzpomněl. Jeho smysly však náhle upoutal slabý zvuk. Byl za jeho zády. Věděl, že se brzy či později projeví, že přijde a on mu bude muset čelit. Jako když našlápne něčí bota do trávy. A pak znovu. Zas a zas…se to převalilo a zacukalo….

Kousl se do spodního rtu - snažil se to ignorovat, snažil se vnímat okamžik, kdy se cimbuří oné živé hradby lesa dotkne skutečný háv noci. Zatím nepřišla, zatím nemohl spočítat hvězdy, ani vnímat svého sekundanta – to kulaté, mdlé, bílé těleso, co připomíná lázeňskou oplatku – pro snílky a romantiky báječně opojnou a sladkou kalorickou bombu, pro vlkodlaky - prokletou kojnou, jedno velké studené rybí oko, které oplzle hledí do jádra každé duše a to i ve spánku i po smrti, kdy dláždí cesty z čerstvých hrobů do pekla. Netušil, že jeho čas uzraje tak brzo. Bylo něco na těch pověstech o překročení nebo pití z pramene, z něhož před tím pila vlčí smečka? Bylo něco na pokousání vlkem?

- Ochladilo se a docela setmělo. Měsíc už svítil jasně a nebe se zemí splynulo. Jeho tvář zbrunátněla, když mu na mysli vytanulo, kolik let jí vodil malé děti a chlapce, než se k tomu konečně odhodlal. A odhodlal se skutečně?

Benovi bylo třiadvacet, když se oženil, pětadvacet, když ovdověl a osmadvacet, když spáchal poslední a definitivní sebevraždu. Nezvládl to. Jeho život spěl do horoucích pekel. Nepamatoval si už nic pěkného z dětství, nic, co by přikrylo všechnu tu krvavou lázeň a ulehčilo mu žití. Pokaždé, když stál na svých schodech do sklepa - jen pár kroků od dveří, za nimiž se to krmilo, a které v něm od dětství budily nenasytnou zvědavost, ale i děs, měl za ušima mravenčení. Sklep - místo, které nerad navštěvoval a nyní tam musel. Musel tam, přestože věděl, že teď to nebyl sen, nebyla vzpomínka z dětství, ale realita - hrozivá, černá a lepící se na něj jako smůla, našeptávající tiché zemřeš taky. Chtěl se už kolikrát vzepřít, udělat razantní krok, ale sotva to mohl rozdýchat, když mu hlas zalichotil díky. V letní dny, kdy dospělí brali své děti na koupaliště a nebo seděli na večer u grilů a pozorovali kamikadze nočních můr, on seděl ve svém domě, zapečetěném roletami jako v lusku veliké fazole. Když nepočítal láhve vypitých kořalek nebo nepálil v krbu přišlé dopisy, uvažoval nad těmi dveřmi. Zmizelo za nimi hodně tváří, vesměs mladých - těch, které pak ukazovali ráno v televizi a označovali je jako nezvěstné, včetně jeho přítele Grega, který ho podporoval od smrti jeho manželky, kterého velmi dobře znal a cenil si ho. Avšak cenil si ho natolik, že neřekl nikomu, kde se poděl. Kde se poděli ti všichni…
Greg si nikdy z ničeho nedělal hlavu, a pak si ji už skutečně dělat z ničeho nemusel, protože ji jednoho večera prostě neměl. Viděl, jak Grega za dveře stáhla zvláštní síla, jak na jazyku pociťoval tajemný gradující hořký pocit a v žilách pulzující krev. Byl to vztek – strach - vzrušení?... Ne - zápach mokré psí srsti a z té se vždycky poblil…
Ač byly dveře z pevného dubového dřeva a přetřené bílým lakem, který časem oprýskal, dýchaly na něj ve snech jako plíce nějaké zrůdy - vzdouvaly se a klesaly - čekající na další oběť - na další zvědavé ruce, které zatáhnou za kliku… a pak se snad ozve tiché díky.

Nikdy nechtěl ničí smrt, ale v poslední době jí byl natolik blízko, že si s ní mohl tykat. Chtěl to trápení ukončit. A tak se rozhodl – přeci na večer, kdy neměl tolik síly a naděje. Rozmělnil to do granulí – prášky na spaní! A když na to přišlo, nebyla už cesta nazpátek – jen izolepa, která měla pohyb a vzdor paralyzovat.

Mhouřily se mu oči, ochladilo se a docela setmělo. Nedokázal v sobě najít sílu a skoncovat s tím, co nenáviděl i miloval a co se znovu probouzelo s hladem krvelačné šelmy. Stále se snažil potlačit svůj strach, ospravedlnit se před Bohem, umýt si v noční obloze ruce od krve. Ale už bylo pozdě. Zóna měsíční záře přišla a s ní i ono. Po zádech mu přejel mráz. Byl konec! Měl se rozhodnout dřív? Tatínku – zaskřípal u jeho levého ucha odporný hlas a jen s těží v něm rozpoznal svou pětiletou dcerku, jako spíš to zvíře, v které se proměnila…
Dneska ne…dnes pro tebe lásko nemám nikoho…dneska se musíme rozloučit…chci jít za tvou maminkou…a odpusť mi, že jsem ti chtěl ublížit…