Schránky

Schránky

Jmenuji se Herold Mowson. Nenávidím své jméno. Mám štěstí, že ve společnosti, kam jsem se dostal minulý rok, se na jména nehraje. Hrajeme poker. Každý večer se scházíme. Hrajeme o peníze, ale v podstatě o ně nejde. Každý z nás má peníze. Všichni máme stejně. A jediné, za co platíme, jsou medikamenty od naší šéfové. A ty samé peníze nám stejně na konci měsíce vrátí. Neříkají tomu „vrácení“, říkají tomu „kapesné“. Ale mě je to jedno, hlavně že mám své dávky. Je nás tu asi osm. Kdysi nás bylo devět. Jeden z nás to neunesl a musel se vrátit. Prý už nikdy nenašel domov. Možná nám to říkají jen proto, abychom také neutekli. Když si to vezmu, já bych útěkem nic nevyřešil. Je mi tu dobře. Bydlel jsem na okraji Galway. Válel jsem se v těch sračkách dvacátého století. Když jsem dva dny nedostal dávku, měl jsem ty divný stavy. Chtěl jsem si utrhnout hlavu a narvat ji do chřátu nejbližšího tvora. Bylo mi fakt blbě. Vedl jsem věru hříšný život. Peníze jsem bral tak různě. Moji matku na předeměstí měli všichni rádi. Myslím, že spala s každým druhým. Možná i proto mi lidi dávali peníze. Báli se, že jsem jejich syn nebo tak něco. Jednou jsem ale zašel až moc daleko. Tam matčin revír nedosahoval. Nezbylo mi nic jinýho než toho chlápka okrást. Ale ten muslim byl moc aktivní. Musel jsem zdrhat. Domy kolem mě byly neznámý. Nevěděl jsem, kam zahnout. A zahnul jsem blbě. Vběhl jsem do cesty a nabralo mě auto, doslova. A to doopravdy doslova. V dnešní době spousta lidí používá slovo „doslova“ ve významu „myslím to vážně“. Ale mě ta zelená dodávka nabrala. Nevím jak se jim to povedlo, ale najednou jsem seděl vevnitř. A od té doby jsem tady.

Nevím, kde přesně jsem. Nedovolí nám odejít z továrny. Kdysi tu prý vyráběli nitě. Ale bude to asi hodně stará továrna. Je obehnána cihlovou zdí. Přes kovovou bránu vidímeme kousek nějakého města. Občas projde kolem brány člověk. Jako by nás neviděl. Ale proč by měl, nikdy jsme neměli potřebu se s nimi bavit. Jsme tu už půl roku, ale není to jako v těch realitních soutěžích. Nemáme tady ty kecy o tom, kdo nám vadí a koho máme rádi. Netáhneme ani za jeden provaz. Někdy si říkám, kdo ti lidi kolem mě jsou. Nikdo si tu nevytvořil nějaké bližší vztahy. Krom těch dvojčat, co tu žijí s námi. Kluk a holka, z Austrálie, podle přízvuku, ale nikdy jsme se o tom nebavili. První týden jsme se všichni pídili po tom, proč tu jsme. Když se nám nedostalo pádné odpovědi, rozčilovali jsme se. Ale oni věděli jak na nás. Ukojili naše emoce lžící pořádného heroinu. Vjel nám do žil a my se cítili dobře. Za těch skoro šest měsíců nám nikdy nic hrozného neudělali. Myslím, že nás svým způsobem mají rádi. Jsme něco jako jejich loutky. Místo provázky nás ovládají heroinem. Stávají se z nás jen schránky naplněné chemií.
…
Jmenuji se Nancy Limbkins. Říkali mi Blueie. Tady mně nikdo neoslovoval. Nikdo až do včerejška. Seděla jsem v obýváku v bývalém bytě továrníka. Měl tam starou televizi a videokazety, zrovna jsem vybírala, co si pustím. Přemýšlela jsem nad Krotitely duchů a Hříšným tancem. V tom přišla šéfová a nebyla sama. Šel s ní i ten chlap, co se tu občas objeví a doveze balíky nějakého jídla a hlavně toho božského heroinu, který do nás pumpují ve velkém. Kdyby Bůh byl dealer, jeho heroin by chutnal přesně tak. Chlap se držel za šéfovou a čas od času nahlédl do papírů v rukách. To šéfová se mnou mluvila. Řekla mi: „Nancy? Mohla bych s tebou něco probrat? Pojď se mnou do kanceláře.“ Byla jsem šokovaná. Řekla moje jméno. Bez okolků jsem se zvedla a šla. Cestou jsem si hodila do pusy žvýkačku pro svěží dech. Nikdo nic neříkal. Ani jsme nikoho nepotkali. Kráčela jsem krok za nimi. Ten chlápek se občas šéfové na něco zeptal. Šeptal, tak jsem mu nic nerozumněla. Znělo to jak cizí jazyk. Něco jako italština nebo latina. Nevím, jak latina zní. Přešli jsme pracovní prostory až do šaten. Nikdy dřív jsem v šatnách pracovníků nebyla. Nezbylo tam nic krom háčků na kabáty trčících ze stěn a dvou laveček. Já jsem si automaticky sedla na lavičku hned, co se ti dva zastavili. Šéfová stála, ale ten týpek se za límec kabátu pověsil na jeden z háčků. Vysel tam a já na něj valila oči. Nevěděla jsem, jeslti jsem na tripu nebo co se se děje. Ale bylo to sakra divný. Na chilku jsem měla pocit, že je tam jen ten kabát, žádný chlap. „Nenechte se znervózňovat, Blueie – smím Vám tak říkat, že?“ „Co?“ pohlédla jsem zmateně na šéfovou a souhlasila jsem. „Dobrá, Bluie. Asi nevíte, o co jde. A až budete vědět, o co jde, také to nesmíte nikomu říct. Na každého z dojde čas. Nebudu se vás ptát, jestli chcete.“ zarazila mne, když už jsem se nadechovala, „Nemáte na vybranou. Berte to jako splacení toho, co jsme Vám tu doposud poskytovali. Nepřerušujte mne, Bluie, na otázky bude čas.“ Utišila mne gestem ruky. A pak mi to všechno řekla. Řekla mi, že venku není to město, co vidíme. Tedy je, ale ne v té podobě. A není tam jen to město. Je tam celý svět a všechny jeho podoby. Řekla mi, že už nejsem holka. V tom jsem poznala, že ani ona není šéfová. Změnila se v muže. Nešlo mi do hlavy, že jsem si o něm kdy myslela opak. Dnes to chápu. Jsem jako ona, tedy on. Jsme stejní. Zajímalo by mne, kolik z nás osmi už je tím, čím já. Dnes mám poprvé opustit továrnu. Vyfasovala jsem trochu heroinu a složku. Je v ní fotka mladé ženy, malá knížka jejího svědomí a na dvou papírech shrnutí jejího života. Má alergii na oříšky. Dnes se s ní setkám. Ona se mnou nikdy. Zvedám se z postele a mířím ven. „Hej, sorry, mám ti dát tohle.“ zastaví mne cestou ten divný týpek s irským přízvukem a dá mi zcela novou strunu od kytary, zabalenou ještě v původním obalu. Když mířím k bráně, beru si ze země klacík a rozlomím ho na dvě půlky. Natáhnu strunu, je to lepší pro držení a stisk. Zmizím venku. Prý jsem v Moskvě. Vypadá jak New York.

Jmenuji se Ilja Gogolovič Permolo. Jsem taxikář. I když se dostanete do pekla, vaše zaměstnání se nezmění. Nežil jsem nijak zlý život, ale jako řidič jsem věděl o mnoha plánech a vraždách moskevského podsvětí. Přesto jsem mlčel. Stejně jako město mlčelo o mně. Jednou si ale asi někdo řekl, že nebude spokojen se zlem. Ten den jsem vezl uředníčka z Japonska. Mluvil anglicky stejně špatně jako já. Stáli jsme u křižovatky, když se najednou otevřely dveře. Přehlídli jsme to, zavřeli a jeli dál. Pak si pamatuji jen jednu zatáčku než jsem se objevil před dveřmi do velké staré továrny. Japonec měl po nárazu do zdi rozmasakrovaný obličej a roztříštěnou hlavu. Já měl jen modrý krk. Omluvili se mi, že mě uškrtili strunou, ale údajně mé malé zlo není tak důležité jako dobro té holky, kterou bych jinak srazil. Přinutili mne uvěřit, že chápu jejich povinnost a pak mne stejně poslali do pekla. Líbí se mi tu. Začal jsem nový život. Mám tu novou rodinu. Mou manželku zastřelili při bankovním vloupání, má rozkošnou dírku v hrudi.

Jmenuji se Harry Smuft. Vždycky jsem byl muž, teď o tom občas pochybuji. Napadne mne to jednou za dlouhou dobu, když nemohu usnout. Když jsem si byl jistý svým mužstvím, myslel jsem si, že andělé nespí. Spí, pokud nemají nic na práci. Když jsem byl muž, tvrdil jsem, že Andělé neustále bdí nad našimi životy. Teď jako anděl vím, že pracují na směny. Já jsem ještě v zácviku. Bydlím v bývalé továrně na nitě. Dostal jsem se sem před půl rokem. Někteří z nás ještě neví, čím se stanou. A já jim to nesmím říct. Zkouší tím na mě, jestli dokáži mlčet a utajit lidem, co jsem. Není to lehké mlčet před těmi, kteří mi jsou nejblíže. Neznám pořádně ani jejich jména, ale potkávám je každý den, když si jdu pro dávku heroinu nebo jen na záchod. Andělé nemají moč ani potřebu chodit na velkou. Teče z nás černá tekutina. Jsou to všechny zlé věci, které jsme viděli, cítili, zaznamenali a byly v nás. Nechodím na záchod každý den. Jen když výjdu tam ven. Včera jsem byl na záchodě asi deset minut. Vrátil jsem se z návštěvy z Itálie. Nějaký mladý chlapec zabil svou matku, mrtvole ořezal končetiny, znásilnil ji, rozpáral, vytáhl vnitřnosti a místo nich ji tam narval nasekané kousky z jejich ruk. Když to píši, přijde mi to jako výmysl, ale já tam byl. Musel jsem se celou dobu dívat a čekat. Až pak ho zabít. Kdyby to nedokončil, komisař, co případ vyšetřoval, by nikdy nenašel smysl svého života. Stále mi to přijde jako výmysl. Jdu si pro dávku.