Pia část 1.

Slunce už dávno zašlo a již by se měla probudit. „Vstávej!“ V tu ránu se mírně nadzvedlo hojně zdobené víko rakve. Kdyby člověk - či jakákoli jiná bytost – tuto hrobku neznal, zřejmě by si pomyslel, že teď na něj vyskočí urostlý upír – jako ti z hororů. Místo toho se však probrala drobounká dívenka, která vypadala tak nevinně, že by jste řekli – Tahle neublíží ani motýlkovi!
Do jisté míry máte pravdu – motýlovi by neublížila. Ti už v noci spí. Teď po světě poletují černočerné můry a lidé zhasínají světla, zavírají okna… Aby jim nenaletěly do jejich domů.
Můry pak poletují světem hledajíc jiné světýlko.
Holčička v blankytně modrých šatičkách – říkejme jí třeba Pia – se posadila, protřela si oči a zívla. Potom vstala, sehla se pro panenku a zamířila k obrazu krajiny, který visel na jedné z kamenných zdí. Já seděl u stolu a popíjel víno. „Chtěla by jsem někdy zase vidět Slunce… Chybí mi.“ „Mě také, můj anděli.“ „To určitě. Vždyť ty jsi upírem už několik století! Beztak jsi už zapomněl. Takže ti nemá co chybět!“ „Divila by ses, jak živé jsou některé věci v mé mysli.“ „Opravdu? A co Issabel?“ „Na tu vzpomínám vždy s láskou. Ale ty moc dobře víš, že…“ „Co moc dobře vím?!“ „Víš, že o ní nechci mluvit!“ „Dobře…“ Přešel jsem k Pie zezadu a obejmul ji kolem ramen. „Určitě máš hlad.“ „Jo. To mám. Můžu jít dnes v noci už konečně lovit s tebou?“ „Ne, na to jsi ještě příliš mladá. Počkáš tady na mne.“ „Zase se budu nudit!“ Pia se mi vytrhla a prudce se na mne otočila s výrazem, který svědčil o tom, že ji to už vůbec nebaví. „Můžeš si číst, pustit gramofon, hrát si! Co by za to jiné dítě dalo!“
To malé, ukřivděné stvoření založilo paže na prsou a odmítalo jakoukoli další konverzaci.
„Dobrá, tedy počkáš. Za chvíli jsem zpět.“ Oznámil jsem a zabouchl dveře.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jakmile Christian odešel, vrhla jsem se k hračkám. Měl pravdu. Co by za to jiné dítě dalo! Tolik krásných, porcelánových panenek! Všechny jsem měla moc ráda, ale jak už to bývá, i já jsem mezi nimi měla svou oblínenkyni. Antonaeta měla dlouhé, vlnité, kaštanové vlásky, překrásné hnědé oči, nádherně tvarované rty v barvě třešní a pleť jako alabastr. Šatičky měla smaragdově zelené, doplněné o zelený, safírový náhrdelník. Byly tu i panenky daleko hezčí, ale ona měla své kouzlo. Když jsem se podívala na ni a potom na ostatní panny, zošklivily se mi. Raději jsem zapla gramofon a vzpomínala na Issabelu. Issabela bývala Christianovo dítě – tak jako jsem jím teď já. Pamatuji si, že o ní vždycky hezky mluvil. Vážně ji měl moc rád, jenže osud tomu tak chtěl, že už tady s námi Issi není.
…Stalo se to jeden večer na podzim. Zrovna jsme si všichni povídali v jedné nedaleké hospůdce a byl s námi i Ludvík. Panovala příjemná atmosféra, vzduch byl provoněný skrz na skrz šňupacím tabákem, jakýsi chlapík hrál na vrzající housle a Christian pohledem lehce koketoval se zpola prázdnou, baňatou sklenicí s vínem. Vinný mok se ve svitu svic nádherně třpytil a lesknul. Všichni byli v rozverné náladě, ale hospodský nás už vyháněl, že budou mít po zavíračce. Nasoukali jsme se tedy do příjemně teploučkých kabátů a opustili vyhřátou místnost. Venku pofukoval chladnější vánek a do toho všeho ještě vyli psi přivázaní u zrezivělého, kdysi na červeno natřeného zábradlí. Pěšinka byla udusaná a uzounká, takže jsme šli vedle sebe maximálně ve dvojici. Já šla vedle Issi a myšlenky mi poletovaly někde nad zataženýmy oblaky. Najednou jsem si všimla její nepřítomnosti. „Christiane! Kde je Issabel?!“ „Tady přec…“ Chris nejdříve ledabyle mávnul rukou a posměšně se otočil, ale náhle mu zkameněla tvář a nebyl s to dokončit větu. „Issabel?“ zašeptal do ticha. „Issabel!“ Jeho volání nabíralo na síle. I já s Ludvíkem jsme se přidali k volání jejího jména. Jenže odezva žádná. Ještě několik nocí poté jsme ji hledali a bez úspěchu. Asi tři měsíce po jejím zmizení se po městě začalo šuškat cosi o tom, že ve vedlejší vsi zničili upírku. Bylo nám jasné, že jde o Issi. Christian si to vše bral za vinu. Prostě si myslel, že za to mohl on. Prý měl jít vedle ní, když to bylo jeho dítě….
Ze snění mě vytrhl podivný křik. Nejprve jsem se polekala, ale pak mi došlo, že nám Chris vleče večeři. Dveřmi vpadnul postarší chlapík při těle a v očích měl nepopsatelnou hrůzu. Když zakopnul, snažil se vstát, ale v tom šoku mu to nešlo, takže se doplazil po zemi na konec místnosti. Zády se polekaně tiskl k zdi. Christian se k němu už blížil a ten chlapík vypadal, že ho brzy skolí infarkt. Můj upíří přítel už byl u něj a pevně ho držel u země. Podíval se na mě a já k nim vyrazila. Poklekla jsem k hlavě toho muže, naklonila se k tepně jeho krku a sála…
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pia vypadala tak nádherně. Upír s tváří neviňátka. Radost pohledět. Klečela tam a pila do sytosti. Náhle se její hlava ocitla v mírném záklonu a ona působila tak šťastně! V ústech ještě převalovala doušek krve. Připomínala mi mlsnou kočku, která právě dostala vyžranou krysu a spokojeně vrní. Potom jsem se napil i já.