Zuřivej vzteklej pes Meskalin Báj kapitola 2.

Jsem nepopsanej list, bezejmenej kus hnijícího masa. Meskalin Báj. Mám práci, ve který jsem se našel. Udělal jsem si z ní smysl života. Práce je to různorodá, velice tvárná a vpravdě nelegální. Můj zaměstnavatel se jmenuje Fumar Matra a je to bez nadsázky čaroděj. Jeho lektvary jsou proslulý až za hranice republiky, je to ten nejlepší vařič drog, o jakým se nesnilo ani žádný rock'n'rollový legendě sedmdesátých let. Matro vaří ty nejlepší známý drogy, jaký vůbec jdou uvařit. Všechny krystalicky čistý. Ale nejen to. Matro je mnohem dál. Těma starýma profláklýma drogama jako heroin, LSD a všemožný amfetaminy si jen vydělává na svou hlavní činnost, kterou je výzkum a výroba nových drog. Já jsem ten člověk, na kterým je následně zkouší. Jsem jeho pokusnej králík, za to mě platí. A taky za to, že občas nějakýmu nespolehlivýmu dealerovi zlámu kosti. Na to jsem taky celkem dobrej.

Když jsem se po nějaký době vrátil zpátky do svýho těla, musel jsem se zastavit. Lítal jsem si ve vejšce o dost dýl než poprvý, až jsem měl chvíli dojem, že se nadobro ztratím. Tělo fungovalo dál jak předem naprogramovanej stroj. Vrátil jsem se do něj s pocitem, jako bych se vracel domů.
Abych se trochu vzpamatoval, šel jsem kus cesty pěšky na zastávku nočního autobusu. Musím se stavit za Matrem, podat krátkej trip report. Tenhle Matro je dost nevrlej dědek závislej na opiátech a amfetaminech. Vlastně nemám páru, jak je starej, ale má dlouhý šedivý vousy, je plešatej a celej vrásčitej. Prostě takovej maličkej dědeček hříbeček se septumem v nose a pokérovaným tělem. Asi vypadá starší než doopravdy je. Ale jak jsem už říkal, mám na lidi fakt špatnej odhad.

Fumar Matra má svou laboratoř, která je zároveň i jeho bytem, přímo v centru Brna. Vypadá jak nějaká stará dílna nebo ateliér. Člověk musí nejdřív z hlavní ulice otevřít plechový vrata, prolézt krátkou pasáží starýho obytnýho domu, aby se ocitnul ve vnitrobloku. Jednou dlouze zazvoníte na zvonek a k zamřížovaným dveřím přikulhá malej, snad metr a půl velkej skřítek. Místo pozdravu si odkašle, odemkne všech sedm zámků, otevře mříž a zase ji za váma zavře a zamkne. Za sebou slyšíte, jak cinká jeden klíč za druhým.
Když procházíte vestibulem k dlouhýmu schodišti do sklepení, obklopují vás torza a údy lidských těl ze sádry. Na stěnách visí abstraktní obrazy plný zdeformovaných obličejů. Takže máte pocit, že jste právě navštívili brloh nějakýho významnýho, ale zároveň psychicky narušenýho umělce. A nebudete daleko od pravdy.

Jdeš pozdě.

Nepamatuju si, že by mě někdy přivítal jinou větou. Úplně stejně mě oslovil, když jsem ho viděl poprvý. Totálně vyjetej jsem v hospodě na hajzlech mlátil nějakýho pobudu, co se na mě zazubil ve dveřích, najednou tam přišel tenhle Jirka Krytinář v roli potetovanýho Gandalfa šedýho, řekl mi, že jdu pozdě, vytáhl ruličku bankovek a pytlík plnej stříbrnýho prášku, oznámil mi, že teď budu dělat pro něj a když odevzdám tu ruličku bankovek a vyzvednu za ni zboží, který následně doručím na předem určený místo, můžu mít neomezenej přísun tohohle astrospeedu kdykoliv si řeknu. Jasný, dědo. Prachy, papírek s instrukcema a pytlík jsem sbalil a cestou z hospody jsem se hrozně chechtal, protože žádnou transakci jsem provést rozhodně neplánoval. Jenže druhej den mi to nedalo a jelikož jsem tak trochu magor bez pudu sebezáchovy, šňupnul jsem si toho prášku. A pak ještě jednou a pak znova. Byl to ten nejlepší matroš, co jsem kdy měl. Cítil jsem se po něm jak Pepek námořník po piksle špenátu. S naprostou ostrostí vnímání a zároveň lehce halucinogenním tajuplnem. A od tý doby pro toho dědka dělám. Jeho "jdeš pozdě", už přecházím, jak kdyby nic neřekl.

Když jsme po dlouhým schodišti sestoupili do vykachličkovaný laboratoře plný různých baněk, hadiček a udělátek, sedl jsem si na gauč a zaposlouchal se do hučení ventilace zavěšený na stropě. Omamný výpary chemikálií obklopovaly místnost i přes drahý přístroje na odsávání. Místnost byla potemnělá, jen nad stolem plným nádobíčka svítila zářivka.

Tak co říkáš na můj novej lektvar?
Ještě úplně nevim, co si o něm mám myslet. Najelo mi to až po nějakých pěti hodinách.
Říkal jsem ti, že na to nemáš chlastat, troubo.
Měl jsem pár piv, nechlastal jsem. Ale teda musím říct, že jakmile to přišlo, bylo to kurevsky divný. Mysl se mi oddělila od těla, přičemž tělo dál fungovalo úplně v pohodě.
Takže trochu jako ketamin.
Jako jo, ale mnohem silnější. Ketamin je oproti tomu jenom neškodný sedativum pro koně.
Ketamin taky je neškodný sedativum pro koně.
Jenže tohle bylo jiný. Mnohem víc než jen pocit odosobnění. Bavil jsem se s jednou koc a najednou na sebe koukám z vrchu, jak se s tou holkou bavím, přičemž tělo sám neovládám. Jako by jelo samo dál bez řidiče na autopilota. A celýmu tomu vždycky předcházel výbuch. Taková zvláštní detonace.
A vzal sis to celý?
Jo.
Hodnej chlapec. Ještě si s tím trochu pohraju, než tomu vymyslíme název. A co jinak? Co náš bubeníček, jak mu to tluče?
Jó, stloukl jsem ho dobře, bych řek. Po víkendu zaplatí, má nasráno v kalhotách, že to bude vytřepávat ještě tejden.
Dobrá práce, Báji, na stole máš další zobání. Ale pokud chceš astrospeed, budeš muset počkat na ráno, teprve vařím novou várku.

Vstal jsem z gauče, sebral ze stolu krabičku s barevnýma lentilkama a cítil, jak na mě po dvou probdělých nocích konečně přišlo spaní a protože bych se tady stejně ráno stavoval pro ten astrospeed, šel jsem se natáhnout na gauč. Matro je zvyklej, sám stejně v noci nespí. Vlastně možná nespí nikdy. Ještě jsem ho spát neviděl.
Zapnul jsem lampičku na stole a vytáhl z kapsy kalhot knížku a než se hackejrskej kovboj Case stačil v příběhu ponořit do hlubin matrixu, přepadl mě záchvat drogovýho snění a zavřel mi oči.

Probrala mě hlasitá muzika, která mi připomněla včerejší pískání v uších. Matro byl trochu nahluchlej, ale hudební vkus měl exkluzivní. Pobíhal po laboratoři a zpíval si Beatles.
While my guitar gently wheeps...

Dobré ránko, Báji, snad jsem tě nevzbudil.
Ne, to je dobrý, spánek člověka stejně jenom zdržuje.
Pravdu díž, příteli. - nepobral mou ironii - Věděl si, že Harrisonovi do toho nahrál kytarový sólo Eric Clapton?
A to bylo před tím nebo až potom, co mu šoustal starou?
Humor. - zasmál se Matro.
Mám pro tebe něco, co ti ho na chvíli vezme. Ale odměnou za to dodá pocit nesmrtelnosti.
Á elixír života je hotov, to jsem vstal tak akorát.

Převzal jsem plnej sáček stříbřitě lesknoucího se prášku, přesně v tý kvalitě jako poprvý. Zabořil jsem do něj malíček a pak ho olíznul, dostavila se očekávaná trpkost na jazyku. S tímhle přežiju pár dní. Hvězdnej prach. A kdyby existovala plošina do vesmíru, tak na týhle látce bych k těm hvězdám i doběhl.
Ale nejdřív kafe. Vstal jsem z gauče, přesunul se do improvizovanýho kuchyňskýho koutu a zapnul kávovar. Mžoural jsem očima a pozoroval, jak Matro poletuje ve svým bílým plášti, kterej má až na zem, div se o něj nepřizabije. Na stole malej kufřík, do kterýho nosí nějaký propriety. Mezitím co zívám, piju kafe a škrábu se na pupku, Matro kufřík zavře a nese ho ke mně.

Na, dovezeš to dvojčatům. Ještě dnes.
Co? Dneska? Měl jsem v plánu se vylejt z podoby a čučet na Netflix.
Nezabere ti to dýl než jedno odpoledne, ty seš přece profík. Tak šup ať už si na cestě.

Nesnáším, když řekne "šup ať už si na cestě". Znamená to, že domluvil, diskuze skončila, běž makat, Báji. A já si přitom chtěl užít klidnej den. Jen moje maličkost, flaška Jamesona, nahotinky v bedně a možná krabice salámový pizzy. Místo toho se budu trmácet do posranýho vidlákova k Pelhřimovu mezi místní smažky, kam povezu dárečky pro dva exkluzivní pikaře a starý kumčofty tadyhle děda vševěda. Někdy je to řehole, do píči.

A vyřiď jim, že je moc pozdravuju.

Hulákal Matro do mých zad, když jsem šmatlal vzhůru po schodech a tiše si nadával pod kňafra.