Muž s křídovým obličejem

Muž s křídovým obličejem.

Protože můj kronikář leží doma nemocen, chápu se pera a usedám sám k psaní, abych tu vypověděl jeden ze zajímavých případů a zkrátil tak dlouhé zimní večery nejen sobě při psaní a vzpomínání, ale i těm, kteří toto budou číst.
………………………………………………………………………………
Malá vesnička Tři duby patří do mého panství a tak, když se tam jednoho dne objevil mrtvý muž, starosta se ihned vydal sem ke mně.
Stál v salonu, nervózně mačkal klobouk a povídá: „Pane, Phila Thomase jsme našli kousek za vesnicí u studánky. Určitě ho někdo zamordoval, páč má kudlu zabodnutou v zádech. Von to byl tedy divnej patron, ale nějak si neumím představit, že by to udělal někdo od nás. Vždyť je nás ve vsi sotva hrstka a všici se známe navzájem. Nejspíš to byl někdo přespolní nebo nějakej tulák. Nechal jsem ho odnýst do kaple na hřbitově, která nám slouží jako márnice a spěchal za vámi, protože jsem si říkal, že o tom budete chtít taky vědět. Říkali mi, že prý se o tyhle věci jako zajímáte. Nevím jestli jsem vás neurazil, milosti. Von mord není nic pěknýho.“
Byl celý nesvůj a tak jsem ho uklidnil, že udělal správnou věc, dal jsem mu jako odměnu drobnou minci a propustil ho.
Pak jsem nechal osedlat koně a ihned jsem se s ním vydal, abych celou záležitost prošetřil. Dohnal jsem ho v půli cesty a nařídil, aby mě nejdřív zvedl na místo, kde se tělo našlo.
Tři duby je opravdu malá vesnička. Dvacet domečků rozložených kolem malého náměstíčka.
Studánka, o které starosta mluvil, je na palouku, kousek za vesnicí, nedaleko polní cesty vedoucí podél malého remízku k lesu.
Vraždy, požáry a podobné události vždy přilákají nějaké zvědavce a tak i tady se motalo pár staříků, babek i žen a dětí. Dospělí mezi sebou horlivě debatovali, zatímco děti pobíhaly po okolí.
Neměl jsem z toho vůbec radost, protože pokud tu byly nějaké stopy, tak je tihle zvědavci už stačili pošlapat a zničit. Nemělo ovšem smysl se rozčilovat, jen by je to odradilo, budu-li od nich potřebovat nějakou pomoc. Za svého pobytu v klášteře jsem se naučil ovládat své emoce a později mi to bylo mnohokrát k užitku. Sesedl jsem z koně a lidé se předemnou uctivě rozestupovali. I když vše již bylo rozdupáno, přesto jsem se rozhlížel, abych si udělal alespoň představu.
Voda sem přitékala shora od malého pramínku vyvěrajícího ze země asi deset stop od studánky, jejíž obvod byl obehnán kameny. Od polní cesty sem vedla úzká vyšlapaná cestička na jedné straně vroubená nízkým řídkým mlázím.
„Kde leželo tělo?“
„Zrovinka tam co teď stojíte milosti. Těsně vedle studánky,“ odpověděl starosta, který stál vedle mě.
„Dobře, pošlete ty lidi pryč.“
Starosta se otočil k davu a začal zhurta: „ Slyšeli jste lidi? Seberte se a zmizte odsud. To nemáte nic jiného na práci než se tu poflakovat?“
Lidé trochu hartusili, ale pomalu scházeli na cestu do vesničky. Já sám bych asi jednal trochu mírněji, ale nechtěl jsem nijak zasahovat, abych nepoškodil starostovu reputaci. Kousek jsem poodstoupil, opřel se o kmínek štíhlé břízky a představoval jsem si, jak to na místě asi vypadalo, jestliže tělo leželo opravdu tam, kde starosta ukazoval.
I když se tady všude procházeli lidé, uvědomil jsem si, že místům, kde by byla krev na zemi, by se snažili vyhnout. Kapky krve mohly být i na kamenech, kterými je studánka obestavěna. Znova jsem se na to místo podíval, tentokrát velmi zblízka. Jenže nikde žádná krev nebyla vidět.
Starosta si asi myslel, že jsem se zbláznil, když si prohlížím listy okolních keřů a rostlin, jenže já jsem si říkal, že pokud tady na Thomase někdo zaútočil a vrazil mu nůž do zad, krev by mohla potřísnit i listy. Ale ani tady žádná nebyla. Znamenalo to, že k vraždě došlo nejspíš někde jinde a pak sem vrah svou oběť odtáhl. Zkusili jste už někdy táhnout bezvládný vak vážící kolem osmi kamenů? Jen kromobyčejně silný muž to dokáže na delší vzdálenost!
Sešel jsem na cestu. Na zemi bylo zbytečné hledat a tak jsem opět pozoroval stromky a keře, ale ani tady se moje snaha nesetkala s úspěchem. Byl jsem na jednu stranu velmi zklamán, ale na druhou, mě tato záhada ještě více začala zajímat. Co se tady mohlo odehrát? Kde se tady vzal ten mrtvý muž?
Obrátil jsem se na starostu, a aniž bych dal najevo své zklamání, jsem se zeptal: „Mohli bychom se vrátit do márnice? Rád bych si prohlédl tělo toho nebožáka.“
Hřbitov měla tahle vesnička nevelký, však tu, jak jsem již řekl, žila jen hrstka lidí. Ani kaplička, která byla používána též jako márnice, nebyla prostorná.
Vešel jsem dovnitř. Byl tu chlad a nepříjemný zatuchlý vzduch. Starosta chtěl zavřít dveře, ale zarazil jsem ho: „ Nechte otevřeno!“
„Ale milosti, ty čumilové sem určitě přijdou za námi a budou nakukovat.“ odvážil se oponovat.
„To mi nijak nevadí. Nehodlám dělat nic nepřístojného. Jen si ho prohlédnu.“
„Aha, no já jsem od našeho známého slyšel, že v Londýně prý vědátoři mrtvé všelijak rozřezávají, aby zjistili co a jak…. no však jste jistě o tom taky slyšel. Napadlo mě, estlivá nechcete tady něco takovýho taky provádět. Neračte se na mne zlobit, jsem jen prostej hloupej mužskej!“
„Buďte v klidu, dobrý muži, nic takového, opravdu si ho jen prohlédnu.“
Tělo tu leželo na prostém stole přikryté prostěradlem. Sroloval jsem ho. Muž to byl opravu velký, ležel na břiše a ze zad mu trčela střenka zdobné dýky. To bylo první, co mi padlo do oka. Kde se tady na malé vesnici vzala taková zbraň?
Pak jsem si uvědomil další nesrovnalosti. Jednak kolem rány nebyla žádná krev. Jakoby žádná ani nevytekla! A pak to místo. Vždyť ho vrah bodl přímo do páteře! Čepel by se musela přinejmenším zlomit. Uchopil jsem rukojeť a k svému překvapení jsem zjistil, že zbraň nevězí v těle, ale na druhou stranu nejde vytáhnout. Ohmatal jsem okolí a hned jsem pochopil, o co tu jde. Byla to atrapa dýky, jaké jsou používány při divadelních představeních. Mrtvý muž ji měl připevněnu pod sakem na jakési destičce, tak, aby mu pevně držela na zádech.
„Přineste mi nůž, rychle,“ obrátil jsem se na starostu. Oslovený při těch slovech zbledl, ale poslechl a odběhl, aby se za chvíli vrátil a podával mi velký dranžírák. Zároveň si zakryl oči v očekávání toho nejhoršího, ale já jen nařízl mrtvému sako a dýku připevněnou na destičce vyndal.
Starosta sebral odvahu a mezi prsty nakoukl. Když uviděl, co jsem objevil, vykřikl: „ No tohle! Teda milosti, vy jste fakt koumák. Tohle nikoho z nás nenapadlo!“
I mezi davem, který se zatím u dveří nashromáždil ( a všiml jsem si, že pod nohama dospělých dovnitř nakukují i děti) to překvapením zašumělo.
Bylo mi jasné, že jsem teď získal jejich opravdový obdiv. Na druhou stranu budou nyní očekávat zázraky.
Nedal jsem nijak najevo své překvapení a klidně, jako kdybych to čekal, jsem prohlásil : „Tak teď víme, nač ten muž nezemřel…“
Pravda ovšem byla, že se tím celá záležitost stala ještě více záhadnou a otázek přibývalo. Měl jsem ale v té době za sebou již vícero úspěchů, a to mě opravňovalo k důvěře, že se mi bude dařit i tentokrát, ač celá věc vypadala notně zašmodrchanou.
Do márnice vešel vytáhlý šedovlasý muž.
„To je pan Biggs, náš hrobař,“ představil ho starosta a už couval ke vchodu.
Byl jsem rád, přišel v ten nejpříhodnější okamžik, protože jsem mrtvého potřeboval obrátit. Hrobař na můj pokyn neváhal, a zatímco já ho držel za trup, on ho uchopil za nohy.
Když jsme ho otočili, viděl jsem, že má obličej mokrý, ale na krajích lemovaný bílou barvou, zatímco nad očima měl čerň. V první chvíli mě to překvapilo, ale hned jsem si uvědomil, co to znamená. Tenhle muž si někde sehnal divadelní líčidla a rekvizitu. Natřel si obličej na bílo, oči zdůraznil černí a na záda si připevnil destičku s falešnou dýkou. Bylo jasné, že měl v úmyslu někoho vylekat tímto morbidním žertem. V duchu jsem si představil, že se nejspíš věc zvrtla a on pak běžel ke studánce, kde si v rychlosti umyl obyčej. Svědčily o tom i mokré kraje jeho rukávů u košile. V té chvíli to vypadalo tak, že ho nejspíš běh vysílil tak, že mu pak prasklo srdce.
Abych získal jistotu, musel bych ho nechat pitvat, ale to zde vůbec nepřicházelo v úvahu. Otevřel jsem mu tedy alespoň nožem ústa. Hrozný odér se mísil s pachem levného alkoholu. Ten pach byl tak odporný, že jsem se musel odtáhnout a ač jsem zvyklý na ledascos, rozkýval se mi žaludek.
Vyšel jsem ven: „ Dá mi někdo napít?“ požádal jsem.
Mezi přítomnými proběhlo jakési zachvění a nenápadné pošťuchování. Jeden z nich mi podal malou butylku a přitom nenápadně mrkl na souseda. Tohle jsem znal.
Dělají to všichni vesničané na celém světě, když mezi ně přijde šlechtic. Dají mu napít nějakého silného alkoholu a pak se mu za zády dušeně smějí, když rudne, chytá se za hrdlo a kucká, zatímco ten, co mu dal napít, se mu devótně omlouvá: „Ono to na vás bylo milosti trochu silné co?“ ( ha-ha)
Později se mezi sebou poplácávají po zádech a říkají si navzájem, jací oni jsou kabrňáci a že ti ze zámku jsou chudinky, co snesou leda tak obarvenou vodu.
Nehodlal jsem s nimi tuhle hru hrát. Zhluboka jsem se nadýchl a pořádně se napil. Byla to opravdu silná, dvakrát přemražená jablkovice. Na cestě do žaludku se proměnila v oheň, ale dole pak začala krásně hřát a hlavně mi uklidnila žaludek rozkolísaný předchozím zážitkem.
Abych trochu rozředil jejich zklamání, vyhlásil jsem: „Tohle byl opravdu skvělý truňk! Procestoval jsem velký kus světa, ale takové pití je možné dostat jen tady, v naší staré dobré Anglii!“
Odpovědí mi bylo pochvalné mručení. Myslím, že jsem si je svým chováním opravdu získal. Ještě než jsem odjel, obrátil jsem se na znova na starostu: „Zařiďte mu pohřeb. Na moje náklady. Zítra se u mě zastavte pro potřebný obnos a ještě něco spolu projednáme.“
Rád bych v této chvíli napsal, že jsem se vyšvihl do sedla svého oře, ale ty doby už byly bohužel za mnou. Můj věk už se nemilosrdně přihlásil o slovo a tak mi musel jeden z mládenců do sedla pomoci. Přijal jsem to bez studu a pocitu ponížení.
Večer jsem pak seděl u krbu, a stále jsem přemýšlel, co se skutečně mohlo stát, protože vysvětlení, které se nabízelo, mně neuspokojovalo. Pořád tu byla spousta otázek. Koho a proč chtěl Phil postrašit? Opravdu to byla srdeční slabost, která ho zabila? Vždyť proč by ke studánce utíkal? Jedině že by ho honil někdo, koho se bál. A koho by se mohl bát tak velký a silný muž?
Seděl jsem tam u krbu dlouho do noci, díval jsem se do ohně, ale v duchu jsem si stále znovu zkoušel přehrávat různé situace. Myslím, že jsem tam v křesle usnul. Vlastně docela určitě jsem spal.
Kněz, který mi po dlouhá léta dělával společníka a zapisoval mé vzpomínky, mě často káral, že prý jsem slabý ve víře, ale to není pravda, naopak. Má víra je mnohem silnější než víra těch, co jen mechanicky navštěvují kostely a drmolí své modlitby.
Bůh vedl mé kroky a mým osudem bylo hledat pravdu, a byl-li jsem někdy s rozumem v koncích, tehdy jako anděl spásy přišlo boží vnuknutí, které mi pomohlo ukázat správnou cestu, nebo mi přivedl do cesty lidi, kteří mi pomohli najít odpovědi. Tak tomu bylo tenkráte.
………………………………………………………………………………
Když jsem se probudil, byl už venku nový den. Oheň v krbu již dávno vyhasl a někdo mě v noci přikryl teplým plédem.
Přišel můj sluha Tom: „Mohu vám přinést snídani pane?“
„ Jistě a děkuji, že jste mě v noci přikryl.“
„To je samozřejmost pane,“ odtušil a už se chtěl odebrat do kuchyně, když se zdola ozvalo zacinkání zvonku.
„To bude jistě starosta z vesnice. Chtěl jsem, aby dnes přišel, ale netušil jsem, že přijde tak brzo po ránu.“
„Hmmmm, pane, je skoro poledne…“
Starosta vešel a nevěděl jak začít. Pak to zkusil: „ Tedy pane, dnes vypadáte, že jste se opravdu dobře vyspal…“ začal, ale pak mu nějak došla inspirace.
„Nechte toho, starý člověk po ránu nikdy nevypadá dobře. Sedněte si. Mám na vás několik otázek.“
Tomovi, který zatím přinesl snídani, jsem řekl, že to chvíli počká a začal se vyptávat: „ Ten Phil, co on byl zač? Povězte mi o něm něco víc.“
„ No on to byl takový podivínský samotář. Živil se všelijak. Chodil od jedné chalupy k druhé a za trochu jídla pomáhal nasekat dříví nebo opravit střechu a tak podobně. Nikdy nikomu neublížil.“
„Tak jak jsem si ho prohlédl, tak si myslím, že on si někde sehnal líčidla a tu divadelní dýku a chtěl s tím někoho vystrašit. Nemáte tušení koho?“
„To opravdu nevím. Byl to opravdovej dobrák, s nikým nikdy neměl žádné rozepře. Nechápu taky, kde se v něm tenhle nápad vzal, on byl tak trochu jednoduší v myšlení, jestli víte, co tím myslím.“
A mě hned napadlo, že toho dobráka někdo nejspíš využil k něčemu hodně špatnému. Žádná nehoda, ale promyšlený podlý zločin!
„Kde bydlel? A měl nějaké příbuzné?“
„Chaloupku, co měl po rodičích, od něj koupil Wilkins. To je nějakej jeho vzdálenej bratranec. Jenže Phil ty peníze brzo utratil a tak pak přespával, kde se dalo. Ponejvíc u mě v přístěnku nebo ve stodole na seně. Ten Wilkins to je takový divný kvítko. Nikdo vlastně neví, co on dělá. Jezdívá do Londýna a často bývá pryč i několik dní. Chodí oblečenej jako městskej hejsek a taky se tak chová. Jakoby mu tady patřila celá ves, račte odpustit.“
„No, dobrá,“ uzavřel jsem výslech, protože už jsem věděl v této chvíli téměř vše, co jsem potřeboval, „děkuji za informace.“
Vstal jsem, otevřel sekretář a vytáhl měšec. Vyndal jsem dva stříbrňáky a podal mu je. Podle mých znalostí by to mělo stačit nejen na slušný pohřeb, ale i na dobrou dubovou rakev.
Starosta s mnoha úklonami děkoval a už se sunul ke dveřím. Na tohle já nikdy moc nebyl: „ Tak už jděte a s tím klaněním to nepřehánějte. Ony pak bolí záda a těžko se člověk narovnává.“
S velkou chutí jsem se pustil do snídaně. Ač se celý tento případ zdál stále zamotaný a nejasný, měl jsem přec pocit, že začínám tušit jeho přesné obrysy.
Přišel Tom: „ Pane, u dveří je nějaká stará ženština a říká, že prý s vámi musí nutně mluvit, ale já nevím, jestli ji mám vpustit, je to taková hadrnice.“
„Jen jí uveďte, uvidíme, co chce.“
Zakoulel nesouhlasně očima, ale otočil se a vydal se ke vchodu, aby se o chvíli později vrátil a postrkoval před sebou starší ženu. Pravda, její šaty byly všelijak sflikovány a opravovány, ale nezdálo se, že je to nějaká špindíra. Tvářila se trochu tajemně a trochu odtažitě.
Vstal jsem a nabídl jí křeslo: „Posaďte se a řeknete, proč jste přišla. Dáte si sklenku červeného? Paní?“
Tohle nečekala.
„Slečna!“pronesla důrazně, „Elliotová. Vy se prej milosti zajímáte o to, co se stalo u nás ve vsi a já myslím, že k tomu mám taky co říct.
Přišla za mnou Amalie Lawrencová. Zapřísahala mě sice, že to nenám nikomu povídat, ale já si myslím, že když je zapotřebí zjednat spravedlnost, tak taková přísaha neplatí, že jo?“
Pokýval jsem vážně hlavou na znamení souhlasu.
„No tak ta Amalie mi povídala, že večír před tím než děti našly Phila mrtvýho, tak šla z táček domů a on na ní vybafnul. Měl nabílenej obličej a chvilinku tam před ní skákal jak žába, ale pak se najednou otočil a utíkal pryč. Amalie se lekla, že málem potratila…….. jé, já jsem se teďkon podřekla. To má bejt taky tajemství.
Ona hnedle běžela za mnou a hned mi to vycinkala, tedy jako řekla…“
„A že neběžela domů?“ přerušil jsem proud jejího vyprávění.
„No víte, já dělám ve vsi kořenářku a tak všichni se svými problémy chodí za mnou, vím tak úplně všechno.“
„Myslím si, že to Phil sám nevymyslel.“ Rozvíjel jsem svou teorii, „ Někdo koupil nejspíš v Londýně líčidla, dal mu je a přemluvil ho, aby dělal zavražděného a tu dívku polekal. A proč asi? Nejspíš aby potratila, že? Ráno tady byl starosta, a když mi řekl, že ten Philův bratránek jezdívá do Londýna, hned mě napadlo, že to celé nejspíš spískal on. Jen v Londýně je možné sehnat takové věcičky. Určitě neprohádám, když řeknu, že o ten útěžek se Amalie postaral právě Wilkins co? Nejspíš to bylo tak, že Wilkins Phila trochu opil, pak mu nakukal tenhle nápad a pomohl se mu nalíčit. Jenže Phil si v jednu chvíli uvědomil, že provádí něco špatného a tak běžel ke studánce a honem si myl obličej. Kdyby tam neumřel, nejspíš by šel za vámi nebo za starostou a všechno by řek. Předpokládám, že Wilkins tohle všechno z povzdálí sledoval a pochopil hned, co se stane, když Phil promluví, a tak za ním šel ke studánce a tu hlavu mu pod vodou podržel.“
Koukala na mě jak na zjevení: „ Téda, tak jsem si myslela, jak vás překvapím, ale teď vidím, že jsem přišla, jak se říká, po funuse. Oni mi ve vsi říkali, že máte fištróna, ale já tomu nějak nechtěla věřit. Váš starší bratr, dej mu pámbu klidnej spánek, byl takovej morous, co ze sebe dělal moudrýho a přitom ho každej přechytračil.
Máte pravdu. Nevím čím to je, že všechny holky jsou tak hloupý a letěj na ty největší lotry, co si s nima jen užijou, a pak se k následkům neznají.
Když jste byli všici u studánky, byla jsem se na toho nebožáka podívat. Už jsem pár utopenejch viděla tak jsem přesvědčená, že tenhle má taky vodu v plících.
A co teď? Zjednáte spravedlnost?“
„To bude těžké. Když za ním přijdu a uhodím na něj přímo, tak to mládenec jistě zapře. Je to slovo proti slovu. A Phil už nepromluví. Taky si nemyslím, že by bylo rozumné, nutit ho do svatby. Měla by s ním pak peklo.“
„Jenže svobodná máma to tady na vsi má těžké. I když každý ví, jak k tomu přišla, stejně si na ní budou hlavně ženské ukazovat prstem a uživit dva krky je pro chudou ženskou skoro nemožné.“
„Pozeptám se jestli bysme nemohli potřebovat pomocnici do kuchyně nebo prádelny. Zkusím to i u sousedů, hrabě de Veron je můj přítel a dobrý člověk.“
„ A co ten Wilkins? To necháte jen tak?“
„ V tomhle chvíli proti němu nemám žádný důkaz, ale jistý nápad mám. Pro tuto chvíli se ale s vámi rozloučím.“
Vstal jsem, přešel k sekretáři a vyndal z měšce další stříbrňák a podal jsem jí ho se slovy: „Jsem rád, že jste za mnou přišla.“
„Jéé to nemuselo bejt..“
Ale minci bleskově schovala do kapsáře a udělala vzorné pukrle. Doufám, že se mi v té chvíli podařilo zachovat vážnou tvář, ale v duchu jsem se musel pousmát.
…………………………………………………………………………………….
I když mi již delší jízdy dělají problémy, stále jsem se neodhodlal k tomu, abych koupil kočár a raději volím jízdu koňmo. Dva dny po tomto rozhovoru jsem se vydal do Londýna. V divadle Globo jsem našel jednoho známého, herce Williama Shakespeara. Vděčil mi za pomoc, když jsem se za něj přimluvil poté, co byl před lety obviněn z pytláctví. Řekl jsem mu, co potřebuji. Měl radost, že mě opět vidí a zašel semnou do jedné dílny, kde se vyráběly a také i prodávaly divadelní rekvizity.
Když jsem starému plešatému majiteli popsal Wilkinse, chvíli dumal a pátral v paměti, ale pak kývl: „ Ano na toho mládence si pamatuji, občas tu taky něco kupoval. Já všechny lidi z branže znám a tenhle se choval jako primadona i když mu jen občas někdo svěřil maličkou roličku. Trouba! Nejradši bych ho vyhodil, ale to víte, kšeft je kšeft.“
„Poznal byste ho?“
„No to se ví, že jo, pěkný kvítko.“
„ A nevíte, co kupoval?“
„Počkat, co to jen bylo? Někde to tu mám….. určitě… zapsané…“
a hrabal se v otřískaném stole. Posléze vytáhl ze šuplete ohmatanou knížku a zalistoval: „Á tady to máme. Pan Wilkins, jedno bílé líčidlo číslo dvě, jedno černé číslo osm a jedna dýka k připevnění na záda,“ četl.
Víc jsem nepotřeboval. Poděkoval jsem oběma a vydal se k domovu.
……………………………………………………………………………………
Cesta mě unavila tak, že jsem musel několik dní odpočívat, a tak jsem poslal Toma za starostou do vesničky Tři duby se vzkazem, aby mi dal vědět, až se ve vsi objeví Wilkins. Trvalo to skoro týden, než přiběhl malý Huck a hlásil, že je doma.
Já už jsem se mezitím už cítil dobře a tak jsem s pomocí štolby nasedl a vyrazil.
Starosta už na mě čekal a hlásil: „Pane, on musel přijet někdy v noci, asi abychom ho neviděli. Možná něco tuší. Je zalezlej doma. Poslal jsem Bena a Johna, aby tam hlídkovali. Jdeme?“
Bylo na něm znát, že je na nadcházející události pěkně natěšený.
„Ještě by tu měla být ta kořenářka.“
„Myslíte ta bá….? Hm, no ano, samozřejmě, jak si přejete. Bydlí tímhle na kopci, zastavíme se pro ní, je to při cestě.“
Vyšli jsme a v uctivě vzdálenosti za námi, jak jinak několik čumilů.
Zaklepal jsem: „ Slečno Elliotová, byla by jste tak laskavá a šla s námi. Jste důležitá osoba a myslím, že by jste měla být u toho, co se bude dít.“
Vyšla ven, nafouknutá jako pávice a zpražila opodál stojící dav pohledem, který říkal: „Vidíte, jak si mě panstvo váží? Tak si to koukejte zapamatovat.“
Wilkinsův domek byla vlastně jen taková malá dřevnička stojící opodál stranou.
Starosta mohutně zabušil na dveře a zakřičel tak silně, že to museli slyšet i lidi na druhém konci vsi: „Hej, Wilkinsi, vylezte. Je tu sir Bacon a chce s vámi mluvit.“
Dveře se otevřely a vyšel mladý švihák. Byl to opravdový hezoun s malým knírkem a bradkou střiženou po francouzském vzoru.
„Co je, co se děje?“ snažil se mluvit sebejistě, ale přitom nervózně těkal pohledem.
„ Wilkinsi, viním tě z vraždy Phila Thomase, když jsi ho opilého utopil támhle na poli ve studánce. Taky jsi přivedl Amalii Lawrencovou do jiného stavu a pak Phila navedl, aby ji vylekal a ona potratila. To sice není zločin, ale hanebné je to taky!“
„Nic jsem neudělal, to není pravda!“ zaječel a hlas mu přeskakoval.
„Mám důkaz. V Londýnské prodejně divadelních potřeb si na tebe majitel moc dobře pamatuje a taky si tvůj nákup zapsal.“
Podíval se na mě nenávistným pohledem a pak, během mžiku, aniž mu v tom někdo z nás mohl zabránit, za sebou dveře zabouchl a slyšeli jsme, jak zaklapla závora.
Starosta jen kývl a už se k nám hrnulo pár chlapů, aby vylomili dveře. Jeden měl dokonce už v ruce sekeru. Zarazil jsem je: „Počkat, vždyť nemá kudy utéct.“
Byla to mýlka. Uslyšeli jsme křik chlapců, co vartovali za domem. Oběhli jsme chalupu a viděli, jak Wilkins běží k lesu. Protáhl se úzkým oknem a utíkal, co mu nohy stačily.
Nemělo cenu ho honit, než jsme se vzpamatovali, měl už velký náskok.
„Tak co teď pane?“ otočil se na mě starosta.
„Myslím, že sem už se nikdy neodváží. Bude teď žít životem vyhnance, tuláka a jen bůh ví, jak skončí. Jestli mě paměť neklame, tak prázdný dům, který nikomu nepatří, spadá podle zákona, do vlastnictví majitele panství, že?“
Byl to sice zákon, který jsem si v tu chvíli vymyslel, ale to nevadilo, tady nikdo stejně neuměl číst, natož aby znal zákony. Kývali tedy souhlasně hlavou, ale tvářili se kysele, jenže já pokračoval: „ No tak jako nový vlastník ho mohu darovat Amalii Lawrencové, aby měla nový domov.“
To už bylo jiné a tváře všech se jasnily.
……………………………………………………………………………………….
Co ještě dodat? O Wilkinsovi už jsme jaktěživo nikdy neslyšeli. Amalie porodila krásného chlapečka a já jí domluvil místo v kuchyni sira de Verona.