Potíže v Lomené

Potíže v Lomené.
Kapitola I.
Zacvrlikal mi mobil.
„Ano?“
„To jsem já Alan, jsem v našem bytě, potřebuji pomoc, přijeď.“
Hlas měl chraplavý a sotva slyšitelný.
„Co se….?“ ale mobil už byl hluchý.
Otočil jsem na nejbližším místě auťák a vyrazil. Dojel jsem tam v rekordním čase. Prošel chodbičkou a nakoukl do obýváku. Vypadalo to tam, jak když se přehnal tajfun. Alana jsem v první chvíli neviděl. Až teprve když jsem se začal v tom chaosu orientovat, všiml jsem si, že stojí napasovanej ve skříni. Mělce dýchal a byl samá krev. Nakoukl jsem do kuchyně. Ten druhej tam ležel podél stolu. Opatrně jsem se k němu nahnul, jen abych zjistil, že ten už bude hrát poker leda s ďáblem.
Abych Alana odtamtud dostal, musel jsem ho navalit na sebe a pak jsme společně žuchli na zem. Můj pepřovej oblek byl v tu ránu taky od krve a tudíž v háji.
Rozepnul jsem mu sako a košili a hned jsem viděl, že je zle. Došel jsem do koupelny, natočil lavor vody, popadal utěrku a dal se do práce. Jedna rána jen lízla žebra, ale druhá už prošla skrz levou stranu hrudníku.
Chtělo to odborníka a já naštěstí o jednom věděl. Vlastně o ní.
Nedávno jsme jí pomohli od jednoho zamilovaného otravy, co jí pronásledoval. Posílal jí snad sto smsek denně a mailovou schránku naplnil k prasknutí.
Vzali jsme to z gruntu. Už jí nikdy otravovat nebude.
Její hlas v telefonu kupodivu na tuhle noční hodinu nezněl moc ospale.
„Máš volno? Jsi doma? Potřebuji pomoct, mohla by jsi přijet do Lomené?“
Na rozdíl od mnoha jiných žen, na Sofii bylo úžasné, že se nevyptávala, co a jak a prostě řekla: „Za chvíli jsem tam.“
Nemusel jsem jí vykládat, kde to je, párkrát jsem jí sem zatáhnul na večer, který se protáhnul.
Než přijela, našel jsem ve skříni v hadrech Alanovu pistoli a schoval jsem si jí do kapsy. Pak jsem se šel podívat na toho v kuchyni. Byl to takovej ten blonďatej hezoun s vycíděným chrupem, co na ně ženský letěj, jak vosy na cukr. Jeho pistoli jsem musel vyšťárat z pod ledničky. Taky putovala do mé kapsy.
Sofie zazvonila naším dohodnutým signálem: Dvakrát dlouze. Pak nakráčela dovnitř rozhodně,jako generál Patton. Hned odhadla situaci, přešla k Alanovi, zkušeně nahmátla pulz, zkoukla tu pohromu a povídá: „ Musíš mi ho pomoc svlíknout.“
Svlíkat chlapa co váží přes stodeset kilo a nespolupracuje, to je řeknu vám náramná fuška, ale zvládli jsme to.
„Měl možná štěstí,“ řekla, když mi ukázala otvor, kudy kulka vyšla ven, „já mu to trochu očistím a převážu, ale stejně s tím bude muset do nemocnice.“
Bez rozpaků jsem začal cupovat prostěradlo. Než tenhle byt budeme moct zase používat, tak to bude stejně chtít důkladnou rekonstrukci.
„Když ho vezmeme do nemocnice, tak tam v tu ránu zavolají policii a její zájem je nežádoucí. Potřebuju nejdřív vědět, co se tady semlelo.“
„Potřebuje odbornou péči, aby měl naději. Jinak je s ním brzo konec. Stejně musí dorazit každou chvíli, když se tu střílelo jak u Verdunu.“
„Máme tu protihlukovou úpravu.“
„To tady nejen oblbujete mladé lékařky, ale asi tady takové střelecké večírky pořádáte častěji co?“
„Ne moc často, jen každé sudé pondělí, ale teď vážně. Co nějaké soukromé sanatorium, kde by se moc nevyptávali?“
„Na to zapomeň. Příliš velké riziko, že někdo přijde o licenci.“
Strčila mi pod nos svou pěstičku velikosti scvrklého citronu a zahrozila: „Myslela jsem si, že jste soukromý očka, ale teď mám pocit, že jste spíš nějaký zabijácký komando. Co kdyby se pán uráčil říct mi, do čeho jsem se to namočila?!“
„Já na mou duši nevím. Nepracujeme spolu pořád. On dělal na něčem samostatně. Dělal s tím hrozný tajnosti, nechtěl o tom mluvit ani semnou.“
„No dejme tomu. Dobrá. Tak co bude s tou nemocnicí? Myslím, že v tomhle stavu ho policie vyslýchat nebude a až mu bude líp, můžeš zorganizovat únos nebo něco takovýho, podle svýho gangsterskýho vkusu.“
Něco mě napadlo: „Dobrá, myslíš, že by bylo možný ho na chvilku probrat z mdlob? Jen na chvilku. To mi bude stačit.“
„ Jo, přines led.“
Obložili jsme mu hlavu a krk ledem a on opravdu otevřel oči. Vypadal zmatený, koukal na mě jako, kdyby mě neznal.
Přiklel jsem k němu a naléhavě rychle mluvil: „Alane, to jsem já . Někdo tě střelil. Musíš do nemocnice. Pamatuj si, že tě někdo postřelil v noci na ulici, nevíš, kdo to byl, neviděl jsi ho. Jasný!!“
Malinko pokývl.
„Teď tě musíme dostat ven. Musíš nám pomoc. Samotnej tě nezvládnu.“
Posadili jsme ho, na košili jsem se vykašlal, navlík mu sako a popadl ho pod ramenem. Sofie udělala totéž z druhé strany.
Vidět jak malá, sto padesát osm centimetrů vysoká křehotinka tahá takovýho bombarďáka, by za jen trochu jiných okolností bylo k smíchu, ale teď jsem byl rád, že se snaží. Vyšli jsme na chodbu a sjeli do suterénu. Tady jsem ho opřel o sloup a předjel autem. Nasoukali jsme ho dovnitř. Znova nám omdlel. Sedl jsem k volantu a Sofie dozadu k němu a vyjeli jsme na spojku k autostrádě. Ne daleko. Byl jsem tak na půl cesty, když se zezadu ozvala: „Zastav, je konec.“
Prudce jsem zabrzdil a sjel na okraj. Alan ležel bezvládně a Sofie ho držela za ruku.
„Nešlo by něco….?“ hlas se mi zadrhnul.
Jen zavrtěla hlavou. Alan byl můj dlouholetý přítel, ale teď jsem musel jednat rychle.
„Dobrá, odvezu tě domů a pak to s ním zařídím.“
„Nepohodíš ho někde v proluce, viď že ne?“
„Neboj, mám známé v jednom pohřebním ústavu. Bude to stát balík, ale postarají se o něj.“
Lhát jsem tedy uměl dobře, i když zrovna u ní mi to nedělalo dobře. Jenže bude lepší, když toho nebude vědět moc.
Vzal jsem to oklikou a zavezl ji až k bočnímu vchodu jejího domu. Teprve když vystoupila, uvědomil jsem si, jak moc vypadá zdevastovaně. Přišlo mi jí líto, že jsem jí do toho zatáhl.
Sotva se za ní dveře zavřely, otočil jsem vůz a vyrazil za město do starého měděného dolu. Jezdit s mrtvolou po městě mi nedělalo nijak dobře po těle a to mě čekala tuhle noc ještě jedna jízda.
Do lomu vedla docela slušná cesta, protože přes den se tu proháněli puberťáci s motorkami. Taky je hojně navštěvovanej párkama co chtěj mít chvilku soukromí. Tam jsem měl trochu víc klidu a tak jsem rozsvítil světlo ve voze a ještě jednou ho rychle prošacoval, jestli jsem něco nezapomněl. V kapse saka jsem nahmátl jeho mobil.
Přesunul jsem ho k sobě, pak jsem vyndal obě pistole a jednu po druhé dlouhým rozmachem hodil tam, co se temně leskla hladina jezírka. S uspokojením jsem zaznamenal, že to dvakrát žbluňklo.
……………………………………………………………………………
Název Temný květ ve vás nejspíš vyvolá představu nějakého nočního pajzlu, ale je to pohřební služba mého známého, který mi dluží službičku. Zastavil jsem u vrat a dvakrát krátce zatroubil. Vše ostatní pak už bylo dílem několika minut.
Zařídí, aby měl Alana parádní funus s nějakou celebritou. Kdybych jen věděl, do čeho se zaplet, určitě bych mu dopřál pohřeb se vší parádou.
Ani jsem si neuvědomil, jak rychle běží čas. Když jsem dojížděl do bytu v Lomené, začalo svítat, takže budu muset trávit den s mrtvolou, což mi na náladě nepřidalo. Alespoň jsem se převlékl a začal trochu uklízet. V hlavě se mi přitom honily myšlenky:
Na čem tak tajném asi Alan dělal? Odkud začít?
Uvědomil jsem si, že jsem ještě neprošacoval toho fešáka, co mi ležel tuhej v kuchyni. Ani mě nepřekvapilo, když u sebe neměl nic, jen klíče od auta.
Vrátil jsem se do pokoje a než jsem začal pokračovat v úklidu, mrknul jsem se na Alanův mobil a přečetl si poslední SMS:
Jestli chcete tu informac,i co vás zajímá
Přijďte ještě dnes do stejného baru ve 20 hodin
Stůl č. 9 Burke
Nespal jsem celou noc a oči se mi už sami zavíraly ve stoje i kdybych do sebe nalil hektolitr kafe. Myslím, že jsem usnul hned, jak jsem si lehnul.
Kapitola II.
Probudil jsem se až odpoledne a vydal se na nákupy. Igelitové pytle a spacák bylo to, co jsem potřeboval. Cestou jsem si dával dohromady, co se nejspíš událo. Alan na něčem pracoval a ten Burke mu o tom nabídl informace. Sešli se v nějakém baru a pak jeli do Lomené. Tam se asi začali hádat, pak prát a nakonec na sebe vytáhli pistole.
Jenže proč se prali? Nebo o co? Při hledání jsem nic zvláštního nenašel. V řešení téhle záhady jsem byl stále na začátku.
Chlapa jsem nacpal do pytlů, přelepil pásku a pak do spacáku. Byla z něj krásná mumie. Pak jsem se šel podívat dolů do garáží, jestli na dálkové ovládání jeho klíčů bude reagovat nějaké auto.
Byla to luxusní hnědá limusina a stála docela v rohu. Hezoun nebyl takový chlapisko jako Alan, ale stejně snést ho dolů a nacpat do kufru té káry byla fuška. Na licenci byla adresa:
Dr. Leo Burke -Jižní 158,
Tohle byla fajnová čtvrť. K jednomu z těch baráků, co vypadaj jak mramorový hrobky jsem si to namířil. Cestou jsem přemýšlel, jestli se mu mám zkusit vloupat do kvartýru. Tyhle byty bývají solidně zabezpečené, ale pak jsem si řek, že už jsem se do toho stejně namočil dost, tak to mé svědomí nezatíží.
Zastavil jsem bourák opodál ve stínu a vydal se ke vchodu. Vizitka dr. Leo Burke tam byla a já zrovinka přemýšlel, jak se nejlíp dostat dovnitř, když jsem koutkem oka zahlédl přijíždějící policejní vůz. Být to jen o chvilku později, nachytali mě.
Loudavým krokem jsem se vydal dolů ulicí. Protože limuzína bylo jediné auto které na ulici parkovalo, tak u něj zpomalili a pak zastavili. Jeden vystoupil a zkoušel kliky. To mi poskytlo čas, abych zašel za roh a pořádně přidal do kroku.
Jít přes půl města pěšky mě nějak nenaplňovalo nadšením. Taxík pochopitelně nebyl v dohledu a navíc začalo studeně mžít. Abych náhodou na něco nezapomněl, proklínal sem pro jistotu všechny a všechno.
Když je chlap mokrej, unavenej a naštvanej, tak potřebuje pořádnýho panáka. Tak jsem zapad do jednoho z těch malejch barů co maj nonstop, posadil se do kouta a začal tankovat. Teplo alkoholu se mi příjemně rozlévalo po těle a já přeci jen začal svět vidět trochu v lepších barvách. Byt dám do pořádku, mrtvol se mi podařilo v pohodě zbavit a když jsem nemohl nakouknout do bytu Burkemu, tak k Alanovi to nebude problém. Bydlel jen dva bloky dál.
V hale seděl vrátný, který mě znal, to bylo dobré.
„Jdu za Alanem, je doma?“
„Ne, pane, pan Crosby není doma.“
„Mohl bych u něj počkat? Měl by se vrátit každou chvíli.“
Stará finta, ale pořád dobrá.
Neskočil mi na to.
„Vás sice znám. Chodíte sem často, ale v poslední době se k panu Crosbymu chtělo vnutit několik nechtěných návštěv. Dal příkaz nevpouštět k němu bez jeho svolení nikoho. Dokonce se k němu chtěl někdo i vloupat. Ještěže tu máme všude alarmy. Hned vzal nohy na ramena.“
Bylo jasné, že se přes něj nedostanu: „Tak dobrá, přijdu jindy.“
Řek jsem to lhostejně, ale byl jsem pěkně naštvanej. Rázoval jsem domů.
Pořád jsem neměl nic, čeho bych se mohl zachytit.
Musel jsem to zkusit jinak. Doma jsem do vyhledavače zadal jméno „dr. Leo Burke“ a vida, objevilo se, že pracuje v Ústavu pro vojenské vysloužilce.
Byl to objekt kousek za městem. Původně to byl za války internační tábor pro Japonce. Potom tam byli umístěni vojáci, kteří utrpěli taková zranění, že nebyli schopni se o sebe sami postarat. Jak postupně umírali, nahrazovali je staří nemocní vojáci, kteří neměli rodiny. Samozřejmě podle toho nejspíš bylo upraveno i zařízení, ale zvnějšku to stále vypadlo jako záchytný tábor.
Ploty, ostnatý drát, strážní věže, reflektory.
Po fiasku, kdy jsem se nedostal jak k Burkemu, tak ke Crosbymu jakou mám naději, že proniknu do střeženého objektu? Moje myšlenky byly trudné. Jsem to pěkná bábovka!
A tehdy mi blesklo hlavou: Když je to jen obyčejná nemocnice pro staré dědky, na co potřebují všechny ty ploty a stráže? Tohle vypadá na něco úplně jiného.
Vždyť už jsem čet o různých vojenských objektech, co se tváří naprosto nevinně.
V padesátých letech byla první sila pro rakety maskována jako staré stodoly.
Probíhá tam nějaký výzkum? Možná to nějak souvisí s tím, po čem šel Alan a Burke byl ochoten o tom mluvit.
………………………………………………………………………..
Když člověk potřebuje sehnat informace, tak nejlepšími informátory jsou bulvární novináři, kteří se shánějí po každém drobečku jen trochu zajímavé informace. Samozřejmě, že v malém městě, jako je to naše, jsou to většinou jen klepy, drobné prohřešky celebrit, jako je špatné parkování a podobně.
Emil Castelano byl štíhlý mládenec s vizáží mexického bandity. Podle mého střízlivého odhadu znal intimně půlku žen z celého okresu. Protože dělat frajera mu řádně provětrávalo peněženku, vždy byl přístupný návrhům na prodej informací, když byly doloženy několika bankovkami.
Seděli jsme v baru a on na mě koukal jak na strašáka.
„ Hele to je zajímavý, ten váš parťák, ten hromotluk se na to samý ptal nedávno.“
Zdálo se mi, že jsem to konečně chytil za ten správný konec.
„Já vám toho moc nepovim. Šušká se mezi lidma, že prej se tam dělaj nějaký strašně tajný pokusy, ale nic moc konkrétního nikdo neví. Jednou jsem chtěl vyzvědět trochu víc a tak jsem vylez na kopec, co je nedaleko a triedrem pozorovat cvrkot. Je tam myslím deset takových nízkých baráků a pár velkejch hangárů. Moc živo tam není, ale já to dlouho nepozoroval. Ještě než jsem se pořádně uhnízdil, už tam bylo pět chlápků a beze slova mě začali masírovat. Sebrali mi foťák, rozmlátili ho o nejbližší šutr a pak mě skopali z toho kopce dolů a že prý mám štěstí, že maj dnes dobrou náladu a abych se tam už nikdy neukazoval. To se ví, že jsem je poslech, kdo by stál o to dostat znova takovou nakládačku? Dával jsem se tejden dohromady. Bejt váma, jdu od toho.“
Byla to dobrá rada a já se rozhodl ji neposlechnout.
Kapitola III.
Obrat někdy přijde nečekaně. V tomto případě mi zazvonil mobil: „ Pan Winter?“
„Ano?“
„Vy jste partner pana Crosbyho, že? To je dost, že jsme vás sehnali. Generál Douglas by s vámi chtěl mluvit.“
„Dobrá, kdy?“
„Hned, pošleme pro vás auto.“
Řekl jsem adresu baru, kde jsem seděl a Costelanovi na rozloučenou přidal ještě pár bankovek.
Douglas samozřejmě nikdy v armádě nebyl. To nějaký jeho pra-pra bojoval ve válce Severu proti Jihu a tak si pak ten titul nechali a dědili ho. Byla to bohatá rodina a taky patřičně nafoukaná. Odvozovali svůj původ od prvních přistěhovalců, co kdy vystoupili na půdu Ameriky, ale chovali se, jakoby jí sami z hlíny uplácali.
Douglas byl postarší seladon s rudou tváří, která jasně svědčila o tom, že si rád dává do nosu a nezná míru.
Nabídl mi místo v obrovitém křesle, ve kterém jsem se skoro ztrácel.
„Představoval jsem si vás trochu většího, asi jako vašeho kolegu,“ řekl na úvod. Senzační! Tím mě nadchnul, ale nechal jsem to být.
„Jsem velmi nespokojený! Zadal jsem panu Crosbymu jistou práci a přál jsem si abych byl pravidelně informován o pokroku, ale to se nestalo. Dostal také slušnou zálohu. Vy jako společník myslím nesete jistou spoluodpovědnost. Chci informace, o které jsem žádal a taky vysvětlení, proč se mi neozval.“
„Crosby je mrtvý, a o tom jakou jste mu zadal práci, mi neřekl nic. Ale jsem ochoten ten případ převzít.“
„Dobrá, ale zálohu na práci už jste dostali. Nebudu platit dvakrát.“
Čím větší zbohatlík, tím větší lakomec. Tenhle by vás pro pětník nechal honit přes půl světa.
Pomyslel jsem si něco o pekle a kotli vroucího oleje, ale kývl jsem na souhlas. Konečně se tomu všemu možná dostanu na kloub.
„ Dobrá. Moje dcera Vivien není úplně v pořádku. Rozumějte, není to žádný blázen. Většinu času je v pohodě, ale pak ze záhadných důvodů dostává strašlivé záchvaty. Je jakoby v hypnóze, tvrdí že k ní mluví hlasy. Nedávno z ničeho nic popadla sešit a tužku a začala horečnatě psát cosi naprosto neznámým písmem. Psala několik hodin, až už měla křeče. Museli jsme jí to vytrhnout z ruky. Nechtěla nám to dát, prala se s námi, ale o hodinu později už nevěděla o ničem, a když jsem jí sešit ukázal, vůbec nevěděla, co to má znamenat, jen kroutila hlavou.
Náš rodinný lékař doktor Henry už si s ní nevěděl rady a tak nám nedávno doporučil doktor Burkeho. Prý je to odborník a opravdu se mi zdálo, že když s ní začal pracovat, situace se stabilizovala. Ale teď, je to pár dní, zmizela.“
„Proč jste to zmizení neoznámil policii?“
„Oznámil. Našli auto na odpočívadle na přípojce poblíž toho starého měděného dolu. Bylo otevřené a mobil byl pohozen na sedačce. Myslí si, že vzhledem k svému psychickému stavu spáchala sebevraždu, ale hledat její tělo v jednom z těch jezírek se nenamáhali. Když jsem, říkal, že to je nesmysl, tak úředník jen pokrčil rameny a že jí tedy dají do seznamu pohřešovaných.“
„Dobrá, zkusím něco zjistit.“ A zvedal jsem se k odchodu, Stejně jsem tu načerpal víc informací, než jsem doufal.
„Ještě jsem vám nedovolil odejít!“ zaburácel za mnou.
„Ano?“ otočil jsem se.
„Váš kolega se nechá zabít, aniž něco zjistí, a vy jste pane, pěkně nevychovaný fracek. Skoro lituji, že jsem nevyužil svých kontaktů a nezadal to opravdovým profíkum.“
„To jste možná měl.“ odtušil jsem a loudal se pryč.
„Jestli nic nezjistíte, navštíví vás můj právník a bude vyžadovat vrácení peněz!“
volal za mnou ještě.
Samozřejmě že mi na zpáteční cestu auto nedal a tak jsem zase musel šlapat pěšky. Mělo to něco do sebe, alespoň jsem trochu vychladl a začal si rovnat myšlenky. Teď jsem litoval toho, že jsem se na toho tajemného doktora Burkeho nepodíval pořádně. Hned jak jsem dorazil domů, zasedl jsem k počítači a ani mě moc nepřekvapilo, když jsem zjistil, že žádný dr. Burke nikdy neexistoval.
Někdo sebou setsakra hodil, aby ho sprovodil ze světa.
Napadlo mě, že jediné spojení na záhadného Burkeho je teď přes doktora Henryho. To bude těžká fuška. Je to starý pán, co by nejradši všechno léčil pouštěním žilou a když má předepsat někomu antibiotika, kroutí se při tom jak had. Z tohohle důvodu moc zákazníků nemá a lidé odsud radši jezdí dál do sousedního města. Určitě se bude ohánět lékařským tajemstvím a takovejma kecama.
Prostorná vilka na předměstí mu sloužila jako ordinace. Čekárna zela prázdnotou, tak jsem zazvonil. Henry vypadal přesně jako ti podivínští profesoři z černobílých hororů třicátých let, jen špína na jeho plášti byla velmi barevná.
Zálibně si mě prohlížel pohledem zlatokopa, co narazí na zlatou žílu a vsadil bych se, že si v duchu už si maloval, jak mi provede lobotomii.
Zklamal jsem ho, když jsem prohlásil, že místo kompletního vyšetření chci jen informace. Samozřejmě suverénně prohlásil, že žádného doktora Burkeho nezná a jak jsem čekal, pochopitelně se vytasil s lékařským tajemstvím. Musel jsem na něj přitlačit, tak jsem mu nastínil temnou budoucnost, co se s ním stane poté, až generál Douglas zjistí, že Burke má co dočinění s únosem jeho dcery.
Chvíli to trvalo, ale pak změkl jako tvaroh: „ Vůbec jsem netušil, že to takhle skončí. Tvrdil mi, že bude všechno v pohodě, že holka bude za chvíli doma a na nic se nebude pamatovat. Oni tam dělají nějaké pokusy s telepatií a přenášením myšlenek nebo tak něco. Vede to tam taková drobná plavovláska. Muselo se někde něco zvrtnout. Nechci o tom nic vědět. Bojím se, nejradši bych se odstěhoval někam daleko.“
Hned jsem si vzpomněl na jednu malou blondýnku, kterou znám až moc dobře.
Henry se klepal jako ratlík, bylo mi ho líto, ale na city teď nebyl čas: „ Jak jste se s Burkem dali dohromady. Povězte mi všechno pěkně popořadě a možná vám pomůžu.“
„Nevím, jak se o Vivien dozvěděl, ale přišel za mnou a mlel stále dokola, že ona je ideální typ a že je to ve státním zájmu a když jsem váhal, vytáhl na mě jeden starý případ. Myslel jsem, že je to dávno uzavřené, nevěděl jsem tehdy, že ta dívka je nezletilá. Musel jsem souhlasit, že je seznámím.
Vivien se do Burkeho okamžitě zamilovala. Společně naplánovali, že ona pojede jakoby na nákupy, po cestě se setkají a on jí pak večer odveze zpátky.“
„To je šeredná šlamastika.“
Nechal jsem ho tam stát s jeho černými myšlenkami. My dva jsme teď byli jediní, kdo věděli o doktoru Burke, jeho spojení s Vivien a tajným výzkumem, takže naše vyhlídky na dlouhý život nebyly valné. Přemýšlel jsem o tom, co teď dělat dál. Nebylo prostě možné nakráčet na vojenskou základnu a chtít něco vědět o tom, co se stalo s Vivien.
Možná by bylo nejlepší jít za tím nafoukaným Douglasem, všechno mu vyklopit a nechat ho, ať si s tím poradí, jak chce. Mojí situaci by to ale nezlepšilo a toho děvčete taky ne. Stejně jako když neudělám nic.
Co stále ještě nebylo jasné, bylo to, jak se Alan a Burke seznámili a co spolu ti dva měli.
Kapitola IV.
Ačkoliv jsem v bytě v Lomené už udělal prohlídku, napadlo mě, jestli jsem něco nepřehlédl a vydal jsem se tam znova.
Když jsem vešel, Sofie seděla na posteli a pistole v její malé ruce vypadla hrozně veliká. Tušil jsem, že je to ona, ta zmínka o drobné plavovlásce na ní pasovala jak ulitá.
„Ty jsis prostě nemoh dát pokoj a šťourat se v tom, co?“
Když na vás někdo míří pistolí, tak vám není do řeči. To jen v blbých filmech jsou hrdinové vtipní a taky proklatě rychlí, že stačí toho druhého odzbrojit dřív, než on to zmáčkne. Tak jsem tam stál a čekal, co se bude dít dál. O tom, že by mě náhodou minula, jsem ani neuvažoval.
Nevím čím to je, ale lidé co vás mají na mušce a myslí si, že to máte u nich spočítané, mají potřebu se vykecávat.
„Burke byl měkota, takže když nám Vivien zkolabovala, zpanikařil a šel za tím tvým kamarádíčkem, aby výměnou za informace dostal prachy a zdekoval se.
To Crosby měl ten nápad vzít ho sem, aby to vyřídili mezi čtyřma očima, takže jsem je sledovala a mohla je oddělat oba.
Burke měl u sebe CD, na kterém je nahraná celá seance s Vivien. Hledala jsem ho tehdy, proto ten nepořádek, ale nenašla. Pokusila jsem se dostat k němu do bytu, ale ani to mi nevyšlo. Myslela jsem, že má Crosby dost, ale on ještě žil. Ještěže ty jsi takovej moula, že jsis nevšim, že oba byli střeleni stejnou zbraní. Když si mi pak zavolal, nejdřív jsem nevěděla co a jak. Pak jsem byla ráda, že ti nic neřek, měl jsi štěstí, byla bych tě zabila už tehdy. Věřil jsi mi natolik, že jsi mě s ním posadil dozadu, když jsme jeli do nemocnice, mohla s ním skončit nadobro.“
Já zbraň neměl a věděl jsem, že jak udělám rychlý pohyb, tak to do mě bez slitování napálí a tak jsem se jen nepatrně pohnul stranou. Jedinou mojí šancí bylo lhát, to mi vždycky šlo bezvadně.
„Nemohla jsi to CD najít, mám ho já a schoval jsem ho tak důkladně, že ho beze mně nenajdeš.“
Její pohled mě páral na sto kusů a já poznal, že navenek je klidná, ale uvnitř vibruje jak struna na brumajzlu.
„ Sofie, myslím, že mě potřebuješ, protože jsi v průšvihu. S tou Vivien jsi to nejspíš podělala ty a kdyby se o tom dozvěděli tvoji nadřízení, nechali by tě z milosti fačovat prsty leda někde na Aljašce.“
Byla to v tu chvíli jen moje fabulace podle toho, co mě napadlo, ale trefil jsem se. Přestala na mě mířit, rozklepala se a já se mohl přesunout za křeslo.
„Poslouchej mě, pořád se z toho ještě můžeš dostat, když mi jí předáš. Já jí vrátím Douglasovi a vymyslím pro něj nějakou historku. Třeba, že se jí Burke držel v jednom z těch opuštěných rančů, co jich tu v okolí je spousta. Mrtvol už bylo dost, no tak Sofie, jinak jsi v tom až po krk.“
„Vivien už se z komatu neprobrala, zemřela dnes ráno.“
Řekla to tak tiše, že ji skoro nebylo slyšet. Pohnula pistolí a zazněl výstřel. Ležela tam jako malé ptáče a ani moc nekrvácela.
Vzal jsem mobil a vytočil polici. Než přijedou, vymyslím si nějakou historku a lhát, jak už víte, umím dobře.