Zlá předtucha

Ach ne, zase je změna v autobusových linkách!
Stojím na zastávce, v mini sukýnce a tílku a bohužel pozdě mi dochází, že se sice blíží jaro a denní teploty jsou vysoké, to ale neplatí o těch nočních. Snažím se co nejvíce zachumlat do mého kabátku a pomalu couvám na sedátka. Přemýšlím o tom, co udělat. Mám se raději vrátit zpět za Vaškem a poprosit ho, aby mě doprovodil domů, nebo počkat na okružní linku, kterou se dostanu domů nejdřív za dvě hodiny? Vyhrává myšlenka druhá, Vašek má chudák zítra zkoušky a musí se ještě šprtat a to, že bych ho ještě dnes vyvlekla do noci s ustrašenou blondýnkou, která má zřejmě bobky u prdelky, se mi příčí...
Kolem půl dvanácté opravdu přijíždí autobus a já celá rozklepaná vcházím dovnitř.
Vypadá to,že nejsem sama, koho to napadlo. Sednu si na nejbližší sedátko plně spokojená. Autobus se rozjede a zabočí na nějakou polní cestu, v dáli vidím jen samá pole, pole a zase jen pole. Hmm...tak jestli se ještě dnes dostanu domů,budu šťastná.
Po chvíli mě začnou přepadat spaní, nejsem zvyklá takhle pozdě večer trajdat po venku, a proto mám co dělat udržet víčka otevřená. Uklidní mě ale, když vidím spokojené tváře již pochrupkávajících lidí. Odložím si tašku na vedlejší sedadlo, opřu si hlavu o okénko a pomalu usínám...
,,Křřřach!"
Obrovská rána mě vzbudí a já se s bušícím srdcem snažím zjistit, co se děje. Zřejmě rupla pneumatika, nebo co, protože řidič to s náma válí z příkopu do příkopu.
Pár lidí začne hystericky ječet, něktečí se vrhají za řidičem a ti další, podobně jako já, neschopni cokoliv udělat, sedí přikovaní na sedátku. Křečovitě svírám vše,co kolem sebe vidím, ale nepomáhá to.
S další ranou se švihem svezu na zem a hlavou narazím do dalších sedadel. Tupá bolest mi projede hlavou, teče mi krev. Několik lidí se kolem mě seběhlo,na něco se mě stále ptají a snaží se mě zvednout opět na nohy.
Posadím se a hledím před sebe. Co se to proboha děje? Nejsem schopná ani normálně mluvit,natož myslet. Otevřu oči a vidím před autobusem most, malý most, autobus jím neprojede, ledaže..
"P.pp.pozór!"
Křičím, ale jim to zřejmě nedochází. Další rána, střecha autobusu se společně s děsivými zvuky stále roluje a roluje, bere s sebou i hlavy nešťasných lidí...
"Ááách!"
Vyděšeně se celá zpocená kouknu kolem sebe do tváří překvapených lidí, byl to jen..jen sen.. Snažím se uklidnit. Ale to nemohl být sen,bylo to..tak tak skutečné!
"Vypadněte kreténi,zabije vás to!"
Plná šílenství se zvedám ze sedadla a křičím na ostatní. Bojím se té předtuchy, bojím se i sama sebe..
Vrhá se ke mně pár lidí,chytají mě za ruce, snaží se mě uklidnit. Než se jim to ale povedlo s hysterickým pláčem jsem rozbila okno a pár sedadel.Vyprostím se z jejich sevření...
"Prosím!Puťte mě ven!Prosíím!"
Křičím... Úplně vyčerpaná padnu na zem a bulím jak malá holka. Naklání se ke mně jedna žena.
"Co se vám stalo?!"
Ptá se ustrašeně.
"Já..já nechci umřít!"
S očima plných slz se jí dívám do těch jejích, je úplně v šoku. Zřejmě neví,co na to říct..
"Křřřach!"
Cítím to, je to tady..nnéé!
Kov se roluje a já jen naposledy vidím její oči, je tak vyděšená, neví, co udělat a pak už jen její tělo bezmocně padá na zem, bez hlavy..
ještě více se schoulím do rohu a stále dokola si opakuji..
Ne, to je jen sen! JEN sen!
Nevnímám okolí, jen slyším ty nešťasné hlasy spolucestujících, křičí, plní bezmoci a strachu z toho, že tohle je možná jejich poslední cesta, cesta na smrt...
Kolem mě se válí těla bez hlav, všude je krev, ti, co ještě přežili, se snaží dostat ven, tlučou na okna..
Vedle mého sedadla pláče holčička, zůstala sama, zřejmě maminčina hlava se válí kolem ní. Běžím k ní, vezmu jí do náručí a snažím se utišit jak ji, tak i sama sebe...brečím a doufám, že tenhle horor brzy skončí.
Před očima mám všechny ty šťastné chvilky, mámu s tátou a bráchou na dovolené, s Vaškem, já nechci, aby to skončilo, NECHCI!
Další rána, zadní sedadla se urvou a padají směrem k nám, malou holčičku mi to vyrve z náručí a odtáhne směrem do předu, autobus se najednou ocitne ve vzduchu a pak s hlasitým drnčením dopadne do jezera, zaplaví mě veliký proud chladné vody a uzemní, nemohu se vůbec na chvíli hýbat, voda se odvalila a já vykuckávám zbytky vody a snažím se o pět nadechnout..
Voda se dovnitř valí obrovskou rychlostí, žádné námitky nejsou připouštěny, kdo se tu již jednou ocitl, tak tu i zůstane, připadá mi, když vidím autobus již zpola zaplavený vodou...
"Néé!"
Křičím a biji pěstí do okénka, je ale pevné, po několika pokusech mou ruku zasypou střepy a celá začne krvácet...
Zavřu oči a snažím se uklidnit, napadá mě jen jedna věc, vytáhnu z kapsy svého kabátku papírek a rychle a nečitelně na něj načmrkávám poslední vzkaz...
Mami, tati, brácho, mám vás ráda! Na zadní stranu dočmrkávám..
Vašku, miluju tě, promiň, že ti to říkám až teď...
Selen
Ruku i vzkaz už zaplavuje voda, zavírám víčka a jediné,co mě teď napadá je..proč já? Proč zrovnajá?
Pevně sevřu papírek do krvácející ruky a z hluboka se nadechnu, už naposledy...