Prvorozená

Před mnoha a mnoha nedozírnými lety, kdy ještě planeta Země byla do vesmírných plenek oblečena a nebylo jí více než pár desítek let, život ještě v podobě, kterou známe my dnes, byl pouhou nejasnou představou Budoucnosti. Takovou, která ještě nezačala nabírat žádných zřetelných tvarů.

Avšak to nezabránilo matce Přírodě, Bohem vyvolené vládkyni nově stvořené planety, aby začala Zemi měnit.

Právem se jí nelíbil oheň a prach, který ji zdobil, a stále více jí tu chybělo něco jiného. Krásného a voňavého, co by rozsvítilo sinavý zemský povrch a donutilo koutky úst se smát.

Dny upadaly do temnoty a noci se rozzařovaly a matka Příroda stále procházela svým novým domovem a hluboce přemýšlela. Nespala. Neodpočívala.

Když se po několika probděných nocích konečně posadila na lávou rozehřátý kámen, aby ulevila svým zmoženým údům, padl na ni silný stín zklamání a strachu. Bůh jí dal moc, aby ze Země udělala domov. Domov plný barev a radosti. Zatím tu ale jen sedí, neschopna jakéhokoli vymýšlení. Nenapadá ji nic. Nic, co by se alespoň krůčkem přiblížilo představě Pána.

Cosi jí zastudilo na její po růži zbarvené tváři. Kapka smutku. Lehce a pomalu setřela slzu svým dlouhým ukazováčkem a podepřela si dlaní bradu.

Víčka jí stále více těžkla a ona už je nedokázala, ač se snažila, seč mohla, udržet. Únava byla silnější a protentokrát boj vyhrála. Matka Příroda se oddala dlouhému, osvěžujícímu spánku.

Byl možná bezesný, ale tak jako spala Příroda, její myšlenky byly vzhůru. Pobíhaly po její rozbouřené mysli sem a tam a drze se vkrádaly i do těch nejtemnějších a nejvzdálenějších koutů. Jak ale měnily svoji polohu a chtěly poznat nové a nové části mysli, začaly se některé pomalu spojovat. Byly si tak blízké a natolik si rozuměly, že spolu dokázaly bez problémů hovořit.

Pak se matka Příroda probudila. Stále ještě byla trochu zmatená. Brzy však pochopila. Z celého toho zmatku se zrodil nápad. Konečně!

Již déle nečekala. S lehkým úsměvem na rtech se rozhlédla kolem sebe. Viděla jen oheň a prach. Klekla si na rozpálenou zem a jemným dechem zchladila malý kousek planety. Potom na to samé místo položila dlaň. Jediným pohybem smísila prach a spálené kamení do jednoho jediného kousku. Když potom procedila tuto nově vzniklou hmotu skrz dlouhé chladné prsty, ta změnila nejen barvu, ale i svoji původní konzistenci. Byla vlhčí a tmavší a ztratila šedavou barvu, která byla zaměněna za příjemnou očím lahodící tmavě hnědou. Jeden koutek rtů se stáhl do ještě znatelnějšího úsměvu a matka Příroda uznale pokývla hlavou nad svým vlastním dílem.

Potom ale pokračovala. Vzala znovu kousek té podivné hmoty. Tentokrát jen mezi dva prsty a chvilku si s touto součástí země pohrávala.

Nakonec si to, co z toho vzniklo, položila na svoji vrásčitou dlaň. Nebylo to nic převelikého a ani moc krásy z toho nesálalo, ale i přesto matka Příroda cítila, že stvořila něco, co jednou bude měnit osudy lidstva. Jemně pozvedla tuto věc směrem k Slunci, aby si ji prohlédla. Její barva ji uchvátila. Vzdechla.

Potom to vzala, vložila zpět do stejně barevné, ovšem oproti tomuto sypké, hmoty a zakryla tak, aby k tomu alespoň pár blahodárných paprsků slunce mohlo.

„Caacao, tak ti budu říkat!“ pronesla směrem ke svému výtvoru a s prosbou v očích vzhlédla k nebeskému zlatu.

„Předej mu svoji energii. Vždyť to pro tebe není nic příliš složitého!“

A opravdu nebylo. Každý den obdarovávala velká hvězda Caacao svým teplem a jasem. Po nedlouhé době se na místě, kde bylo jen pouhé hnědé nic, objevila vůbec první rostlina. Matka Příroda byla spokojena s tím, co stvořila. Poznala tak, že i ona dokáže díky jí dané moci a schopnostem opravdu přetvořit nehostinnou Zemi v něco krásného. Caacao, neboli Prvorozenou, to začalo a dosud to ještě stále neskončilo. „Stále je co měnit,“ říkává Příroda s úsměvem.