Zuřivej vzteklej pes Meskalin Báj

Když kapela dohrála, vzal jsem si na baru pivo a šel vyvětrat ven to pronikavý pískání v uších. Za světelnou clonou z pouličních lamp se draly o svý místo hvězdy na nebi. Hašišovej opar se před klubem mísil s cigaretovým kouřem, ruch z útrob starý kotelny sloužící teď jako denní bar a noční klub, se přesunul ven. Přes pískaní v uších slyším slova a smích, ale nezachytávám je, nechytám se. Dlouze jsem se napil ledově nachlazenýho piva a pak vytáhl z měkký krabičky krátký retko. Seděla tam s partou jinejch holek a po očku mrkala mým směrem. Všiml jsem si jí už dřív. Stála pod pódiem a jen když šla na bar, tak o mě zavadila pohledem. Když jsem z kapsy při placení vytáhl s peněženkou i knížku, přečetla si název a usmála se. Nevím, jestli na ni udělala dojem.

Co však udělalo dojem na mě, byly její vlasy. Nebudu je popisovat, prostě si představuj vlasy, který by na tebe udělaly dojem. Přesně takový totiž byly. Pak ta její nevinnost ve tváři spojená s rošťáctvím v podobě kroužku v nose a šesti dalšími v jejím levým uchu. Když jsem se opíral o bar a čekal na pivo, měl jsem během jejího objednávání vodky s pomerančovým džusem dost času všechny ty kroužky spočítat a přes tenkou látku trička vytušit ještě jeden kroužek v bradavce. Věděla, že na ni čumím jak debil, neskrýval jsem to. Nechala se očumovat a zároveň sebevědomě hleděla před sebe, aniž by můj pohled opětovala. Stál jí za to jenom ten posranej Neuromancer od Gibsona, kterej jsem na chvíli nechal ležet na baru.

A teď byla venku, kouřila elektronický cigáro nebo co dneska ty mladý holky kouřej a kouká na mě. Mám strašlivě špatnej odhad a můj právní zástupce by mi doporučil zkontrolovat občanku každý, se kterou vlezu do postele, ale týhle holce bych tipl čerstvých osmnáct. Maximálně devatenáct. Holka před maturitou, co tady studuje, bydlí na koleji nebo intru, daleko od domova, přes týden si užívá nevázanej studentskej život a o víkendu je spořádaná holka, tatínkův mazánek, co pomáhá mámě při vaření nedělního oběda, než večer odjede zpátky do velkýho maloměsta, kde před odchodem na pokoj vykouří s partou gramovýho jointa ze sena, který na zahradě sklidil fotrovi nějakej spolužák.
Pohled, co mi věnovala, se nápadně prodloužil, vysloveně mě vábil. Ale plést se mezi partu postpubertálních holek se mi fakt nechtělo. Jednu bych snad ještě zvládl, ale na celej roj bzučících vos jsem krátkej. Nebudu od nich starší než pět šest let, ale stejně jim musím připadat už jak starej dědek. Na svou šanci si počkám. Nechám ji, ať připraví podmínky, správnou konstelaci. A když se z klubu začne ozývat hluk předstírající melodický linky muziky, lidi se hrnou do vrat. Činí tak i parta holek a ta jedna konkrétní se mi z dohledu ztrácí v davu. Aby z něj najednou vyplavala a mířila klidným krokem ke mně. Připravila podmínky a vykročila. Z oběti se stal lovec. Měl jsem tak dvě vteřiny na to, abych se v situaci zorientoval a probral strategii. Nakonec jsem jen stačil vyfouknout kouř z plic než poprvé promluvila.

Čteš si často večer v baru? Ukázala lesknoucí se zoubky.
Ani ne tak v baru, jako spíš v šalině cestou do baru. Proto musím číst jenom skladný knížky, co se vejdou do kapsy.
A co tahle? Jak se ti líbí?

Mám lhát nebo říct, jak se ztrácím v každý posraný větě a myšlenky mi ujíždí někam do hajzlu, jen abych se nemusel snažit stíhat děj? Prostě to risknu, vždyť o hovno jde.

Popravdě? Uznávám, že to je klasika, co stvořila vlastní subžánr. Ale asi bych musel frčet na piku, abych se na každý straně třikrát neztratil.
Přesně. Dostala jsem se sotva na dvacátou stránku.

Smála se. Moc se smála a já se smál s ní.

A někde tam nás přerušil extrémní výbuch. Realita se pokřivila, barvy se na malou chvíli omezily na barvy negativu, aby se vmžiku vrátily do klasickýho spektra. Přestože pořád mluvila a já něco odpovídal, něco se kurevsky změnilo a já nemohl zatraceně přijít na to co. Jasný, vím že jsem si tu pilulku dával, ale měl jsem za to, že už nikdy nešlápne. Do píči, už to bylo pět hodin, co se mi rozpustila v žaludku, reálně jsem ji už dávno měl utopit v pivu a vychcat. Hitlo mě to zcela nepřipravenýho. Teď pozoruju sám sebe, jak se bavím s ní. Mluvím na ni, ptám se na něco, ona mi normálně odpovídá, ale stejně se cítím od toho hovoru odstrčenej, úplně mimo. Nedává to smysl.

Celý to pozoruju z vejšky několika metrů. Vyletěl jsem během vteřiny z vlastního těla. To teď jede na autopilota a skoro to vypadá, že je zábavnějším společníkem, než jak bych já vůbec dokázal být. Holka se směje a prsty se jemně dotýká rukávu mý přehnaně světlý džísky. Zmateně se rozhlížím kolem. Snažím se něčeho zachytit, srovnat se.
Lampy osvětlují poloprázdný parkoviště, vzadu za klubem si kapela háže cajky do dodávky. Jsou z toho v prdeli, nefunkční kapelní tetris po několika pivech. Skoro to vypadá, že jeden zesilovač zůstane na parkovišti.
Pak po očku mrknu jak boduje moje vlastní tělo dole pode mnou a zabývám se klasickou myšlenkou protřelýho feťáka, že tentokrát jsem to přehnal a zůstane mi to tak na furt. Jako když malý děcko dělá ksichty a maminka ho napomíná, že mu to tak už zůstane. Když experimentujete s drogama, napadne vás podobná myšlenka často a čím víc počet experimentů narůstá, tím větší je pravděpodobnost, že se to stane. Tak dlouho řvu na nebe nad hlavou, až se mraky jednou urvou a smete mě bouřka. Jednou z toho nevyváznu příčetnej, tím jsem si jistej.
Ale teď ještě ne. Moje pomyslný já pohltil cigaretovej kouř, kterej moje vlastní tělo vdechlo do plic, jsem zpátky sám v sobě. A protože jsem přestal sledovat, o čem jsem se s tou holkou bavil, zavládlo na chvíli ticho. Než se stalo otravným a tíživým, sama ho přerušila.

Kdo vlastně jsi?
Jsem Meskalin Báj.
Takový jméno neexistuje.
Ale existuje, právě jsem ti ho řekl.
Jak chceš, tak já jsem třeba Hany Bany.
Těší mě Hany.
Ne, říkej mi Bany. A já budu tobě říkat Báji.
Dobře.
No a co bude teď?

Dobrá otázka. Bejt normální chlap, co se přišel do baru pobavit, asi bych ji zatáhl k sobě na byt, strávil s ní noc, slíbil, že se ozvu a tím se ztratil z jejího života, dokud bych ji zase někde nepotkal a nemusel se tvářit, že o ní nevím. Jenže já fakt nejsem normální chlap. Popřál jsem jí hezkej večer a vykročil zpátky do baru. Cestou jsem si vyhrnul rukávy, nahmatal vystřelovací nůž a pevně ho sevřel v dlani, s rukou schovanou v kapse bundy. Kapela hrála brutální vál, celej klub rezonoval v rytmu muziky, pěkně jim to šlapalo. A mně taky. Proklestil jsem si cestu v týhle pokročilý hodině už dost ožralým a tudíž divokým davem. Vyslechl si pár nadávek, schytal spršku piva, vyhnul jsem se kotli a ocitnul se rovnou na nízkým pódiu mezi basákem zběsile mláticím palicí do rytmu a stage diverem hrozícím davu pod ním. Dva rychlý kroky a bicí dohrály, protože jsem právě bubeníka držel pod krkem a táhnul ho do dveří backstage za pódiem. Neměl jsem moc času, sotva pár vteřin, než si všichni přítomní uvědomili, co že se to kurva stalo. Basák nepřestával házet mařenou a jako poslední z celý kapely ještě brnkal do strun, když jsem židlí zašprajcoval dveře. Bubeník řval strachy. Celej spocenej, zmatenej a zcela zjevně sjetej na mraky.

Kde jsou ty prachy?

Byl jsem naprosto klidnej, ale zuřivost mi asi koukala z očí, protože bubeník si posranej až za ušima polkl jazyk. V krku mu vyschlo, sotva sípal. Přitom na něm bylo vidět, jak moc chtěl promluvit. Nešlo to. A tak jsem z kapsy vytáhl nůž, z kterýho bleskem vyletěla ostrá a nablejskaná čepel schopná prolomit i to nejhrobovější ticho.

Nebudu se ptát dvakrát. Pokud bych musel, příští otázku položí tohle čuro.
Ma-matro ři-řikal, že mi počká ještě tejden. O víkendu máme dva kšefty, v pondělí mu to splatím do koruny. Přisahám.
Neposílal by mě sem, kdyby na něco takovýho kejvnul. Naval prachy!

Bubeník leží na prochcaným a totálně zadělaným koberci od bot tisíců muzikantů, kteří prošli touhle šatnou a celej se třese. Za mými zády se ozývají rány, jak se někdo snaží dostat do zaklíněných dveří. Mám už jen pár vteřin než povolej. Nebo než někoho napadne oběhnout klub a dostat se sem zadním vchodem. Mou únikovou cestou. Nemám čas na delší představení, jako demonstrace síly a schopnosti udělat cokoliv to zatím stačí. Přesně tohle na tyhle smažky a drobný dealery platí, ne pouta a mříže, ale šílenství. To vědomí, že to může přijít kdykoliv a kdekoliv. Nikdo nechce žít ve strachu, že přijde úplnej magor a začne vás ohrožovat nožem. A mým úkolem dneska bylo, mu ten strach připomenout a udržet ho v něm. A abych neodešel s prázdnou, sklonil jsem se k němu a loktem mu přerazil nos.

To máš od cesty. Brzy naschle.

Když jsem se zpátky narovnal, zatočila se mi hlava. Asi jsem vstal moc rychle. Zase ta podivná detonace. Udělal jsem tři kroky ke dveřím a ještě do nich prudce kopnul, než se moje já oddělilo od těla a vyletělo stropem nad střechu klubu. Je tady druhá vlna.
To co se odehrávalo pode mnou, bylo jak scéna z akčního filmu. Na zemi ležel kvičící frajer s ksichtem od krve, jak jsem mu dveřma vymlátil zuby z držky. Meskalin Báj udělal svižnou otočku, kterou se vyhnul jednomu vlasáčovi, aby druhýmu pěstí vyhodil čelist z pantu. Několik rychlých kroků a než zbylých pět spocených týpků v černejch tričkách stačilo přiběhnout, už si to moje tělo pádilo tmou mezi dvěma paneláky. Miluju svůj zasranej džob.