Zachráněná

 

 

         Už nevěděla, jak dlouho pluje na volném moři. Na rozbité jachtě.

         Bez satelitního telefonu. Skoro bez jídla a s málem vody.

         Čekala na zázrak. Až ji někdo objeví dalekohledem z velké lodi,

         až uvidí na obzoru pobřeží nebo zemře na moři. Nechtěla zemřít.

         V noci byla bouřka. Hrozně se bála. Co když jachta nevydrží ?

         Rozhodla se nafouknout malý gumový člun a spolu se zásobami

         v něm uléhala každý večer. A pak jednou odpoledne uviděla před sebou

         skalnaté pobřeží. V duchu zajásala, ale jachta narazila na skálu

         pod vodou a začala nabírat vodu. Nedopluje ! Rychle vyhodila do vody

         malý člun a skočila do něj. Pak už jen minuty pozorovala, jak se

         jachta pomalu potápí. Snažila se rukama pádlovat ke břehu, ale proud

         ji odnášel zpět na moře. Tak to je konec, blesko jí hlavou. V člunu měla

         jen pár sušenek a trochu vody.

         Třásla se zimou, nemohla se zabalit do deky, která zůstala na jachtě.

         V noci skoro nespala, snad jen pár minut. Ráno zjistila, že člun

         nabírá vodu. Rukama hrabala vodu ven, ale nebylo to nic platné.

         Za chvíli už plavala v moři a zoufale se rozhlížela kolem.

         Na obzoru nebyla žádná loď, tak teď zemře. Dlouho plavat nevydrží.

         Po pár minutách pod sebou ucítila nějaký pohyb. Ryba ?

         A pak se to stalo. Její vyčerpané tělo začala nadnášet nějaká velká

         ryba. Viděla jen šedý hřbet a tak se pevně držela a čekala, co se stane.

         Ten tvor se nepokoušel ji setřást a tak si opřela hlavu o jeho záda

         a jakoby s ním splynula. V duchu mu říkala: prosím, zachraň mě,

         najdi pevninu. To byla její poslední myšlenka.

         Když se probrala, ležela na kamenitém břehu.

         Myšlenka. Jak silná může být myšlenka ?