Luuk de Waard a tragédie Sluneční vily

Seržant Felix Copier z celého srdce opovrhoval prací na stroji a vůbec všemi rutinními činnostmi policejní praxe. Ke kriminální službě se přidal proto, neboť se alespoň jednou toužil podílet na řešení případu nejvyšší důležitosti – přijatelná by byla řekněme záhadná otrava manželky britského velvyslance či snad únos poradce ministra vnitra. Po včerejší probdělé noci v domě obchodníka Ligta nicméně litoval svých dřívějších nekonvenčních názorů a s úlevou přivítal inspektora Luuka de Waarda, jehož štíhlá postava se ve dveřích jejich malé amsterdamské kanceláře objevila přesně s úderem jedenácté.
„Slyšel jsem, že jste se během mé služební návštěvy Rotterdamu nenudil. Prý máme na stole loupežnou vraždu,“ podotkl de Waard a ležérně se uvelebil ve svém oblíbeném pracovním křesle, do něhož se teď jeho tělo prakticky zanořilo. Pročísl si řídké vlasy a záklonem hlavy naznačil, že je připraven poslouchat.
„Ano, pane,“ začal Copier poněkud překotně odpovídat. „V jedné z těch vilek na jihu poblíž Vondelparku. Během posledních šesti měsíců už někdo vyloupil tři z nich, bohužel Ligtovi byli včerejší osudné noci doma a pan Ligt za setkání se zlodějem zaplatil životem. Byl dosti bohatý, dokonce se prý znal i s blíže neurčeným členem vlády. Komisař Correns proto už od brzkého rána naléhá, abychom toho chlapa dostali co nejdříve a já nevím, kde mi hlava stojí! Dnes už jsem musel vyřídit tolik věci! Počkejte, málem bych zapomněl, že zde pro vás mám policejní zprávu. Odpoledne budou k dispozici i fotografie z místa činu.“
„Uděluji vám pochvalu za svědomitost!“ zasmál se de Waard, upřel své modré oči do obdrženého hlášení a dodal: „Věřím, že budeme úspěšnější než inspektor Woulde, když už půl roku nechá vykrádat vily zbohatlíků… Zlodějem musí být vskutku mazaný, zkušený chlapík – ve všech třech případech se mu podařilo citlivě uvolnit zámek zvenčí, což jistě vyžaduje speciální znalosti.“
„Dům si navíc vždy pečlivě vytipoval,“ přitakal Copier rozmrzele. „Ligtovi měli být rovněž pryč, prý kdesi v Paříži za příbuznými. Vrátili se však již o dva dny dříve. Jak se můžete dočíst ve výpovědi paní Ligtové, okolo půlnoci manžele vzbudil pád jakýchsi malých hodin, které zloděj nedopatřením shodil při probírání obsahu jedné komody. Zachovalý šedesátník pan Ligt asi nechtěl před svou mladší manželkou působit zbaběle, vyzbrojil se proto revolverem a rychle sešel do přízemí. Když si pachatel uvědomil, že v domě není sám, neměl už asi čas místnost opustit. Popadl tak raději pohrabáč a pod rouškou tmy majitele domu udeřil zezadu do hlavy. Náš zloděj a nyní už i vrah následně utekl s některými cennostmi, mimo jiné s náhrdelníkem z havajských perel – pokud se ho pokusí prodat, může nás to přivést na stopu. Na zahradě navíc ve spěchu zanechal několik velkých šlápot, čímž nám rovněž poskytl teoreticky cenné vodítko.“
„Paní Ligtová volala na policii okolo čtvrt na jednu ráno. Očekávám správně, že zloděje tím pádem neměla možnost zahlédnout?“ ujistil se de Waard.
„Ano,“ potvrdil Copier, „její výpověď ale dává smysl. Inkriminované hodiny jsme později nalezli pod tělem a zastavily se dvě minuty před půlnocí. Pokud by pana Ligta zabili dejme tomu přesně o půlnoci, je logické, že paní Ligtová nějakou dobu čekala v ložnici, než se odvážila sejít dolů a zatelefonovat na policejní stanici. Působila velmi hystericky, však i sluchátko telefonu nechala vyvěšené. Těch několik informací jsem z ní páčil téměř celou noc, velice si vyčítala, že manželovi nešla na pomoc a že se pak zdráhala k jeho tělu přiblížit, protože všude byla spousta krve… Museli jsme jí podat mírné sedativum. Dotyčnému by už beztak nebyla nic platná, podle policejního lékaře nastala smrt takřka okamžitě.“
„A co zbraň?“
„Pohrabáč zůstal pohozený na zahradě, jak uvádím na páté straně. Jestli narážíte na revolver, šlo o starý Smith & Wesson, jenž ležel zajištěný na podlaze. Ligt jej po úderu do hlavy musel upustit, na parketách totiž revolver zanechal nevzhlednou rýhu. Nechal jsem jej odnést spolu s dalšími důkazy, můžete si ho prohlédnout.“
Luuk de Waard odložil papíry, které v návalu zaujetí ledabyle zpřeházel a po kratším zamyšlení prohlásil: „Myslím, že je správný čas zajít si na něco výživného. Naši muži již určitě pátrají po podezřelém s velkými ploskami, v čemž jim beztak nebudeme příliš platní. Nicméně až nám v laboratoři vyvolají avizované fotografie, jimiž bych se velmi rád pokochal, zavezete mne ještě za paní Ligtovou.“

Dům Ligtových stál na relativně opuštěném kopci, obklopený řadou jasanů a jakýmisi menšími stromky, které de Waard neuměl identifikovat. Pomyslel si, že s jásavě žlutou fásadou a starosvětskými okny vila působila jako útulný kout v rozháraném světě, nikoli jako místo tragédie. Když se navzdory bolavému kolenu s nechutí vydrápal až ke vchodovým dveřím, obrátil se ještě ke svému společníkovi:
„O takový dům se zcela jistě nestarali sami, viďte, Felixi?“
„Pravidelně k nim chodí služka, nicméně celou včerejší noc trávila se svým přítelem, panem de Hoopem. Neměl jsem potřebu ji proto podrobněji vyslýchat, zcela jistě je viděla hromada svědků…“ rozpačitě odpověděl Copier a potahoval si knírek. „Nemyslíte si snad, že s tím má něco společného?“
„Myslím si,“ zamračil se de Waard, „že zloděj odněkud musel vědět o programu osazenstva místních vil. Pochybuji, že tak inteligentní člověk, jakým náš protivník bezesporu je, si v okolí jen tak bezuzdně obhlížel jednotlivé domy, když tu nárazově čenichají Wouldeho muži. Ale posluhovačky, zahradníci a další – ti nevědomky poskytují nejlepší informace o životě svých pánů. Právě oni obstarávají nákupy, chodí odesílat dopisy, vysedávají po hospodách. Pár dobře mířených, na první pohled nevinných dotazů a okamžitě víte, na jaký dům se zaměřit. Věřím, že byste mohl slavit úspěch, když se vydáte touto cestou…“
Luuk de Waard na svého podřízeného intelektuálně zamrkal a konečně energicky zaklepal.
Paní Ligtová otevřela až za několik minut. Musela mít okolo třiceti let, nicméně její neupravený zevnějšek jí ubíral přirozených půvabů a Luuk de Waard se utvrdil v soukromém přesvědčení, že župan ženám skutečně nesluší. Po nezbytných formalitách inspektora pozvala dál. Celkem rychle se od ní dozvěděl, že se vdala před třemi lety a s panem Ligtem se na toto místo přestěhovali teprve o Vánocích roku 1949. Vyslechl i ódu na jejich harmonické, byť doposud bezdětné manželství, jemuž manželova rodina zpočátku příliš nepřála – stejně jako na výborné vztahy se sousedy, zvláště s paní de Wijkenovou.
„A proto doufám,“ dodala závěrem paní Ligtová se slzami v očích, „že už brzy dopadnete toho netvora, jenž zabil mého manžela!“
„Můj podřízený již dostal určité instrukce, které doufejme povedou k nalezení toho, kdo se k vám včera v noci vloupal. Též bych si s tím mužem rád promluvil – aby mi potvrdil, že z vašeho domu utekl ještě před tím, než váš manžel sešel do přízemí,“ usmál se na ni de Waard, zatímco paní Ligtová zesinala.
„Musím vám vyseknout poklonu,“ řekl inspektor se sardonickou tváří. „Bylo skutečně duchapřítomné využít vloupání k tomu, abyste se zbavila manžela a získala celý jeho majetek. Udeřila jste ho do hlavy, když jste společně obhlíželi škody a pak jste se pasovala do role zničené oběti, viďte? Chladnokrevné a málem i geniální, nebýt dvou drobných chyb. První z nich jste udělala, když jste sice hodila revolver na podlahu, ale nenapadlo vás zkontrolovat si, že jej váš muž znovu zajistil, když zjistil, že vetřelec již opustil dům. A druhou chybou byla zmínka o těch malých hodinách. Ležely pod tělem vašeho muže, jak dokládají i tyto policejní snímky, a vy jste nemohla vědět, že spadly na zem zrovna ony a že je zloděj například neodnesl … pokud jste je ovšem nezahlédla na podlaze ještě před tím, než se na ně pan Ligt zhroutil. A soudím, madam, že nyní je ten správný čas zatknout vás pro podezření z vraždy.“