Případ mrtvých mnichů

Případ mrtvých mnichů



Je tomu již rok, co si náš pán vzal slovutného sira Rogera Bacona, a tak se mohu, já stařičký kronikář Charles Shinen, opět chopit pera a popsat děsivé události v mnišském státě Artos, neboť sir Bacon si nepřál ve své skromnosti, aby tato věc, dříve než zavře navždy oči, byla lidem zjevena.
Částečně tedy podle jeho zápisků, které mi laskavě daroval, částečně podle jeho vlastního vyprávění, zde vše popíši podle pravdy.
Sir Bacon tehdy dlel v Římě, neboť sám papež chtěl z jeho úst slyšet, jak brilantně vyřešil případ čtyř mrtvých na statku Vilário, který patří do jeho léna.
Při půstu a v modlitbách dlel sir Bacon ve svém pokoji, když již první den k večeru k němu přispěchal rychlý posel a důrazně ho žádal, aby hned předstoupil před našeho papeže. Sir Bacon skryl své překvapení, neboť podle toho co zaslechl, často bylo nutno i týden čekat, než byl někdo přijat. Pak však chvatně co nejlépe se ustrojil, sledován netrpělivým pohledem posla, který ho stále nervózně pobízel ku spěchu. Papež pracující i v tuto pozdní hodinu, přijal ho velmi vřele ve svých soukromých komnatách. Dal mu políbiti svůj rybářský prsten, ale pak přerušil jeho děkovné triády: „ Drahý Bacone, chtěl jsem
dopodrobna nechat si od vás vyprávět o těch mordech na statku Vilário, ale dnes jsem byl zpraven o neblahých událostech v malém horském klášteře Artos.
Jsou tak děsivé a záhadné, že si žádají naší pozornosti. Tu jsem se rozhodl, využít vaší vzdělanosti a chytrosti a pověřit vás, aby jste se neodkladně vydal na cestu, vše na místě důkladně prozkoumal, pokusil se zjistit, co se stalo a podal mi o tom zprávu. Celá věc musí být vyšetřena co nejdříve. Na cestu vám dám svůj kočár s nejlepším čtyřspřežím.“
„Zde je list, který vás opravňuje jednat mým jménem a druhý který jsem obdržel o tom, co se stalo od místního biskupa Mathyase. Ten vám dostatečně osvětlí, o jak důležitou věc jde. Přečtěte si ho sám. A teď jděte v pánu, šťastnou cestu a dobré pořízení!“
Biskupův dopis měl sir Bacon stále v držení v upomínku a umožnil mi jeho přečtení. Zde uvádím jen části týkající se případu.
Artos je skupina skalisek na kterých byl LP 560 založen klášter pravoslavných mnichů, kteří zde přežívali a díky své odloučenosti od světa a laskavosti naší matičky církve jim bylo umožněno setrvati ve svém vyznání. Na své skromné živobytí si vydělávají především opisem knih a rukopisů, které za staletí nashromáždili ve své knihovně. Nahoru je pro normální lidi jediná cesta a to výtahem, spuštěným shora. Pod něj každé ráno lidé z Piňa del Alba přinášejí čerstvé mléko, chléb a další potraviny. Včera však, zrovna na den svatého Dunstaba, zde nalezli příšerně rozbité tělo jednoho z mnichů, který se nepochybně zřítil z výše dolů. Provaz ke zvonici, kterým se
dávalo znamení ke spuštění výtahu, ležel vedle něj. Volali tedy nahoru, ale bez odezvy. Začali prohledávat okolí a tu k jejich zděšení nalezli jen o sto loktů dál další těla. Zašli do vesnice pro faráře a přivedli též dva mrštné mladíky, kteří se uvolili zkusit vyšplhat vzhůru.
Celá vesnice pak bez dechu sledovala jejich odvážný výstup, kde jim každým okamžikem hrozilo zřícení. Bděli však nad nimi všichni svatí, protože jejich úsilí bylo korunováno úspěchem. Oba chlapci ihned spěchali k výtahu, který je díky důmyslné konstrukci naštěstí snadno ovladatelný a neprodleně ho spustili dolů. Poté co byli nahoru vyzdviženi další muži, jmuli se ruče prohledávat klášter. Nalezli tu dalších deset mrtvých. Všichni měli křečovitě stažené obličeje, které svědčili o tom, že umírali v bolestech. Tři mniši byli ještě naživu. Mluvili zmateně, na nic se nepamatovali a třeštili. Jeden z nich, zemřel do hodiny, druhý již nenabyl rozumu a přežil jen třetí, novic Rigorus, jehož tělesná konstituce, snad díky jeho mládí, od smrti zachránila. Zatím však leží v horečkách a blouzní. Je u něj lékař, který mu pravidelně přikládá pijavice a tak může doufat, že se vbrzku zotaví.
Je jisté, že klášter napadly temné ďábelské síly, neboť tito muži na své cestě k bohu zbloudili, a jak jsem byl zpraven, začali provozovat magické praktiky a temné rituály, vyčtené ze starých zakázaných knih, čímž se vrhly do spárů Satanových. Navrhuji klášter znovu vysvětit, uvést ve správu naší pravé
církve a předat bosonohým františkánům. Dále navrhuji všechny ty škodlivé svazky svěřit očistnému ohni.
Sir Bacon o sobě často říkal, že nedělává předčasné závěry a vše si osobně raději prohlédne a vyzpovídá svědky, ale já jsem přesvědčen, že byl příliš skromný a že díky svému jasnozřivému rozumu po přečtení tohoto dopisu již uviděl světlo pravdy.
Když sir Bacon dospěl na místo, došel pod skaliska a užasl, když viděl jejich velkou výšku. Prohlédl si také, kudy lezli ti dva mládenci a uznal, že cesta vzhůru je ošemetná, ale nazpět bez lana by se rovnala sebevraždě.
Pak se nechal odvézt k malému hřbitůvku u vesnice, kde v márnici byla uložena těla mrtvých. Místní katolický kněz, šedý muž vyzáblé postavy, ho bedlivě sledoval, zda nehodlá mrtvé zhanobit otevřením jejich těla, ale on jen pozoroval jejich ruce, zběžně vyšetřil ústní dutinu, rozevřel oči a pozoroval oční rohovky. Pak prohlásil, že je spokojen z čehož byl kněz velmi rozmrzelý, neboť
doufal, že bude moci toho cizího šlechtice vypeskovat. Zamkl márnici a odcházel na faru, nespokojeně chřestě svazkem klíčů.
Sir Bacon se vrátil, zazvonil na zvonec, jehož provaz už byl opět navázán a nechal se vesničany, kteří se zde střídali ve službě, tak jak jim bylo přikázáno, vyvézt nahoru.
V klášteře již bylo několik františkánů, kteří se tu chovali, jakoby jim místo už patřilo a dva mniši špitálníci, starající se o nemocné.
Těm pak přísně nakázal, že pokud se stav nemocných nějak změní, aby ho ihned vyhledali a dali o tom neprodleně zprávu. Stejně tak jako na faře, i zde se sir Bacon vykázal papežskou pečetí potvrzující, že jedná z pověření papežského stolce. Nevrlý výraz nejstaršího z mnichů se rázem změnil na servilní úsměv, plný falešné vstřícnosti. Bacon se v doprovodu tohoto muže, který mu
neustále sípal za zády, vydal na prohlídku budov.
Staroch nechápal, co vlastně ten podivný chlap hledá. Divil se, když ten dokonce nelitujíc svého drahocenného obleku, klek si na kolena a pozoroval cosi velmi zblízka.
Sir Bacon, mě o tom později vyprávěl: „ Já moc na ďábelské pikle nevěřím. Ve svém životě jsem se setkal s mnoha zprvu podivnými až bizarními jevy, které se později daly vysvětlit přirozeným způsobem. Měl jsem tedy důvod věřit, že tomu bude i tentokrát. Dokonce se dá říct, že jsem měl již určitou představu, co a jak se odehrálo. Nebylo podle mne pochyb, že tu došlo k hromadné otravě
jídlem. V minulosti jsem byl často svědkem toho, jak některé jedovaté látky v menším množství způsobují dočasné pomatení mysli, či bludné vize.
Lidé, kteří něco takového prožili a svěřili se pak neznalým kněžím při zpovědi s tímto zážitkem, přečasto končili v rukou inkvizice, odkud vedla jen cesta na popraviště.
I když jsem mrtvé prohledal jen zběžně, došel jsem k přesvědčení, že byl použit jed rotylex, který se v přírodě běžně vyskytuje jen velmi vzácně. Odpověď na otázku, proč mniši neumřeli okamžitě, tkví v tom, že jed je poměrně těkavý a tak není-li přidán do jídla těsně před jeho požitím, začíná vbrzku
sublimovat, což ještě podporuje zvýšená teplota. Jed tedy byl přidán během vaření nebo ještě před ním. Již při četbě dopisu z popisu místa vysoudil jsem, že jde o klášter natolik oddělený od světa, že je těžko předpokládat, že by sem někdo nenápadně přišel a odešel. I přesto jsem se vydal na skály do
míst, kudy lozili ti hoši. Jistěže tu žádné lano po kterém by se někdo mohl spustiti dolů nebylo, ale já jsem si vzpomněl na uzly, které dělají námořníci. Jsou pevné na tah, ale při prudkém trhnutí se uvolní.
Nicméně i tuto možnost jsem musel vyloučit. Na žádném skalním výstupku jsem nenašel i při bedlivém prozkoumání oděrky od lana nebo vlásek z konopného provazu. Ať již kdokoliv způsobil tuto apokalypsu, musel to být někdo z kláštera a ježto zde žili jen mniši, vyplívalo z toho, že to musel být někdo z nich.
Dále jsem se zabýval myšlenkou, že se jednalo o hromadnou sebevraždu, ale k tomu mi chyběl jakýkoliv motiv. Ostatně sama víra těchto mužů vylučovala, že by na takovou myšlenku byť jen pomyslili. Ale to, že otráveni byly všichni, bylo pro mne zatím velkou sfingou.“
Sir Bacon tedy po té co provedl popsanou analýzu, jal se hledat nádobu v které byl jed do kláštera dopraven. Již z povahy tekutiny samotné vyplývalo, že muselo se jednat o nádobu kameninovou většího obsahu. Ale v kuchyni, ani v přilehlých místnostech nepřálo mu štěstí a odcházel odtud zklamán. Mínil totiž, že špíže plné různých karaf, hrnců, soudků jsou pro úkryt ideálním místem, leč
nebylo tomu tak. Ani venku mu štěstí nepřálo a tak ve špatném rozmaru vydal se zpět do kuchyně, kde si žádal oběd. Ale ten mu náladu nezlepšil. Bezmasá a na pohled nevábná šlichta byla téměř k nepozření. Přinutil se sníst alespoň pár soust, ale pak se jeho žaludek vzepřel a on z jídelny uprchl.
Nechal se odvézt do nejbližšího města, kde si v místní taverně náležitě spravil chuť nadívanou koroptvičkou a několika číšemi lahodného vína. Už v mnohem lepším rozmaru vracel se zpět opět odhodlán pokračovat dál v pátrání a dovést ho stůj co stůj do zdárného konce.V knihovně by se nejraději zdržel celý den. Bylo tu tolik vzácných knih a rukopisů, o kterých jen slýchával! Polaskal se alespoň s prvotiskem Necronomiconu a násilím se odtrhl od dalších skvostů,
aby se vydal pátrat dál a konečně našel tolik žádaný důkaz.
Když se vrátil, chtěl pokračovat v prohlídce, ale oběd, jakož i výtečné víno zatížily jeho hlavu natolik, že usínal vstoje. Ostatně i přestože papežův kočár byl velmi pohodlný, na mizerných cestách ho natřásal tak, že sotva zamhouřil oči a tak se tělo právem hlásilo o odpočinek. Nechal se tedy vésti do hostinského pokoje a ulehl na lůžko. Spánek se však nedostavoval. Na tomto místě bude lépe, když nit vyprávění opět převezme sám sir Roger.
………………………………
„Ulehl jsem na lůžko, oči se klížily, ale má mysl se případem stále zaobírala a nedal mi u dlouho usnout. Posléze pak v náručí Morfeově, osvítilo mne božské světlo a vše se složilo ve srozumitelný obrazec. Nevím, jak dlouho jsem spal, když se mnou někdo mocně začal cloumat. Namáhavě jsem otevřel oči. Nademnou se skláněl jeden ze špitálníků a tvářil se velmi omluvně. „ Promiňte sire, ale přál jste si být probuzen, kdyby se změnil stav nemocných.“ „No?“ zavrčel jsem rozmrzele.
Novic Rigolus se probral z mrákot, ale zdá se, že je duchem nepřítomen.“ špitálník se téměř rozplýval v rozpacích.
Bystře jsem vyskočil z lůžka a jal se oblékat. „Dobře jsi udělal,“ pochválil jsem mnicha, kterému se při těch slovech viditelně ulevilo.
Ve spěchu jsme vyšli a chvátali k lůžku mladíkovu. Ten jsa všecek sinavý seděl a nepřítomně hleděl před sebe. S podobnými stavy, kdy duch odejde od člověka, jsem měl též již své zkušenosti. Často jimi byli postiženi lidé, kteří prožili cosi hrozného.
Poslal jsem mnicha pryč a vyňal ze záňadří zlatý amulet, který jsem pro takové případy již dlouho nosil při sobě. Rozhoupal jsem ho před zrakem nemocného a mluvil naň uklidňujícím hlasem. Po chvíli když jsem postřehl, že účinek mé therapie se dostavil, a jeho pohled ožil, jsem se představil.
„Jsi duchovní osoba?“ zeptal se.
Jsem zástupcem našeho nejvyššího pastýře,“ odpověděl jsem, „máš-li mi co říci, pak tedy mluv a vypravuj, co se zde událo.“ Věděl jsem, že nemá smyslu varovat ho před lží, neboť v tomto stavu není jí schopen.
„ Byl jsem jako mladý hoch rodiči veden k velké zbožnosti a tak vyspěv v chlapce, projevil jsem přání vstoupit do semináře a pak celý život sloužit našemu pánu. V městě, kde byla škola, mohl jsem často potkávat dívku Apolenku, jejíž krásná tvář i lepá postava zapálila v mém srdci dosud neznámý,
ale o to silnější žár lásky a touhy. Začal jsem zanedbávat učivo a snil jen a jen o ní. Nakonec jsem byl ze semináře v ostudě vyhozen, ježto přistihli mne při samohaně. Moje první cesta vedla k sličné Apolence, jíž jsem chtěl se vyzpovídati ze své lásky. Srdce mi však puklo žalem, když jsem ji našel nedostatečně oblečenou v krčmě v objetí dvou halamů. Zvonivě se
smála, když nořili své hrubé pazoury do jejího výstřihu.
Tu jsem prchal krajem šílený žalem. Budiž prokleta ta náhoda, která mě přivedla do míst, kde jsem potkal biskupa Mathyase! Byla to snad vůle temného mého osudu, že jsme spolu začali hovořit a tu on ke mně velice vlídně promlouval. Pocítil jsem nutkání se mu svěřit a tak si vyslechl mou zpověď.
Pak mě ten zplozenec pekla pozval k sobě domů, hojně mě tam hostil a napájel. Co bylo dál, to si nepamatuji, milosrdná opilost zastřela mou mysl.
Druhý den jsem chtěl ten dům opustit, tu vedl ke mně znova úlisné řeči a zas a zas mě přesvědčoval, až jsem zůstal a podlehl jeho vemluvání.
Během těch dní vyprávěl mi, jaké strašné věci dějí se v blízkém klášteře, kde obyvatelé zcela jsou oddáni Satanovi a přesvědčoval mne že pokud přispěji k zničení toho pekelného místa, budu moci vstoupit mezi františkány, kterým bude klášter přiřknut. Byl už jsem tak v jeho moci, že jsem
souhlasil a vstoupil do kláštera jako novic. Seznal jsem však, že tam žijí svatí muži a poznal hloubku mravní bídy, v které jsem žil předtím.
Začal jsem se tedy úkolu, který po mě Mathyas žádal, vzpečovat. Tu se z anděla rázem změnil na ďábla a vysvětlil mi, že v případě prozrazení bude věříno jeho slovu a já budu jako nactiutrhač krutě mučen, bude mi vytržen jazyk zaživa a pak budu upálen. Popisoval muka tak strašlivá, že zasel do mě velký strach. Také upokojoval mne tím, že se nikomu nic nestane, že jen mniši budou zmatení, což bude ku zrušení řádu a vyvlastnění kláštera postačovat.
Vzhledem k tomu, že jsem často pracoval jako pomocník v kuchyni, neměl jsem problém přimíchat tekutinu do jídla. Nemám slov, kterými bych popsal tu hrůzu, když jsem viděl následky svého strašlivého činu. Nejprve jsem si přál též umřít a tak pozřel jsem také trochu otráveného jídla, ale pak jsem si uvědomil, že je třeba světu vyjevit celou pravdu a také přijmout trest za své zločiny…….“
Možná by ještě pokračoval, ale do místnosti se doslova vřítil starý františkán. Vida, že držím v ruce zlatý amulet, začal křičet: „ Co to tu provádíš za čáry?“
To že jsem byl tak násilně přerušen a osočen z čarodějnictví mě rozlítilo natolik, že jsem se jedním skokem ocitl u něj, chytil ho za límec a hlasem plným hněvu se ho zeptal: „Co si to dovoluješ k zástupci samotného papeže? Neviděls pečeť jeho svátosti? Hleď si svého ty tupá hlavo, sic budeš litovat do smrti a ta, to ti zaručuji, přijde brzo, budeš-li pokračovat!“
Mnich na mne vytřeštil zrak, pak se mi vyškubl ze sevření a utíkal pryč, pištíc při tom jako vylekaná myška.
Obrátil jsem pozornost k mládenci, ale jeho pohled již opět vyhasl a on již jen zas tupě zíral.
Je pravda, že výpověď toho nebohého hocha značně ulehčila mou úlohu, neboť bych musel prohledávat ještě mnoho místností, ale nepochybuji, že v té Rigorusově bych kameninou karafu, ostatně schovanou jen ledabyle, našel a jakmile by se Rigorus probral, přinutil bych ho po dobrém či po zlém, aby mi pověděl pravdu. Svého cíle bych tedy dosáhl tak jako tak.“
…………………………………………………………………….

Druhého dne nechal sir Bacon poslat pro svůj kočár a rozloučil se se špitálníky, které důtklivě nabádal, aby bděli nad mladíkem, nikoho k němu nešustěli a jen oni sami mu připravovali jídlo.
Jeden z nich se přitočil k Baconovi a pošeptal mu: „Po vaší včerejší návštěvě se mu ulevilo a chlapec už má jasnější chvilky.“ Bacon ze své praxe věděl, že pokud pacient uleví svému svědomí, má to vždy blahodárné účinky a věřil, že vbrzku bude vše v pořádku.
Vydal se zpět do Říma, kam také téhož večera přibyl. Dal se ohlásit u papeže a bylo mu sděleno, že bude přijat hned. Papež byl opět ve své pracovně a vyšel Baconovi vstříc. Nechal si vše vyprávět, pozorně naslouchajíc.
Nejprve seděl, ale pak když příběh spěl ke svému konci, vstal a začal přecházet po místnosti. Dlouze mlčel, přemýšleje a nakonec pravil:
„Jestli tomu dobře rozumím, pak celý případ stojí na vašich úvahách, a na přiznání toho hocha, kterou se vám ale podařilo získat jen tak, že jste obešel jeho vědomí. Pak je tu ta láhev. Tu tam ale mohl nastražit kdokoliv.“
Když viděl, že Bacon smutně svěsil hlavu, chvatně pokračoval: „Nechci vás kárat. Naopak, počínal jste si neobyčejně obratně a nikdo na vašem místě by to nesvedl lépe. Ale biskup Mathyas může lehce vše popřít a kdo by se odvážil pochybovat o pravdě vysoce postavené církevní osoby? Výpověď mládence nelze uplatnit, aniž by nebylo nutno zmínit za jakých okolností byla získána. Ten starý mnich o tom jistě bude informovat své nadřízené.
Mimochodem za napadení nižší duchovní osoby uděluji vám jeden celodenní půst a odříkáte deset zdrávasů. Ale pojďme dál. O podivných Mathyasových spádech se nám už leccos doneslo. Také o jeho nenávisti vůči klášteru víme. Není-li možnost, aby zasáhla světská moc, je tu ještě moc duchovní. Proto jsem se rozhodl takto……“
Papež pohlédl na úředníka, krčícího se v koutku: „Pište! Horlivost ve víře biskupa Mathyase seznali jsme milou naším očím a protože podobných zapálených mužů je třeba na misiích, věřím, že poslechne našeho pokynu a rád oblékne prostou kutnu a vydá se šířit křesťanskou víru mezi divochy.
Maně si vzpomínám, že poslední dva misionáře si kanibalové opekli.“
„To tam nepiš ty osle!“ zařval zlostně na písaře a pak pokračoval spíše pro sebe: „ Biskup je pěkně vypasený, ten se bude nádherně škvařit!“
„Co se týče kláštera, dostal jsem v tomto směru dopis od patriarchy Dagoberta a já jsem se vzhledem k nejisté mezinárodní situaci rozhodl vyhovět jeho prosbě a nechat budovy v držení pravoslavným kněžím.
A co s tím mládencem? Jeho zločin je strašný a zaslouží i těžkého potrestání. Na straně druhé, ten mladík byl na cestu hříchu sveden a což neříká svatý Matouš, že jest třeba zachrániti každou duši u které jest naděje na nápravu a obrácení? Co by jste řekl sire Bacone, kdyby za trest musel do smrti zůstat v klášteře a svou vinu odčinit posluhou mnichům, jak v kuchyni tak i při úklidu? A aby to neměl tak jednoduché, přidám mu spánek na tvrdém loži a sobotní a nedělní poloviční půst.“
Sir Roger Bacon beze slova padl na kolena a až k zemi se poklonil moudrosti a laskavosti toto osvíceného muže.
…………………………………………………………………
O dalších osudech Mathyse ani Rigoruse mi není nic známo. Rok po těchto událostech do Říma vrhla černá smrt, které podlehl i náš papež, když odmítl odstěhovat se tak, jak to učinili všichni bohatí. Na jeho místo byl zvolen zachmuřený a dogmatický stařec.
Sir Bacon vrátil se po četných dalších dobrodružstvích do rodné Anglie a zde mi pak mnohá léta krátil večery vyprávěním. Vymínil si však, jak jsem již na začátku psal, že této příběh svěřím papíru až po jeho smrti.
Zapsal s boží milostí L.P.... Charles Shinen