Pláč

Pláč
Už zase je v dáli slyšet ten pronikající pláč. Je tak zoufale smutný. Drásající srdce. A prosící o pomoc. Zacpávám si uši. Už ho nemůžu dál poslouchat. Nechci!
Sedím v koutě svého pokoje, nohy přimknuté k tělu a mírně se houpu, abych se trochu uklidnila. Přesto mám však pocit, jako bych byla v místnosti bez oken. Slunce venku plně pálí, ale mě připadá, jako bych žila v temnotě. Dýchám, ale přesto se dusím, jako by mi chyběl kyslík.
Předešlá noc bez spánku mě donutí zavřít oči a nechat se pohltit nadvládou únavy. Najednou však zase uslyším ten pláč. Ne! Teď už to není pláč. Proměnil se v tichounký hlásek žadonící o pomoc. Kdosi mě pohladí po tváři. To mě donutí otevřít oči a pohlédnout do tváře nevinného děvčátka. Její veliké modré pomněnkové oči mi utkví v paměti. Tolik bolesti, co v nich je. Tolik smutku, zklamání. Pozvedne znovu svou drobnou ručku, kterou mě již pohladila, aby ji přitiskla na mou dlaň. V tu chvíli mi přejede mráz po zádech. Její dotek je ledový, bez života a tak mrazivý. Ucuknu. Oči děvčátka najednou ztmavnou. Už nejsou pomněnkově modré, ale uhlově černé. Ani nevypadá nevinně. Její pleť je smrtelně bledá, ve tváři nenávistný výraz. „Pomoz mi!“ křičí. „Nenechávej mě jim!“
„Ne!“ odmítám. Snažím se zvednout, utéct. Jenže to nejde. Sápe se po mně svými pařáty a každým svým dotekem mi bere veškerou energii. Chci se jí vymknout, ale nemám sílu. Najednou se prostě nemůžu hnout. Nic nevidím, přede mnou je jen bílá tma. Cítím však, jak se ke mně vítězně přibližuje. Z nosu i úst mi začíná proudit krev. Oči mě pálí. Pocítím, že i ony se mi naplňují rudou tekutinou. Nemůžu křičet, volat o pomoc ani plakat. Nemůžu promluvit. Rty jsou k sobě tak pevně přimknuté, že je nelze ani pootevřít.
„Proč jsi mi nechtěla pomoci?“ zeptá se vyčítavě svým jemným hláskem. „Kdybys to udělala, nemuselo by se stát toto. Jenže ty jsi mě rozzlobila. Musím to udělat. Musím si vzít tvůj život.“
Zem se začíná třást, zdi kolem mě se k sobě přibližují. Zmenšují místnost. Srdce se mi svírá. Chci utíkat, ale nemohu. Nohy jako bych měla přikované. Strop se pomalu boří. Kolem mne padají části stavby a ze shora skapává krev. Nemíním se zaobírat tím, odkud se bere. Podlaha už je celá zmáčená, rudě zbarvená. A od zdí ke mně zbývá jen pár centimetrů. Ještě kousek a skřípnou mě. Rozdrtí na kousky. Zavírám oči a čekám na smrt.
Probudím se. Vylekaně těkám z očima ze strany na stranu. Jsem ve svém pokojíku. Stěny jsou pohromadě. Strop též. Podívám se na podlahu. Vidím však louže krve. Zmocní se mě panika. Všimnu si svých rukou, že něco není v pořádku. Žíly jsou podřezané a cítím, jak ze mě vystupuje život. Upadám zase do spánku. Ovšem teď je jinačí. Nebo ne? Znovu slyším ten pronikající smutný pláč. „Pomoz mi!“