Samota

Nechápu to, všichni se mi vyhýbají, nenávidí mě, chtějí mě zabít a to mě ještě před dvěma lety milovali, snažili se vetřít do mé přízně a byli šťastní, když je pohladil můj pohled.
Jak jim plesalo srdce, když jsem se jich letmo dotkla nebo jim dokonce dovolila políbit mi ruku. Ale to je pryč. Od té strašlivé noci. Ale já přitom neudělala nic, čím bych si to zasloužila. Nechápu to, jednoduše tomu nerozumím. Moje mysl prostě nedokáže pojmout důvody, které se mi snažili vnutit.
Teď jsem se ale ukryla tak, že mě již celé dva týdny nedokázali vystopovat. Je sice těžké opatřit si něco k jídlu, ale na to, abych přežila to stačí.
Avšak mám pocit, že dnes jsou mi na stopě. Obávám se, že mě objeví a zahubí. Nemám se ke komu obrátit, celá vesnice se s nimi spikla a chce moji smrt.
Co to bylo? Jsou tady, slyším jejich hlasy, bože, nenávidím Tě, proč jsi tohle dopustil?
Ach ne, už je vidím, musím pryč! Jsou mi v patách. Běžím, seč mi síly stačí, ale oni mě dohání. V rukou třímají pochodně, kříže, motyky, srpy a kolíky.
„Chyťte ji!“ prořízlo tmu zvolání jednoho z mých pronásledovatelů
Již nemohu, musím se dostat pryč, jsem příliš slabá, abych se mohla proměnit.
Padám únavou, dohánějí mě, vytvořili kolem mě kruh, zlostně si mě prohlížejí a pokřikují na mě.
„Zabte ji! Nic jiného si nezaslouží! Je to zrůda!“ tyhle a jiné výkřiky ozývaly se nocí.
„Ne, přivážeme ji!“ řekl mužský hlas.
Přivázali mě a polili mi obličej něčím, co mi rozleptalo tvář. Poté odešli a zanechali mě mému osudu.
Asi v šest hodin ráno začalo svítat. Pomalu jsem pozorovala, jak se zkracuje stín za mýma nohama, až mi slunce kousek po kousku ozařovalo nohy, pokračovalo nahoru a zvolna mě spalovalo.
Nakonec ze mě zbyl jen popel, který posléze roznesl vítr.
Byla jsem sama a cítila se zle, ale nebyla to samota, která mě nakonec zahubila, bylo to slunce, odvěký nepřítel upírů …